12 Co 359/2025-127 — Krajský soud v Ústí nad Labem

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 40 060 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky: 6 565 Kč od 17. 3. 2020 do zaplacení ve výši 10 %, 5 200 Kč od 8. 12. 2020 do zaplacení ve výši 8,25 %, 5 980 Kč od 11. 8. 2021 do zaplacení ve výši 8,5 %, 4 680 Kč od 8. 5. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 %, 6 175 Kč od 24. 8. 2022 do zaplacení ve výši 15 %, 8 190 Kč od 7. 12. 2022 do zaplacení ve výši 15 %, 1 170 Kč od 9. 8. 2023 do zaplacení ve výši 15 %, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 17 418,97 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně (výrok II.).2. Rozhodl tak v pořadí druhým rozsudkem o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 40 060 Kč jako příspěvku nepojištěných podle zákona č. 168/1999 Sb. uplatněného za celkem 7 období v denní sazbě 65 Kč, v nichž žalovaný provozoval 2 motorová vozidla v rozporu se zákonem bez pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou jejich provozem. Dílčí nároky vymezila jako částku 6 565 Kč za provozování nepojištěného vozidla reg. zn. , SPZ, období od 6. 9. 2019 do 15. 12. 2019 (101 dní); 2. částku 5 200 Kč za provozování téhož nepojištěného vozidla v období od 16. 12. 2019 do 4. 3. 2020 (80 dní); 3. částku 5 980 Kč za provozování nepojištěného vozidla reg. zn. , SPZ, období od 1. 6. 2020 do 31. 8. 2020 (92 dní); 4. částku 4 680 Kč za provozování nepojištěného vozidla reg. zn. , SPZ, období od 16. 10. 2021 do 26. 12. 2021 (72 dní); 5. částku 6 175 Kč za provozování téhož nepojištěného vozidla v období od 27. 12. 2021 do 31. 3. 2022 (95 dní); 6. částku 8 190 Kč za provozování téhož nepojištěného v období od 1. 4. 2022 do 4. 8. 2022 (126 dní); 7. částku 1 170 Kč za provozování téhož nepojištěného v období od 5. 8. 2022 do 22. 8. 2022 (18 dní). Tvrdila, že žalovaného písemně vyzvala v každém jednotlivém případě k zaplacení vyčísleného příspěvku nepojištěných a bezvýsledně jej o zaplacení upomínala. Ke každému dílčímu nároku žalobkyně požadovala zaplacení částky 300 Kč jako nákladů na mimosoudní uplatnění práva na příspěvek, jakož i zákonný úrok z prodlení ode dne následujícího po splatnosti příspěvku.3. Okresní soud vyšel z nesporných zjištění, že žalovaný byl v žalobě vymezeném období evidován v registru silničních vozidel jako provozovatel obou označených vozidel, že žalobkyně v každém jednotlivém případě písemně vyzvala žalovaného k úhradě příspěvku do garančního fondu , právnická osoba, vyčísleného jako násobek denní sazby příspěvku 65 Kč stanoveného podle zdvihového objemu válců motoru nepojištěného vozidla (§ 2 odst. 1 vyhlášky č. 205/1999 Sb.) počtem nepojištěných dnů jeho provozu a že žalovaný příspěvek neuhradil ani poté, co byl upomínán. Z právního hlediska okresní soud uzavřel, že žalovaný jako provozovatel v žalobě označených vozidel nesplnil povinnost mít po celou dobu jejich provozu uzavřeno pojištění odpovědnosti, jak mu ukládá § 1 odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a v takovém případě náleží žalobkyni právo na zaplacení příspěvku určeného podle § 4 téhož zákona, jakož i náklady ve výši 300 Kč spojené s každým jednotlivým případem mimosoudního uplatnění práva na příspěvek podle § 2a vyhlášky č. 205/1999 Sb.4. K obraně žalovaného vznesené poprvé až v odvolání proti rozsudku ze dne 21. 6. 2024, č. j. 22 C 87/2024-51, v níž tvrdil, že vozidlo reg. zn. , SPZ, prodal kupní smlouvou ze dne 15. 6. 2018 p. , jméno FO, , nar. 24. 3. 1972 a vozidlo reg. zn. , SPZ, blíže neurčeného dne, ovšem předcházejícího žalovanému období, p. , jméno FO, , okresní soud nepřihlížel z důvodu, že tato obrana byla uplatněna po zákonné koncentraci řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř., která nastala při prvním jednání ve věci dne 21. 6. 