8 Co 186/2025-194 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. Napadeným rozsudkem okresní soud žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.), dále rozhodl, že žalobkyně není povinna platit žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok III.). Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně se domáhala zaplacení plnění ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , sjednané mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, Jistina úvěru činila 32 000 Kč, z toho částka 7 232 Kč byla použita na ,,refinancování“ předcházejícího úvěru žalobce u téhož věřitele (úvěrová smlouva č. , hodnota, ze dne , datum, ). Žalovaný se společně s navýšením o úrok 19 436 Kč, odměnu za zpracování ve výši 1 500 Kč, poplatek za komfortní a flexibilní splácení ve výši 6 106 Kč zavázal vrátit 78 týdenních splátkách po 787 Kč, celkem dlužná částka činila 61 382 Kč (úroková sazba 68,8 % a RPSN 107,01 %). Na tento úvěr žalovaný zaplatil částku 25 636 Kč.2. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení plnění ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, sjednané mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, ). Jistina tohoto úvěru činila 8 000 Kč, kterou se žalovaný společně s navýšením o úrok ve výši 6 277 Kč, odměnu za zpracování ve výši 1 500 Kč a poplatek za službu komfortního a flexibilního splácení ve výši 1 834 Kč zavázal vrátit v 78 týdenních splátkách po 226 Kč, vše v celkové výši 17 611 Kč (úroková sazba činila 86 %, RPSN 178,32 %). Na tento úvěr žalovaný zaplatil částku 7 051 Kč.3. Okresní soud v případě obou úvěrových smluv vycházel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením těchto úvěrových smluv se nezabývala řádně schopností žalovaného úvěr splácet, na výzvu soudu žalobkyně neprokázala a nedoložila, že by právní předchůdkyně řádně prověřovala úvěruschopnost žalovaného dle zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ZSÚ a obě smlouvy posoudil jako absolutně neplatné. Současně soud prvého stupně vycházel ze zjištění (z bankovního a nebankovního registru klientských informací), že v době uzavření předmětných úvěrových smluv byly žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty minimálně tři předcházející spotřebitelské úvěry a žalovaný čerpal několik dalších spotřebitelských úvěrů poskytnutých jinými subjekty. Okresní soud učinil závěr, že posuzované úvěry jsou fakticky novací původních závazků (z titulu refinancování) a obě nesplacené jistiny byly uhrazeny zjištěnými úhradami předchozích fází úvěrů. Žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení zůstatku nesplacených jistin včetně kapitalizovaných úroků a dalšího úrokového příslušenství jako nedůvodnou zcela zamítl a s ohledem na výsledek sporu, úspěch žalovaného, kterému však žádné náklady řízení nevznikly, žalobkyni neuložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení.4. Proti zamítavému rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, a to v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 6 364 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 364 Kč od 30. 1. 2024 do zaplacení. Ve vztahu k napadenému rozsudku se domáhala jeho změny tak, že bude žalobě v rozsahu částky 6 364 Kč s úrokovým příslušenstvím vyhověno. V případě posuzovaného úvěru č. , hodnota, žalobkyně namítala, že okresní soud dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, že se žalovaný obohatil pouze o částku 24 768 Kč, když předmětem smlouvy o zápůjčce byla částka ve výši 32 000 Kč. Podle odvolatelky bezdůvodné obohacení představuje celkovou částku poskytnutou žalovanému, nikoliv pouze částku vyplacenou tzv. ,,na ruku“ žalovaného. Žalovaný obdržel částku 32 000 Kč a neobdržel pouze částku 24 768 Kč, obohacení je třeba rozumět celkový finanční prospěch žalovaného, tedy i ten, který byl započten na úhradu dluhu žalovaného, přestože tato část nebyla reálně vyplacena ,,na ruku“ žalovaného. Žalobkyně má tak nárok na zaplacení části nesplacené jistiny úvěru (bezdůvodného obohacení ve výši 6 364 Kč s úrokovým příslušenstvím) představující rozdíl mezi původně poskytnutou jistinou ve výši 32 000 Kč a částkou, kterou žalovaný dosud na úhradu úvěru zaplatil ve výši 25 636 Kč.5. