30 Co 144/2025-82 — Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec

1. Napadeným rozsudkem okresní soud ve výroku I zamítl žalobu o určení, že výpověď nájmu bytu v , Anonymizováno, . patře domu na adrese , adresa, , ze dne 31. 1. 2024, adresovaná žalovanou žalobci, je neplatná, a výrokem II uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 5 400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalované , Jméno advokáta B, .2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce domáhá určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu. Žalobce svůj nárok opírá o tvrzení, že mezi účastníky byla dne 25. 2. 2019 uzavřena nájemní smlouvu, na jejímž základě mu přenechala žalovaná do užívání byt nacházející se v , Anonymizováno, . patře domu na adrese , adresa, (dále též jen „byt“). Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou, přičemž docházelo k automatickému prodlužování doby trvání nájemního vztahu. Dne 19. 2. 2024 žalovaná doručila žalobci listinu označenou jako „Ukončení nájemní smlouvy“, jejímž prostřednictvím nájemní smlouvu vypověděla. Výpověď však neobsahovala žádné poučení o možnosti vznést proti ní námitky ani poučení o možnosti domáhat se přezkumu oprávněnosti výpovědi soudem, jako výpovědní důvod navíc žalovaná zcela neurčitě uvedla „nezajištění smluvených podmínek ze své strany“.3. Okresní soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že účastníci mezi sebou dne 25. 2. 2019 uzavřeli nájemní smlouvu, a to na dobu určitou do 31. 12. 2021 s možností prodloužení doby jejího trvání vždy o 6 kalendářních měsíců. Trvání smlouvy bylo opakovaně prodlužováno, naposledy na dobu od 1. 1. 2024 do 30. 6. 2024. Dne 19. 2. 2024 byla žalobci doručena listina označená jako „Ukončení nájemní smlouvy“ ze dne 31. 1. 2024, jejímž prostřednictvím žalovaná projevila vůli vypovědět žalobci nájemní smlouvu. Tato písemnost neobsahovala poučení o právu nájemce podat proti výpovědi nájmu bytu námitky ani poučení o právu nájemce navrhnout soudu přezkum oprávněnosti výpovědi. Podáním ze dne 10. 4. 2024, které bylo doručeno zástupci žalobce dne 11. 4. 2024, žalovaná sdělila, že již nemá zájem na dalším trvání nájemní smlouvy a nájemní vztah zanikne ke dni 30. 6. 2024. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl okresní soud po právní stránce k závěru, že výpovědí, jež neobsahovala zákonná poučení, nemohlo tak dojít k platnému ukončení nájemního vztahu, posléze však žalovaná dala žalobci jednoznačně najevo, že nájemní vztah již nebude dále prodlužován a skončí tedy dnem 30. 6. 2024. Protože ke dni 30. 6. 2024 nájem zanikl uplynutím doby, není žalobce od 1. 7. 2024 nájemcem bytu, na tento závěr nemá vliv ani oznámení o zvýšení nájmu s dobou fixace nájemného do 30. 9. 2026, neboť toto oznámení nemůže být způsobilé obnovit nájemní vztah. Žalobce tedy nebyl ke dni vyhlášení napadeného rozsudku nájemcem předmětného bytu, pozbyl proto v průběhu řízení aktivní legitimaci ve sporu, když výpověď již nemůže nijak nepříznivě zasáhnout do jeho právního postavení, v tomto směru odkázal okresní soud na závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3374/2018, či ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 26 Cdo 680/2020. Žalobu proto zamítl a žalované, která měla ve věci plný úspěch, přiznal podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), právo na náhradu nákladů řízení. Neshledal přitom okresní soud žalobcem tvrzené důvody, spočívající v tom, že žaloba byl původně podána důvodně, a pokud by o ní okresní soud rozhodl do 30. 6. 2024, musel by jí vyhovět, jako důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 150 o. s. ř. Poukázal v tomto směru na skutečnost, že se v dané věci jedná o řízení sporné, procení neúspěch v něm si žalobce zapříčinil sám, neboť na podané žalobě trval i poté, co ke dni 30. 6. 2024 nájemní vztah zanikl uplynutí doby, o čemž byl dostatečně včasně vyrozuměn vyjádřením žalované ze dne 10. 4. 2024.4. Proti tomuto rozsudku se včas odvolal žalobce, který navrhuje jeho změnu tak, že žalobě bude vyhověno a že mu bude přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Poukazuje na shodná tvrzení účastníků, dle kterých výpověď nájmu bytu neobsahuje zákonné poučení. Pokud jde o výrok o náhradě nákladů řízení, namítá, že v řízení před okresním soudem byly splněny podmínky pro nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žalované, neboť pokud by soud o žalobě meritorně rozhodl do 30. 6. 