35 Co 16/2026-79 — Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud výrokem I uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 40 901 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem II ve zbývajícím rozsahu žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení další části jistiny 20 361,83 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 654,77 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 6 262,13 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 5 551,93 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 710,20 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 1 548,25 Kč, zákonným úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 55 000,70 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení, úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 50 833,30 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení a úrokem ve výši 12,75 % ročně z částky 1 659,40 Kč od 2. 12. 2024 do zaplacení, zamítl a výrokem III nepřiznal náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. Okresní soud v odůvodnění vysvětlil, že žalobkyně opírala svou žalobu o tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně, , právnická osoba, ., uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru, podle které poskytla žalovanému 25 000 Kč. Protože žalovaný svému závazku splácet poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 15,99 % ročně v měsíčních splátkách nedostál, nárokuje z důvodu „zesplatnění“ úvěru ke dni 31. 8. 2024 úhradu jistiny 5 551,93 Kč a příslušenství ve formě smluvního úroku a úroku z prodlení. Dále žalobkyně tvrdila, že její právní předchůdkyně uzavřela se žalovaným dne , datum, Smlouvu o úvěru, na základě které bylo poskytnuto žalovanému 50 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet spolu s úrokem ve výši 14,99 % ročně v měsíčních splátkách. Protože žalovaný splátky řádně a včas nehradil, úvěr se stal splatným dnem 31. 8. 2024, a proto žalobkyně nárokuje jistinu 50 833,30 Kč, poplatky ve výši 2 508 Kč, smluvní úrok a úrok z prodlení. Dne 1. 12. 2024 došlo k postoupení pohledávek z právní předchůdkyně žalobkyně na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 11. 2024, přičemž postoupení pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným žalovanému dne 13. 12. 2024. Po dokazování dospěl okresní soud k závěru, že žalobkyně před uzavřením smluv řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť pouze ověřila příjmy a výdaje žalovaného z bankovního výpisu, dle kterého výdaje žalovaného přesahovaly jeho příjmy ze zaměstnání, a proto výdaje musel hradit také pomocí finančních prostředků získaných od dalších bankovních subjektů. Protože z výpisu z bankovního účtu vyplývají pochybnosti o úvěruschopnosti žalovaného a žalobkyně nepředložila další důkazy prokazující úvěruschopnost žalovaného, shledal okresní soud úvěrové smlouvy neplatné dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož žalovaný vrátil celou částku 25 000 Kč poskytnutou na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, , avšak z částky 50 000 Kč poskytnuté dle smlouvy o úvěru č. , hodnota, vrátil pouze 9 099 Kč, dovodil okresní soud, opíraje se o ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, že žalobkyně má nárok na vrácení nesplaceného zůstatku jistiny ve výši 40 901 Kč. Dále vysvětlil, že z důvodu neplatnosti úvěrových smluv nelze žalobkyni přiznat nárok na poplatky a příslušenství, a to ani v podobě úroku z prodlení, neboť žalobkyně má právo na vrácení nesplacené jistiny v nové době splatnosti odvislé dle § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru od možností dlužníka. Okresní soud proto žalovanému uložil vrátit žalobkyni zůstatek jistiny ve výši , částka, ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Protože byl procesně úspěšnější ve sporu žalovaný, který by tak měl nárok na náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 2 o. s. ř., avšak žádné náklady nevynaložil, rozhodl okresní soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.2. Proti tomuto rozsudku, a to části výroku II zamítající žalobu v rozsahu úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 40 901 Kč od 29. 12. 2024 do zaplacení, se odvolala včas žalobkyně. Namítá, že pokud okresní soud z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy, přičemž tento právní závěr okresního soudu nenapadá, uložil žalovanému vrátit žalobkyni nesplacenou část jistiny 40 901 Kč, měl zároveň uložit žalovanému, aby zaplatil žalobkyni i úrok z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to ode dne 29. 12. 2024, kdy se dle žalobkyně dostal žalovaný do prodlení. Žalobkyně má za to, že na základě výzvy k úhradě dlužné částky ve lhůtě 10 dnů, která byla odeslána žalovanému dne 13. 12. 2024 a nejpozději třetí den se měla dostat do jeho dispozice, je žalovaný ode dne 29. 12. 2024 v prodlení. Nadto byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky, zahrnující i dlužnou jistinu, také předžalobní výzvou ze dne 28. 2. 2025 se lhůtou k zaplacení do 15. 3. 2025. Dle názoru žalobkyně povinnost k vrácení jistiny tedy nevznikla rozhodnutím okresního soudu, ale již na základě výzvy k vrácení peněžitého dluhu. Žalovaný nadto netvrdil a neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, má dle žalobkyně pouze spotřebitel (žalovaný). Poukazuje na to, že shodně judikoval i Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1902/2025 ze dne 13. 8. 2025, dle kterého je žalovaný dlužník nositelem povinnosti skutkově tvrdit a navrhnout důkazy, jaké jsou jeho možnosti dluh splnit. Z toho dovozuje, že žalobkyně musí pouze dostát své povinnosti prokázat, že žalovaného řádně vyzvala ke splnění dluhu, z čehož dle žalobkyně vyplývá, že se žalovaný, který neprokázal své majetkové poměry, dostal do prodlení po uplynutí lhůty ve výzvě zaslané žalobkyní. Pravidla rozdělení důkazního břemene, jež by se měla promítnout taktéž v projednávané věci pak opakovaně vysvětlil Ústavní soud například v nálezech sp. zn. IV. ÚS 167/96 ze dne 7. 10. 1996 či IV. ÚS 14/17 ze dne 9. 5. 2018. Poukazuje taktéž na to, že ke shodnému závěru dospěl ve svém rozsudku i Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, č. j. 75 Co 61/2023-103 ze dne 21. 3. 2023, Krajský soud v Ostravě č. j. 15 Co 123/2024-72 ze dne 5. 8. 2024 a Krajský soud v Brně č. j. , spisová značka, ze dne , datum, . V petitu navrhuje, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek okresního soudu v části výroku II zamítající žalobu tak, že žalovanému bude uloženo zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 40 901 Kč od 29. 12. 2024 do zaplacení, a dále navrhuje uložit žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů.3. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i postup okresního soudu v předchozím řízení bez nařízení jednání dle § 214 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád („o. s. ř.“), a odvolání shledal důvodným jen částečně a z jiných než namítaných důvodů.4. Pokud jde o skutkové okolnosti vztahující se k meritornímu výroku, tyto byly objasněny okresním soudem na základě řádně provedených a v souladu s § 132 o. s. ř. zhodnocených důkazů správně a dostatečně. Ve shodě se soudem prvního stupně lze po skutkové stránce shrnout, že na základě „Smlouvy o úvěru ze dne , datum, “ obsahující závazek k poskytnutí spotřebitelského úvěru byla žalovanému poskytnuta částka 50 000 Kč, z níž žalovaný vrátil celkem 9 099 Kč, a na základě „Smlouvy o úvěru ze dne , datum, “ byla žalovanému poskytnuta v částka 25 000 Kč, kterou žalovaný vrátil v celém rozsahu.5. V právním hodnocení skutkových zjištění okresní soud správně uzavírá, že závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovaným založený „Smlouvou o úvěru ze dne , datum, a Smlouvou o úvěru ze dne , datum, “ podléhá režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník („o. z.“), a zároveň, s ohledem na povahu účastníků, režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon“), který ve vztahu k občanskému zákoníku představuje normu speciální.6. Podle § 86 odst. 1 zákona, účinného do dne 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodno