16 C 156/2021-43 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se svojí žalobou podanou k Městskému soudu v Brně domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 4.638 Kč s příslušenstvím, dále náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1.500 Kč a částku 1.750 Kč představující smluvní pokutu. Podanou žalobu odůvodnil žalobce tím, že dne 16.8.2018 byla mezi účastníky řízení uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které poskytl žalobce žalovanému celkem 3.500 Kč na účet žalovaným označený a tento se zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 1.138 Kč. Žalovaný však ničeho neuhradil, a proto se žalobce domáhá poplatku ve výši 1.500 Kč za náklady účelně vynaložené v souvislosti s prodlením žalovaného a smluvní pokutu ve výši 1.750 Kč, kdy dlužná částka nebyla uhrazena ani na základě upomínek - pokusů o smír či předžalobní výzvy ze dne 24.10.2019. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Z předložených listinných důkazů učinil soud následující skutkové závěry. Dne 16.8.2018 byla mezi žalovaným jako klientem a žalobcem jako věřitelem uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které žalobce bezhotovostním převodem dne 17.8.2018 zaslal na účet č. [bankovní účet] částku 3.500 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal za poskytnutí zápůjčky uhradit poplatek ve výši 1.138 Kč spolu s jistinou nejpozději do 8.9.2018. V článku 2.3 smlouvy byla mezi účastníky řízení pro případ prodlení žalovaného splněním jeho závazku sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% z dlužné částky za každý den prodlení a dále zákonný úrok z prodlení, a to ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Dle sdělení [právnická osoba] ze dne 2.9.2021 soud zjistil, že majitelem účtu č. [bankovní účet] je žalovaný, když na účet byla připsána příchozí platba ve výši 3.500 Kč. Upomínkou - pokusem o smír ze dne 15.9.2018, 22.9.2018 a výzvou k úhradě před podáním žaloby ze dne 24.10.2019 byl žalovaný upomínán k úhradě dlužné částky ve lhůtě, jak v upomínkách stanoveno. 4. Podle ust. § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. 5. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru v platném znění, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Dle ust. § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Dle ust. § 580 odst. 1 občanského zákona (dále jen o.z.) neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Dle ust. § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Dle ust. § 547 o.z. musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonům. 10. Podle ust. § 2991 odst. 1 o.z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 11. Z úřední povinnosti (SDEU C [číslo] OPR-Finance) se soud nejprve zabýval tím, zda žalobce jako věřitel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru splnil svoji povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného, když smlouva byla uzavřena s žalovaným jako spotřebitelem. Sjednaná smlouva o úvěru ze dne 16.8.2018 byla svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobce v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům zápůjčku (§ 419 o.z.). Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Bylo tak na žalobci jako věřiteli, aby tento s odbornou péčí posoudil, zda dlužník - žalovaný nebude mít zjevný problém úvěr splácet ([příjmení] Ústavního soudu ČR, sp.zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaj o schopnosti úvěr splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č.j. 1 As 30/2015-39). 12. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměru dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelského úvěru, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádů spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky apod. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézt i zásady uznávané demokratickými právními předpisy ([příjmení] Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp.zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tak vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel smlouvu s žalobcem vůbec uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů úvěru, jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze, sp.zn. 27 Co 221/19). Jak vyplývá ze spisu právní předchůdce žalobce se bezdůvodně spolehl toliko na skutečnosti sdělené mu žalovaným, aniž by si jej jakkoliv ověřil, jak je zřejmé ze zjištěného skutkového stavu, když případné další zkoumání úvěruschopnosti žalovaného žalobce netvrdil ani neprokázal, ačkoliv důkazní břemeno v tomto ohledu tížilo právě jeho. 13. Vzhledem k výše uvedenému má tak soud za to, že žalobce se měl podrobněji zajímat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.4 2015, pod č.j. 1 As 30/15-39). Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno bez zisku, či dokonce stále v mínusu a rozpouští úspory, popřípadě zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Žalobce se však toliko formálně spokojil s příjmy a výdaje zjistil z jednoho jediného výpisu z účtu žalovaného, když prověřováním výdajů žalovaného se vůbec nezabýval. Soud tak dospěl k závěru, že žalobce dostatečně neprověřil výdaje žalovaného a nehodnotil všechny dostupné informace o žalovaném ve svém souhrnu. 14. Žalobce tedy nedostál své zákonem stanovené povinnosti, neboť nepostupoval s odbornou péči při posuzování úvěruschopnosti žalovaného (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.7.2019, pod sp.zn. 33 Cdo 2178/2018). K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud ve svém [příjmení] ze dne 26.2.2019, pod sp.zn. III. ÚS 4129/18. Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, což znamená, že ujednání o úrocích ve smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítl (§ 588 o.z.). Pro absolutní neplatnost celé smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše). Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení Pléna Ústavního soudu ze dne 9.2.2011, sp.zn. P1 .ÚS 1/10 bylo uvedeno, že koncepce relativní