30 Co 31/2026-44 – Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec

1. Napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení okresní soud výrokem I zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhá po žalované zaplacení částky ve výši 22 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 000 Kč od 13. 7. 2024 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 450 Kč a výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.2. Okresní soud rozhodoval o žalobě, jíž se žalobkyně domáhá zaplacení shora uvedených částek na základě tvrzení, že dne 10. 4. 2024 uzavřela s žalovanou pomocí prostředků komunikace na dálku smlouvu o spotřebitelském úvěru, jehož celková výše nejprve činila 3 000 Kč, dodatkem ke smlouvě ze dne 10. 4. 2024 pak došlo k navýšení úvěrového limitu na částku 20 000 Kč, úvěr byl žalovanou čerpán dne 10. 4. 2024. Protože žalovaná na úvěr neuhradila žádnou sjednanou splátku, přistoupila žalobkyně dne 12. 7. 2024 k jeho zesplatnění. Od následujícího dne požaduje žalobkyně úhradu úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně, dále požaduje náklady spojené s uplatněním pohledávky podle sazebníku poplatků, a to v celkové výši 1 450 Kč, rovněž požaduje úhradu smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně za dobu od 12. 7. 2024 do 4. 12. 2024 z částky 20 000 Kč, tedy smluvní pokuty ve výši 2 900 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že tvrzení žalobkyně o uzavření úvěrové smlouvy jsou nedostatečná a nebylo ani prokázáno, že by došlo k uzavření smlouvy o úvěru, rovněž nebylo prokázáno, že by žalobkyně poskytla žalované tvrzené finanční prostředky. Řada předložených důkazů je v anglickém jazyce, další důkazy tvoří výstupy z počítačového systému. Bylo pouze prokázáno provedení plateb, avšak na účet, který není s žalovanou žádným způsobem spojen. Nevyplývá z provedených důkazů ani to, že by žalobkyně s odbornou péčí posuzovala schopnost žalované splácet úvěr. Okresní soud byl připraven při jednání žalobkyni podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), poučit k doplnění tvrzení a označení důkazů, žalobkyně se však k jednání nedostavila, čímž znemožnila, aby jí bylo dané poučení poskytnuto. Z uvedených důvodů okresní soud žalobu zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. se zohledněním skutečnosti, že plně úspěšné žalované žádné náklady v řízení nevznikly.3. Proti tomuto rozsudku se včas odvolala žalobkyně, která navrhuje jeho změnu tak, že žalobě bude zcela vyhověno. Namítá, že předloženými důkazy prokázala uzavření úvěrové smlouvy. Nemohla přitom předložit oběma stranami podepsanou smlouvu, neboť k jejímu uzavření došlo prostřednictvím komunikace na dálku. V rámci žádosti o úvěr prokázala žalovaná svoji totožnost občanským průkazem a evropským průkazem zdravotního pojištění. Pravost předložených důkazů nebyla nijak zpochybněna. I v případě závěru o tom, že smlouva nebyla platně uzavřena, by byla žalovaná povinna vrátit bezdůvodné obohacení. Z předložených důkazů přitom plyne, že vlastníkem bankovního účtu, na který byly zaslány finanční prostředky, je právě žalovaná, jejíž jméno je uvedeno na výpisu z účtu ze systému Kontomatik, přes který žalobkyně ověřuje úvěruschopnost žadatelů o úvěr. Pokud okresní soud neměl za prokázané vlastnictví účtu žalovanou, mohl si postupem podle § 120 odst. 2 o. s. ř. ověřit tuto skutečnost u příslušné banky. Dále namítá, že pokud měl okresní soud měl za to, že žalobkyně neplní povinnost tvrzení a důkazní, měla být ze strany soudu před jednáním vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů, neboť v daném případě nevyšlo najevo až v průběhu jednání, že žalobkyně nenavrhla z pohledu okresního soudu potřebné důkazy, tato skutečnost byla okresnímu soudu naopak známa již dříve, současně mu bylo známo, že žalobkyně nebude u jednání přítomna. Výkladem § 118a o. s. ř. tak byla žalobkyně zkrácena na svých procesních právech. Rovněž namítá, že okresní soud porušil zásadu rovnosti zbraní, neboť suploval procesní obranu žalované, která byla v řízení nečinná. Okresní soud podle žalobkyně rozhodl odlišným způsobem oproti rozhodovací praxi soudů ohledně obdobných nároků, Krajský soud v Praze v rozsudku č. j. 25 Co 45/2025-66 totiž uzavřel, že z předložených důkazů plyne vlastnictví účtu i poskytnutí finančních prostředků. Současně