2024, byl by žalobce ve věci úspěšný, přičemž dobu vedení řízení ze strany okresního soudu nemohl žádným způsobem ovlivnit. S ohledem na předchozí praxi stran byl žalobce v dobré víře, že dojde k prodloužení doby nájmu.5. Žalovaná považuje odvolání žalobce za zcela nedůvodné a napadený rozsudek za věcně správný, proto navrhuje jeho potvrzení. Okresní soud rozhodoval podle skutkového stavu ke dni vyhlášení svého rozhodnutí ve věci samé, tj. ke dni 5. 9. 2024., ke kterému již nájemní vztah mezi účastníky netrval, neboť zanikl uplynutím ujednané doby trvání, tedy ke dni 30. 6. 2024, když podáním ze dne 10. 4. 2024 dala žalobci na vědomí, že nájemní vztah k 30. 6. 2024 skončí. Aktivní věcná legitimace žalobce tak nebyla ke dni vyhlášení napadeného rozsudku dána.6. Odvolací soud dle § 214 odst. 1 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek a jemu předcházející řízení před okresním soudem při jednání, přitom dospěl k závěru, že odvolání žalobce důvodné není.7. Odvolací soud se ztotožňuje se skutkovými závěry okresního soudu učiněnými zcela v návaznosti na relevantní okolnosti věci a na mezi účastníky nesporné skutečnosti. Okresní soud provedl dokazování v dostatečném rozsahu a na jeho základě učinil správné závěry o skutkovém stavu. Na skutková zjištění okresního soudu pro stručnost odvolací soud odkazuje.8. Podle § 2201 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), se nájemní smlouvou pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné.9. Podle § 2204 odst. 1 o. z. neujednají-li strany dobu trvání nebo den skončení nájmu, platí, že se jedná o nájem na dobu neurčitou.10. Podle § 2285 o. z. pokračuje-li nájemce v užívání bytu po dobu alespoň tří měsíců po dni, kdy měl nájem bytu skončit, a pronajímatel nevyzve v této době nájemce, aby byt opustil, platí, že je nájem znovu ujednán na tutéž dobu, na jakou byl ujednán dříve, nejvýše ale na dobu dvou let; to neplatí, ujednají-li si strany něco jiného. Výzva vyžaduje písemnou formu.11. Podle § 603 o. z. práva a povinnosti zaniknou uplynutím doby, na kterou byly omezeny.12. Podle § 2286 o. z. výpověď nájmu vyžaduje písemnou formu a musí dojít druhé straně. Výpovědní doba běží od prvního dne kalendářního měsíce následujícího poté, co výpověď došla druhé straně (odst. 1). Vypoví-li nájem pronajímatel, poučí nájemce o jeho právu vznést proti výpovědi námitky a navrhnout přezkoumání oprávněnosti výpovědi soudem, jinak je výpověď neplatná (odst. 2).13. Podle § 2290 o. z. má nájemce právo podat návrh soudu, aby přezkoumal, zda je výpověď oprávněná, do dvou měsíců ode dne, kdy mu výpověď došla.14. Správně okresní soud zjistil, že výpověď z nájmu bytu byla žalobci doručena dne 19. 2. 2024, a protože žaloba byla podána dne 29. 2. 2024, učinil správný závěr, že byla podána v zákonné dvouměsíční prekluzivní lhůtě, počítané ode dne jejího doručení, jak předpokládá § 2290 o. z.15. V rozsudku ze dne 17. 4. 2016, sp. zn. 26 Cdo 4342/2017, Nejvyšší soud uzavřel, že v i poměrech o. z. nadále platí dosavadní judikatura přijatá za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, tedy že k podání žaloby na přezkum oprávněnosti výpovědi podle § 2290 o. z. může být aktivně legitimován jen nájemce. Byla-li výpověď doručena osobě, která nájemcem není, nemohla nijak zasáhnout do jejích práv (výpověď není způsobilá ukončit „neexistující vztah“), a již proto musí být zamítnuta pro nedostatek aktivní legitimace, není přitom významné, co pronajímatele vedlo k zaslání takové výpovědi. Tento názor je podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2464/2021v i poměrech o. z. již výrazem ustálené rozhodovací praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 26 Cdo 588/2020, dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3374/2018)16. V rozsudku ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3374/2018, na jehož závěry zcela správně poukázal okresní soud, uzavřel Nejvyšší soud, že závěr o nedostatku aktivní věcné legitimace k podání žaloby dle § 2290 o. z. se uplatní obdobně i v případě, že výpověď z nájmu bytu sice byla doručena osobě, která v době jejího doručení byla nájemcem bytu, avšak její nájem v mezidobí (v době od doručení výpovědi do rozhodnutí soudu o žalobě na její neoprávněnost) zanikl z jiného důvodu, neboť ani v takovém případě již nemůže (výpověď) nijak nepříznivě zasáhnout do jejího právního postavení.17. Důvodně se okresní soud zabýval otázkou aktivní legitimace žalobce v řízení, tedy tím, zda nájemní vztah nezanikl v mezidobí z jiného důvodu.