8 Co 103/2026-100 – Krajský soud v Ústí nad Labem

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Ústí nad Labem (dále již jen „soud prvního stupně“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 458 960,36 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu zamítl do částky 104 077,19 Kč s úrokem ve výši 11,4 % ročně z částky 563 012,55 Kč od , datum, do zaplacení, s úrokem ve výši 12 % ročně z téže částky od , datum, do zaplacení a s kapitalizovaným úrokem ve výši 21 855,38 Kč (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 8 558,36 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).2. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že účastnice uzavřely rámcovou smlouvu, na základě které byl žalované aktivován běžný účet č. , č. účtu, , dne , datum, pak uzavřely dodatek č. , hodnota, k rámcové smlouvě, kterým byl sjednán spotřebitelský úvěr, dle nějž byla poskytnuta žalované částka 571 670 Kč. Z poskytnuté částky úvěru mělo být vyplaceno dřívějších 5 úvěrů/půjček žalované poskytnutých jí žalobkyní a jinými subjekty. Žalovaná celkem zaplatila na předmětný úvěr částku 112 709,64 Kč. Žalobkyně žalovanou před podáním žaloby vyzvala k zaplacení úvěru. Žalovaná před poskytnutím předmětného úvěru měla několik úvěrů/půjček, tyto splácela dalšími úvěry, pohyby na jejím bankovním účtu byly dle názoru soudu prvního stupně nestandardní, byly na něm časté vklady v hotovosti následované okamžitými výběry v hotovosti nebo odchozími platbami, přičemž jediným pravidelným příjmem žalované byla výplata mzdy od , právnická osoba, . ve výši cca 10 000 Kč měsíčně.Po právní stránce vztah mezi žalobkyní a žalovanou založený smlouvou posoudil jako vztah ze smlouvy o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále již jen o. z.) a příslušných ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSÚ“), ve znění do , datum, . Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neprovedla před poskytnutím úvěru řádné ověření úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně byla před jednáním a následně i při jednání poučena dle § 118a zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále již jen o. s. ř.) o břemeni důkazním ve vztahu k tvrzení, že řádně ověřila úvěruschopnost žalované. Další důkazy k tomu však nenavrhla. Protože smlouva o úvěru nebyla uzavřena platně, když žalobkyně jako poskytovatel úvěru nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalované splácet poskytnutý úvěr, ale bylo prokázáno, že žalované byla poskytnuta částka 571 670 Kč, má žalobkyně nárok na vrácení bezdůvodného obohacení v této výši. Protože žalovaná již zaplatila částku 112 709,64 Kč, soud prvního stupně jí výrokem I. uložil zaplatit rozdíl, tedy částku 458 960,36 Kč. Žalobkyni nevznikl nárok na žalobou uplatněnou zbylou jistinu (když vše co žalovaná zaplatila je započteno na jistinu), poplatky a úrok z úvěru (ve výši 11,4 % ročně), v tomto rozsahu žalobu zamítl. Soud prvního stupně za přiměřenou lhůtu k zaplacení shledal zákonnou třídenní lhůtu od právní moci rozsudku dle § 160 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná ničeho sama neuvedla, neboť byla po celou dobu řízení (kromě podaného odporu) zcela pasivní. Vzhledem k tomu, že splatnost dluhu nastane až ve lhůtě stanovené soudem, tedy dluh dosud není splatný, není žalovaná dosud v prodlení a nevznikla jí povinnost hradit žalobkyni úrok z prodlení (§ 1968, § 1970 o. z), a proto i tento nárok zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení z větší části úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 8 558,36 Kč, přičemž tato částka představuje 38 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 69 % a úspěchu žalované v rozsahu 31 %), když příslušenství je nutno pro účely náhrady nákladů řízení kapitalizovat ke dni vydání rozsudku. Tyto náklady sestávají jen z poměrné části soudního poplatku zaplaceného ve výši 22 522 Kč. Ostatních nákladů řízení se žalobkyně při jednání výslovně vzdala.3. Výlučně proti části výroku II. rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém nesouhlasila s tím, jak na zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval ZSÚ. Přijala