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu včetně řízení, které mu předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Ve zbývajícím rozsahu zamítavý rozsudek okresního soudu nebyl odvoláním napaden, nebyl tedy v tomto rozsahu předmětem přezkumu odvolacího soudu a nabývá proto samostatně právní moci.6. Podle § 580 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (o. z.), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.7. Podle § 588 věty první o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.8. Podle § 1982 odst. 1 o. z., Dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu, může každá z nich prohlásit vůči druhé straně, že svoji pohledávku započítává proti pohledávce druhé strany. K započtení lze přistoupit, jakmile straně vznikne právo požadovat uspokojení vlastní pohledávky a plnit svůj vlastní dluh.9. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 87 odst. 1 ZSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Z citované zákonné úpravy (§ 580 odst. 1 a § 588 věta první o. z.) vyplývá, že dospěje-li soud k závěru o absolutní neplatnosti (části) právního jednání z důvodu jeho zjevného rozporu s dobrými mravy či pro rozpor se zákonem a zjevné narušení veřejného pořádku, je povinen k němu přihlížet z úřední povinnosti, tedy i když se strany neplatnosti nedovolají, respektive i proti jejich vůli. Absolutní neplatnost znamená, že právní jednání nepůsobí od samého počátku žádné právní následky. Přestože ustanovení § 87 odst. 1 ZSÚ ve znění účinném v době uzavření posuzovaných smluv koncipovalo neplatnost úvěrové smlouvy způsobem porušením povinnosti věřitele prověřit před uzavřením smlouvy o úvěru řádně ve smyslu § 86 odst. 1 úvěruschopnost spotřebitele jako neplatnost relativní, je třeba k neplatnosti úvěrové smlouvy z uvedeného důvodu přihlédnout i bez námitky vznesené spotřebitelem (viz směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679 – 18, či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).12. Odvolací soud je plně ve shodě se závěrem soudu prvého stupně, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byly dne , datum, (úvěr č. , hodnota, ) a dne , datum, (úvěr č. , hodnota, ) uzavřeny úvěrové smlouvy, kdy žalobkyně neprokázala, že by její předchůdkyně před poskytnutím úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, a tudíž úvěrové smlouvy jsou absolutně neplatné. Tento závěr ostatně odvolatelka ani nezpochybňuje a v odvolacím řízení se domáhá přezkumu zamítavého rozsudku pouze v tvrzeném rozsahu částky 6 364 Kč s úrokovým příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení z neplatné úvěrové smlouvy uzavřené dne , datum, (úvěr č. , hodnota, ). Z této smlouvy a z jistiny ve výši 32 000 Kč měla být částka 7 232 Kč použita na refinancování (doplacení) předcházejícího úvěru č. , hodnota, , dle úvěrové smlouvy ze dne , datum, . Odvolací soud nesdílí názor soudu prvého stupně, že refinancování dřívějšího úvěru fakticky znamenalo novaci původního závazku. V daném případě šlo o dohodu o započtení vzájemných pohledávek, tedy pohledávky právní předchůdkyně žalobkyně z dřívější smlouvy o úvěru (ze dne , datum, ) a pohledávky žalovaného na poskytnutí úvěru ze smlouvy posuzované (ze dne , datum, ). Předpokladem účinného započtení je existence vzájemných pohledávek stejného druhu (§ 1982 odst. 1 o. z.). Jelikož však posuzovaná smlouva o úvěru byla shledána absolutně neplatnou, od počátku nepůsobí žádné účinky, nemohla na jejím základě žalovanému vůči právní předchůdkyni vzniknout jakákoliv pohledávka, kterou by započtením mohl použít. K zápočtu tudíž nemohlo účinně dojít a v případě části úvěru, který měl sloužit k refinancování úvěru dřívějšího, nebylo právní předchůdkyní žalo