10 Co 175/2025-42 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. V záhlaví označeným rozsudkem Okresní soud v Děčíně řízení co do kapitalizovaného úroku ve výši 531,38 Kč a úroků ve výši 9,81 % ročně z částky 13 000 Kč od , datum, do zaplacení zastavil (výrok I.), žalobu co do částky 10 187,39 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 159,16 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 1 365,67 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 13 000 Kč od , datum, do zaplacení, a úroku ve výši 15 % ročně z částky 10 187,39 Kč od , datum, do zaplacení zamítl (výrok II.), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 2 812,61 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15,00 % ročně z částky 2 812,61 Kč od , datum, do zaplacení (výrok III.). O nákladech řízení rozhodl tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů nepřiznává (výrok IV.).2. Okresní soud vycházel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně společnost , právnická osoba, (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) uzavřel se žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému celkem 13 000 Kč, přičemž tuto částku se žalovaný zavázal právnímu předchůdci žalobkyně vrátit ve splátkách spolu s úroky, úvěr však řádně a včas nesplatil. K postoupení pohledávek z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni došlo na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, .3. Písemně uzavřenou smlouvu okresní soud posuzoval dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), konkrétně dle § 2395 a násl., přičemž její sjednání hodnotil v intencích § 75, § 86 odst. 1 a 2 a § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“) a dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně neprovedl dostatečnou kontrolu úvěruschopnosti žalovaného, když žalobkyně ani netvrdila, že by při schvalování úvěru provedla řádné porovnání příjmů a výdajů žalovaného a k žalobě přiložila pouze obsáhlý bankovní výpis, z něhož však nebyly vyextrahovány relevantní závěry. V důsledku této rezignace právního předchůdce žalobkyně nezbylo okresnímu soudu než prohlásit uzavřené smlouvy za absolutně neplatné dle § 87 odst. 1 ZSÚ a ve smyslu § 588 o. z.4. Okresní soud současně podle § 87 odst. 1 ZSÚ nároku žalobkyně částečně vyhověl, a to co do uložení povinnosti žalovanému vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu, a to při zohlednění částečných úhrad ze strany žalovaného. Vzhledem k tomu, že žalovaný na svůj závazek uhradil celkem 10 187,39 Kč, zavázal jej okresní soud k úhradě rozdílu mezi čerpanou částkou ve výši 13 000 Kč a částečnou úhradou ve výši 10 187,39 Kč, tedy k zaplacení částky 2 812,61 Kč, ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Zákonný úrok z prodlení byl s ohledem na to, že smlouva byla shledána absolutně neplatnou, přiznán dle § 1968 a § 1970 o. z. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).5. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, a to co do části výroku II. Namítala, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru, když žalovaného zavázal k zaplacení částky 2 812,61 Kč, neboť žalovaný na základě smlouvy o úvěru čerpal do úvěrového rámce ve výši 13 000 Kč opakovaně. Celková výše čerpání tak činila 19 960,45 Kč, nikoliv pouze 13 000 Kč. S přihlédnutím k částečné úhradě ve výši 10 187,39 Kč tak rozdíl mezi čerpáním a úhradou činí 9 773,06 Kč. Jak výše čerpání, tak výše úhrad plynou z předložené listiny o čerpání úvěru. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že zaváže žalovaného k zaplacení částky 6 960,45 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od , datum, do zaplacení, jakožto rozdílu mezi nesprávně určenou částkou ve výši 2 812,61 Kč a požadovanou částkou ve výši 9 773,06 Kč.6. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.7. Vzhledem k tomu, že o odvolání bylo možné rozhodnout bez nařízení jednání, neboť toto bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a v odvolacím řízení nebylo třeba provádět dokazování, vyzval odvolací soud usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, oba účastníky řízení, aby se ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby o odvolání žalobkyně bylo rozhodnuto bez nařízení jednání; připojil doložku, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím o odvolání bez nařízení jednání souhlasí. Žádný z účastníků se k výzvě odvolacího soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřil, soud má proto za to, že proti rozhodnutí o odvolání žalobkyně bez nařízení jednání ani jeden z účastníků nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř.).8. Po zjištění, že odvolání do části výroku II. rozsudku okresního soudu je přípustné (§ 201 o. s. ř., § 202 odst. 2 o. s. ř. arg. a contrario), bylo podáno oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 201 o. s. ř.) a v zákonem stanovené lhůtě (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), odvolací soud aniž k jeho projednání nařizoval jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), v mezích, v nichž se žalobkyně domáhá jeho přezkumu, tj. v části zamítavého výroku II. (v ostatních odvoláním nenapadených výrocích zůstává rozsudek okresního soudu tímto rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen), a odvolání shledal důvodným.9. Řízení před okresním soudem netrpí vadami, jež by mohly mít za následek vydání nesprávného rozhodnutí ve věci. Ostatně odvolatelka ani žádné takové vady nenamítala. Se závěry okresního soudu, které jej vedly k vydání rozhodnutí o částečné důvodnosti podané žaloby, se odvolací soud ztotožnil, neboť okresní soud dostál požadavkům kladeným na odůvodnění rozsudku, provedl dokazování v potřebném rozsahu pro posouzení skutkového stavu, jenž postačoval pro právní posouzení věci a uvedl, jaká konkrétní ustanovení právních předpisů použil.10. Podle § 588 věty první o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Podle § 2991 odst. 1 a 2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Okresní soud v posuzované věci správně zjistil, že mezi účastníky (resp. mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným) byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, která byla z důvodu porušení povinnosti právního předchůdce žalobkyně před poskytnutím úvěru řádně přezkoumat úvěruschopnost žalovaného shledána absolutně neplatnou. S ohledem na tuto skutečnost rovněž správně uzavřel, že žalobkyni vzniklo právo na vrácení plnění poskytnuté žalovanému z neplatné úvěrové smlouvy, a to včetně úroku z prodlení. Okresní soud však pochybil v části týkající se posouzení výše bezdůvodného obohacení žalovaného. Odvolací soud nemohl přistoupit k závěru okresního soudu o výši bezdůvodného obohacení v částce 2 812,61 Kč, a zcela přisvědčil námitce odvolatelky. Okresní soud nesprávně dovodil, že skutečná výše čerpání žalovaného na základě uzavřené smlouvy o úvěru činila 13 000 Kč, přičemž tato úvaha ho (po zohlednění částečné úhrady ze strany žalovaného ve výši 10 187,39 Kč) vedla k nesprávnému závěru o tom, že bezdůvodné obohacení žalovaného činilo 2 812,61 Kč. Okresní soud přehlédl, že skutečná výše čerpání v částce 19 960,45 Kč zcela jasně vyplývá z provedených listinných důkazů, tedy jednotlivých potvrzení o provedení transakce a z předložené tabulky umoření („denní historie“), a odvolací soud o nich nemá žádných pochybností. Vzhledem k tomu, že žalovaný na čerpanou částku ve výši 19 960,45 Kč uhradil 10 187,39 Kč, činí rozdíl mezi částkami 9 773,06 Kč, nikoliv 2 812,61 Kč.12. Ze shora uvedených důvodů odvolací sou