2024. Tohoto jednání se žalovaný, ač řádně předvolán, bez omluvy nezúčastnil a zmeškal tak možnost být poučen soudem o následcích koncentrace řízení (v tom smyslu, že rozhodné skutečnosti musí tvrdit a důkazy k nim označit nejpozději do skončení prvního jednání, ev. ve lhůtě k tomu soudem poskytnuté, a o negativních následcích spočívajících v tom, že k pozdějším tvrzení nebude soud přihlížet). Okresní soud dovodil, že v dané věci zrušením prvního rozsudku odvolacím soudem a vrácením věci soudu prvního stupně nedošlo k prolomení účinků koncentrace řízení nastalé uplynutím prvního jednání. Konstatoval, že účinky koncentrace pomíjejí jen ve vztahu ke skutkovým závěrům, které nadřízený soud pokládá za nesprávné nebo za předčasné, případně ve vztahu k okolnostem, jež nadřízený soud na rozdíl od soudu nižší instance pokládá za podle hmotného práva relevantní a ohledně kterých právě pro nesprávný hmotněprávní názor soudu nižšího stupně nedošlo ke koncentraci řízení, neboť účastníci o jejich důležitosti nebyli poučeni podle § 118a odst. 1-3. V dané věci taková situace nenastala, neboť předchozí rozsudek byl odvolacím soudem zrušen pouze pro vady provázející jeho vyhlašování, hmotněprávní závěry okresního soudu nebyly odvolacím soudem nijak korigovány. Pokud žalovaný argumentoval, že jeho tvrzení (a k nim navržené důkazy) mají zpochybnit věrohodnost provedených důkazů, a jako taková představují přípustnou výjimku z koncentrace řízení, okresní soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 publikovaný pod Rc 98/2013), uzavřel, že žalovaný předkládá svou skutkovou verzi, tedy že vlastníkem v rozhodných obdobích obou vozidel již nebyl, a k ní důkazy, jejichž pomocí lze skutkový stav zjistit jinak, než vyplývá z provedených důkazů, které byly navrženy do skončení prvního jednání dne 21. 6. 2024. Navržením těchto důkazů žalovaný nezamýšlí zpochybnit věrohodnost provedených důkazních prostředků, ale v rozporu se zásadou koncentrace řízení se domáhá, aby jejich pomocí byl skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak se podává z řádně a včas navržených důkazů. Žalobě proto okresní soud vyhověl, včetně úroků z prodlení stanovených podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve výši stanovené vyhláškou č. 351/2013 Sb. Úspěšné žalobkyni přiznal podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení ve výši 17 418,97 Kč proti neúspěšnému žalovanému. Jednotlivé položky nákladů řízení podrobně specifikoval.5. Proti tomuto rozsudku v celém rozsahu podal včasné odvolání žalovaný. Namítl, že v předchozím odvolacím řízení sice odvolací soud nepřisvědčil jeho argumentaci stran nesprávného doručování, nicméně byl-li prvostupňový rozsudek zrušen proto, že nebylo zřejmé, jaké částky byly žalobkyni přiznány, došlo tím k prolomení účinků koncentrace řízení a okresní soud měl po vrácení věci provést znovu dokazování minimálně ve vztahu ke zjištění, zda a po jakou dobu byl vlastníkem dotčených vozidel a zda a po jakou dobu nebyla pojištěna. Poukázal na to, že k otázce vlastnictví vozidel v údajně nepojištěném období již navrhoval řadu důkazů, které však okresní soud v rozporu se zákonem neprovedl. Dle jeho názoru k zákonné koncentraci řízení během jednání dne 21. 6. 2024 vůbec nedošlo, neboť účastníci nebyli v tomto směru soudem poučeni podle příslušných ustanovení procesního řádu. Zdůraznil, že navržené důkazy považuje za přípustné, má-li jimi být zpochybněna věrohodnost již provedených důkazů navržených žalobkyní, konkrétně výpisu z registru silničních vozidel, který má de facto evidenční povahu a zakládá pouze vyvratitelnou právní domněnku, že osoba v něm zapsaná je skutečným vlastníkem vozidla. Dodal, že žalobkyně byla o prodeji vozidla informována e-mailem již 18. 10. 2022 a byla jí předložena i kupní smlouva, proto žalobou uplatněný nárok považuje za nemravný. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, případně jej změnil a žalobu zamítl.6. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Sdělila, že se ztotožňuje s napadeným rozsudkem a má za to, že tvrzení žalovaného nejsou přípustná s ohledem na zásadu koncentrace řízení a neúplné apelace. Dodala, že před podáním žaloby s ní žalovaný nekomunikoval, jím zmiňovaný e-mail pocházel od třetí osoby.7. Krajský soud jako soud odvolací přezkoumal k odvolání žalovaného napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání, a odvolání shledal nedůvodným. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně považuje odvolací soud za správné a na odůvodnění napadeného rozsudku tak lze v plném rozsahu odkázat.8. Argumentaci žalovaného zpochybňující účinky koncentrace řízení s ohledem na zrušení původně napadeného rozsudku a domáhající se provedení navržených důkazů, jimiž má být podle něj zpochybněna věrohodnost dříve provedených důkazů (výpisu z registru silničních vozidel) odvolací soud nepřisvědčil.9. V řízeních, v nichž se uplatní princip koncentrace ve smyslu § 118b odst. 1 o. s. ř., lze tvrzení o rozhodných skutečnostech a důkazy k jejich prokázání uvé