je žalobkyně přesvědčena, že se okresní soud řádně nevypořádal s předloženými důkazy, pročež považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.4. Žalovaná zůstala v odvolacím řízení zcela nečinná, k odvolání žalobkyně se nevyjádřila.5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu včetně řízení jeho vydání předcházejícího, učinil tak v souladu s § 214 odst. 1 o. s. ř. při jednání, které se konalo dle § 101 odst. 3 o. s. ř. za použití § 211 odst. 1 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně se z jednání před odvolacím soudem omluvila a žalovaná se bez omluvy nedostavila. Po zopakování dokazování podle § 213 odst. 2 o. s. ř. potvrzeními o provedené platbě a výpisem ze systému Kontomatik dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je z převážné části důvodné.6. Správně se okresní soud zabýval tím, zda mezi účastníky byla uzavřena smlouva o úvěru, přičemž je to právě žalobkyně, která se po žalované soudně domáhá zaplacení částek podle smlouvy o úvěru, kdo musí unést břemeno tvrzení a důkazní břemeno mj. ohledně uzavření smlouvy o úvěru. Žalobkyně v tomto směru uvádí toliko obecně, že k uzavření smlouvy došlo pomocí prostředků komunikace na dálku tím, že žalovaná vyplnila žádost o poskytnutí finančních prostředků, která měla být žalobkyní potvrzena formou elektronické zprávy obsahující také unikátní číselný kód, po jehož zadání do systému ze strany žalované došlo k převedení finančních prostředků na její bankovní účet.7. Podle § 104 věty první zákona č. 257/2016 Sb., spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem.8. Podle § 562 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby.9. Způsob podepisování elektronických dokumentů upravuje zákon č. 297/2016 Sb., o službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 7 tohoto zákona k podepisování elektronickým podpisem lze použít zaručený elektronický podpis, uznávaný elektronický podpis, případně jiný typ elektronického podpisu, podepisuje-li se elektronický dokument, kterým se právně jedná jiným způsobem než způsobem uvedeným v § 5.10. Lze tedy sjednat smlouvu prostředky komunikace na dálku a smlouvu podepsat „jiným typem elektronického podpisu“ (od zaručeného či uznávaného elektronického podpisu odlišným), který však musí umožnit identifikaci jednajícího, včetně ověření jeho totožnosti ze strany adresáta právního jednání za použití jemu dostupných prostředků a metod. Aby však účastník prokázal uzavření smlouvy s druhou stranou elektronicky, nepostačí, že popíše obecně, jak smlouvy s klienty na dálku uzavírá, nýbrž musí tvrdit a prokázat, jak konkrétně kontraktační proces proběhl právě s konkrétní osobou, ve vztahu k níž nárok uplatňuje. Jinými slovy, jestliže účastník tvrdí, že určité údaje a souhlas s obsahem smlouvy druhá strana potvrzuje např. prostřednictvím zadání jedinečného, jemu zaslaného, SMS kódu či prostřednictvím bankovní identity či zpřístupnění údajů z bankovnictví (jako v daném případě žalobkyně), musí tvrdit a dokládat, kdy a že se tak skutečně stalo právě u druhé strany smlouvy, tj. uvést, kdy, jaký kód a kam druhá strana (žalovaná) vložila, či kdy a kam se přihlásila. Jen v takovém případě se uplatní vyvratitelná právní domněnka spolehlivosti záznamů údajů v elektronických systémech dle § 562 odst. 2 o. z.11. Okresní soud správně uzavřel, že žalobkyně netvrdila rozhodné skutečnosti ohledně uzavření úvěrové smlouvy dostatečně konkrétně. Její tvrzení zůstala v obecné rovině popisu obvyklého kontraktačního procesu, aniž by popsala, jak tento proces proběhl právě ve vztahu k žalované. Nedostatek konkrétních skutkových tvrzení žalobkyně nebyl zhojen ani jí navrženými a předloženými důkazy. Z těchto důkazů totiž nevyplývá, jakým přesným a individualizovatelným způsobem měl být kontraktační proces v projednávané věci realizován, jaké konkrétní úkony měla žalovaná učinit, kdy tak měla učinit a jak měly být tyto úkony v elektronickém systému žalobkyně zaznamenány. Žalobkyně zejména nepředložila žádné individualizované elektronické záznamy, logy, autentizační údaje ani jiné výstupy z informačních systémů, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že žalovaná elektronickou cestou skutečně projevila vůli být předmětnou smlouvou, respektive jejím dodatkem, vázána.12. Za této situace proto žalobkyně neusnesla břemeno tvrzení