právní závěr o tom, že smlouva o úvěru, kterou účastnice uzavřely, je absolutně neplatná, vztah mezi nimi je tak třeba vypořádat podle pravidel normujících bezdůvodné obohacení, v případě spotřebitelského úvěru podle § 87 ZSÚ, zásadně však nesouhlasila s tím, jak soud prvního stupně posoudil otázku prodlení žalované. Vyjádřila přesvědčení, že nárok na zákonný úrok z prodlení jí vznikl, když žalovanou přípisem ze dne , datum, vyzvala k úhradě dluhu do , datum, a žalovaná dluh neuhradila ani na výzvu nijak nereagovala. Odkázala na § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého platí, že neujednají-li si strany, kdy má dlužník dluh plnit, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu. Zvláštní právní úprava pak hovoří o tom, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené svým možnostem. Odvolatelka je si vědoma obecného kolizního pravidla lex specialis derogat legi generali, má však za to, že pravidlo času plnění zakotvené v ZSÚ, vyjadřující odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení, se použije pouze pro případy, kdy není v možnostech spotřebitele jako dlužníka splnit pohledávku bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Tedy tam, kde věřitel vyzval spotřebitele k plnění a současně není v možnostech spotřebitele, aby svůj dluh uhradil bez zbytečného odkladu po doručení výzvy. Určení možnosti spotřebitele splnit dluh věřiteli prodlužuje splatnost pohledávky a tím prospívá i postavení spotřebitele, jde tedy o skutečnost, kterých se dlužník má dovolávat jako sobě příznivých, proto je to spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti skutkově tvrdit, jaké byly jeho možnosti uhradit dluh ve lhůtě určené věřitelem a jaké jsou nyní a k těmto i navrhnout důkazy. Odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025-132 ze dne 13. 8. 2025. Skutkové zjištění, že nebylo a není v možnostech spotřebitele splnit dluh bez zbytečného odkladu, musí vyplývat z výsledků provedeného dokazování, proto žalobkyně shledává pochybení soudu prvního stupně v neúplném zjištění skutkového stavu věci, když žalovaná nenavrhla žádné důkazy, na jejichž základě by soud mohl vzít za prokázané, že nebylo v jejích možnostech uhradit bezdůvodné obohacení na její výzvu. Žalovaná je po celou dobu zcela pasivní, nesplnila tak povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Uvedenému názoru přisvědčil Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 31. 7. 2024, č.j. 72 Co 199/2024-92, Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 1. 10. 2024, sp. zn. 15 Co 184/2024, Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 7. 1. 2025, č. j. 22 Co 215/2024-94. Navrhla, aby odvolací soud změnil výrok II. v části, ve které se domáhala přiznání zákonného úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 458 960,36 Kč od , datum, do zaplacení a požadovala nahradit náklady řízení před soudy obou stupňů.4. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.5. Odvolací soud vyzval obě účastnice k vyjádření, zda souhlasí s tím, aby bylo ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání s poučením o tom, že pokud se nevyjádří ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím bez jednání souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že se žádná z účastnic nevyjádřila, rozhodl odvolací soud ve věci bez nařízení jednání (§ 115a o. s. ř. za užití § 211 o. s. ř.) a poté, co zjistil, že odvolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.), včas (§ 204 o. s. ř.) a je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek a řízení předcházející jeho vydání v mezích podle § 212 o. s. ř., § 212a o. s. ř., a přiznal mu částečnou důvodnost, jak bude níže rozebráno.6. Podle § 2 odst. 1 ZSÚ, spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.7. Soud prvního stupně nepochybil, když uzavřel, že úvěrová smlouva měla být spotřebitelským úvěrem ve smyslu ZSÚ, na který se vztahují, vedle obecných ustanovení o. z. a úpravy úvěrové smlouvy v § 2395 a násl. o. z., i všechna ustanovení ZSÚ (nedopadají na něj výjimky podle § 4, 5 ZSÚ).8. Podle § 86 odst. 1, 2 ZSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti sp