21 C 115/2021-40 — Městský soud v Brně

1. Žalobou z 19.4.2021 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako nesplaceného úvěru, poskytnutého žalovanému společností [právnická osoba], která pohledávku za žalovaným postoupila žalobkyni. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Dle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále o.s.ř.) bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání. 2. Z níže uvedených listin vzal soud za prokázán následující skutkový stav: 3. Žalovaný a [právnická osoba] uzavřeli dne 31.5.2019 elektronickou formou smlouvu o úvěru, na základě které měl žalovaný čerpat úvěr ve výši 2.000,00 Kč, který se včetně úroku 40 % p.a. a poplatku za poskytnutí úvěru 834,20 Kč (v případě včasného vrácení úvěru), resp. 2.184,20 Kč zavázal splatit do 30.6.2019 (viz smlouva). Del výpisu z účtu poukázala [právnická osoba] žalovanému částku 2.000,00 Kč na účet téhož dne, tj. 31.5.2019, přičemž dle zprávy [právnická osoba] byl účet, na který byla uvedená částka poukázána, evidován na žalovaného jako majitele účtu. Smlouvou o postoupení pohledávek postoupila [právnická osoba] pohledávku za žalovaným žalobkyni. 4. K výzvě soudu žalobkyně doplnila tvrzení tak, že úvěruschopnost žalovaného původní věřitel ověřoval výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji, a dále lustrací z veřejně dostupných databází. I přes výzvu soudu k doložení veškerých listin, kterými žalovaný své majetkové poměry prokazoval, žalobkyně žádnou takovou listinu nepředložila. 5. Soud si proto vyžádal výpis z účtu žalovaného za měsíce duben až červen 2019 (úvěrová smlouva byla uzavřena 31.5.2019), a z těchto výpisů zjistil, že žalovaný byl z hlediska úvěruschopnosti vysoce rizikovou osobou. Na jedné straně sice měl dostatečně vysoký příjem na pokrytí svých závazků, avšak z výpisů vyplývá, že zůstatek na jeho účtu na konci každého měsíce nedosahoval ani výše dlužné jistiny, prakticky veškeré své příjmy utratil v on-line sázkách, a nedostatek příjmů pokrýval každý měsíc několika půjčkami od nebankovních subjektů, kdy takto čerpal úvěry a) v dubnu 3.000,00 Kč dne 1.4., 2.100,00 Kč dne 3.4., 5.000,00 Kč dne 12.4, to vše s konečným záporným zůstatkem - 125,03 Kč, b) v květnu 5.000,00 Kč dne 13.5, 10.000,00 Kč dne 14.5 a 2.000,00 Kč, které jsou předmětem žaloby, vše se zůstatkem 1.886,80 Kč, c) v červnu 3.500,00 Kč dne 3.6., 1.500,00 Kč dne 4.6., 3.000,00 Kč dne 5.6., vše s konečným záporným zůstatkem - 186,99 Kč. 6. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je pouze zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) a dle dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byla žalovanému poskytnuta na jeho účet částka 2.000,00 Kč. 7. Soud v prvé řadě posuzoval, zda poskytovatel spotřebitelského úvěru splnil povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jím požadované informace o žalované a jejích majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupoval čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Soud s ohledem na výše uvedené závěry dokazování dospěl k názoru, že tomu tak nebylo. Z výše uvedeného vyplývá, že pokud by [právnická osoba] skutečně náležitě zkoumala úvěruschopnost žalovaného, nutně by dospěla k závěru, že za situace, kdy žalovaný každý měsíc nad rámec své mzdy čerpá několik půjček, veškeré své příjmy utratí za sázky a na účtu má povětšinou záporný zůstatek, nelze dospět ke kladnému zhodnocení jeho úvěruschopnosti. Nelze tak mít zato, že u poskytovatele úvěru lze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit, a to bez ohledu na skutečnost, že se v daném případě jednalo o drobný úvěr. 8. Shodná povinnost byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. 9. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového. 10. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Při jeho výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) zís