21 C 233/2021-43 — Městský soud v Brně

1. Žalobou z 28.7.2021 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jakou zůstatků dvou nesplacených úvěrů, které žalovanému poskytla společnost [právnická osoba], která následně pohledávky za žalovaným postoupila žalobkyni. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Podle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále o.s.ř.) soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání. 2. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr vzal soud za prokázáno, že dne 10.5.2018 požádal žalovaný [právnická osoba] (dále věřitel) o spotřebitelský úvěr. O své osobě uvedl, že má příjem z pracovního poměru ve výši 21.439,00 Kč měsíčně, splácí témuž věřiteli 2.600,00 Kč měsíčně a jeho životní náklady činí 8.000,00 Kč měsíčně. Podle části listiny„ ověřené dokumenty“ žalovaný nepředložil k doložení tvrzených údajů žádné listiny. Z úvěrové smlouvy vzal soud za prokázáno, že věřitel uzavřel s žalovaným dne 11.5.2018 smlouvu, nazvanou smlouva o zápůjčce, na základě které přenechal žalovanému v hotovosti úvěrovou jistinu 20.000,00 Kč, což žalovaný stvrdil. Žalovaný se zavázal uhradit poplatek za zápůjčku v celkové výši 14.220,00 Kč, spolu s jistinou 34.220,00 Kč, a to ve 44 týdenních splátkách po 761,00 Kč a 45. splátku ve výši 736,00 Kč. Z tabulky umoření vzal soud za prokázáno, že žalovaný uhradil na splátkách úvěru celkovou částku 14.010,00 Kč 3. Ze zákaznické karty – žádosti o spotřebitelský úvěr vzal soud za prokázáno, že dne 21.6.2018 požádal žalovaný věřitele o spotřebitelský úvěr. O své osobě uvedl, že má příjem z pracovního poměru ve výši 20.048,00 Kč měsíčně, splácí témuž věřiteli 4.424,00 Kč měsíčně a jeho životní náklady činí 3.000,00 Kč měsíčně. Podle části listiny„ ověřené dokumenty“ žalovaný předložil k doložení tvrzených údajů dvě výplatní pásky za duben a květen 2018. Z úvěrové smlouvy vzal soud za prokázáno, že věřitel uzavřel s žalovaným téhož dne, tj. 21.6.2018 smlouvu, nazvanou smlouva o zápůjčce, na základě které přenechal žalovanému v hotovosti úvěrovou jistinu 15.000,00 Kč, což žalovaný stvrdil. Žalovaný se zavázal uhradit poplatek za zápůjčku v celkové výši 10.791,00 Kč, spolu s jistinou 25.791,00 Kč, a to ve 44 týdenních splátkách po 574,00 Kč a 45. splátku ve výši 535,00 Kč. 4. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Oba výše uvedené závazkové vztahy posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) a dle dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Věřitel a žalovaný uzavřeli ve dvou shora uvedených případech dne 11.5.2018 a 21.6.2018 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytl věřitel žalovanému v hotovosti úvěrovou jistinu 20.000,00 Kč a 15.000,00 Kč. 5. Soud v prvé řadě posuzoval, zda věřitel splnil povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jím požadované informace o žalovaném a jeho majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupoval čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Soud dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Z výše uvedených závěrů dokazování vyplývá, že při uzavření prvé úvěrové smlouvy věřitel vůbec nepožadoval po žalovaném jakékoliv doklady, osvědčující jeho tvrzený příjem, resp. v žádosti o úvěr tyto doklady uvedeny nejsou a k výzvě soudu je žalobkyně nepředložila. Nejenže věřitel v tomto případě nepožadoval jakýkoliv doklad, osvědčující příjem žadatele o úvěr, ale nezkoumal ani výdajovou stránku ekonomiky žalovaného, spokojil se pouze s tím, že žalovaný uvedl, že jeho náklady na živobytí činí 8.000,00 Kč měsíčně. O měsíc později při uzavírání druhé úvěrové smlouvy sice věřitel již měl k dispozici dvě výplatní pásky, ale naprosto rezignoval na ověření výdajové stránky, resp. na prověření, proč o měsíc dříve uváděl žalovaný náklady na živobytí ve výši 8.000,00 Kč a měsíc nato jen 3.000,00 Kč. Není tak zřejmé, jakou částku např. vynakládal žalovaný na bydlení apod. Věřitel žádným způsobem nezkoumal rozpory v těchto údajích, přičemž již při sjednávání prvého úvěru žalovaný uváděl výši měsíčních závazků vůči věřiteli 2.600,00 Kč, s připočtením závazků, plynoucích z první uzavřené úvěrové smlouvy z 11.5.2018 ve výši 3.044 až 3.805,00 Kč měsíčně (podle počtu týdnů) tak měl žalovaný na splátkách svých závazků vůči žalobkyni hradit téměř 6.000,00 Kč. Za situace, kdy sám v květnu 2018 uváděl náklady na své živobytí 8.000,00 Kč, jedná se v součtu o 14.000,00 Kč. Z další úvěrové smlouvy pak měl žalovaný hradit věřiteli 2.296 až 2.870,00 Kč měsíčně, což při deklarovaném (a doloženém) příjmu 20.048,00 Kč mělo věřitele vést k obzvláště pečlivému prověření jak příjmové, tak i výdajové stránky žalovaného, na což však zcela rezignoval. 6. S ohledem na to dospěl soud k závěru, že u věřitel nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti obou uzavřených úvěrových smluv, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti. 7. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. 8. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad“ (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96). Jinými slovy, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za