30 C 20/2021-28 — Městský soud v Brně

Žalobou se žalobce domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 13 940 Kč. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 30. 12. 2016 uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru, podle níž žalovaný čerpal 12 000 Kč a tyto prostředky se zavázal vrátit v pravidelných týdenních splátkách po 354 Kč, celkem měl vrátit na jistině 12 000 Kč a na kapitalizovaném úroku 9 240 Kč. Žalovaný žalobci vrátil 7 300 Kč. Žalobce vyzval žalovaného před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. V souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci. Dne 30. 12. 2016 žalobce a žalovaný podepsali smlouvu o úvěru, podle níž žalovaný převzal v hotovosti částku 12 000 Kč. Přílohou smlouvy byla standartní informace o spotřebitelském úvěru a evidenční karta klienta. Podle smlouvy bylo ujednáno 60 týdenních splátek ve výši 354 Kč, podle formuláře se jednalo 60 týdenních splátek ve výši 1 534 Kč. Uvedené údaje jsou ve zjevném rozporu. V listinách je zmíněna úroková sazba 66 % ročně a celkové náklady úvěru RPSN 195,34 % ročně. V evidenční kartě je uvedeno, že žalovaný má částečný pracovní úvazek s čistým měsíčním příjmem 15 080 Kč, běžné měsíční výdaje činí 8 000 Kč. V evidenční kartě je uveden zaškrtnutý občanský průkaz/povolení k pobytu, pracovní smlouva/živnostenský list, výplatní pásky 3x bez uvedení dalších informací a údajů. Žalobce dále k důkazu předložil bilanci smlouvy, ze které vyplývá, že žalovaný žalobci zaplatil 7 300 Kč. Žalobce k výzvě soudu sdělil, že před uzavřením smlouvy u žalovaného ověřil schopnost úvěr splatit kontrolou platnosti dokladů žalovaného, kontrolou dokumentů, které jsou zaškrtnuty v evidenční kartě klienta, kontrolou rodného čísla a občanského průkazu dálkovým systémem, kontrolou insolvenčního rejstříku, rejstříku exekucí, platební historie žalovaného u žalobce, vyhodnocením finanční situace žalovaného a vyhodnocení příslušné lokality v místě bydliště žalovaného. K těmto tvrzením žalobce předložil jediný důkaz, a to evidenční kartu žalovaného, ve které jsou formulářovým způsobem označeny předtištěné názvy listin, bez vyplnění dalších podrobností k listinám, tj. o jaké výplatní pásky za které měsíce se jednalo, zda má žalovaný totožnou mzdu každý měsíc, zda žalobce ověřoval občanský průkaz nebo povolení k pobytu, kdy byla pracovní smlouva uzavřena apod. Rovněž nevzal soud za prokázáno, že by žalobce ověřoval údaje žalovaného v rejstřících, zda např. výpisem z účtu zjišťoval měsíční výdaje žalovaného a nedošlo jen k čistě formálnímu vyplnění formuláře na základě prohlášení žalovaného bez ověřování pravdivost těchto údajů. Evidenční karta klienta pouze obsahuje prohlášení, že žalovaný je povinen pravdivě vyplnit seznam a sdělit údaje. Sám žalobce pak ve svém podání ze dne 25. 2. 2021 tvrdí, že nemá pracovní smlouvu a výplatní pásky žalovaného k dispozici, kdy k ověření těchto listin mělo dojít v místě pobytu dlužníka před podpisem smlouvy. V tomto ohledu není zjevným, jak konkrétně žalobce v místě pobytu dlužníka před podpisem smlouvy prověřil všechny údaje z jím tvrzených evidencí, a pokud tak učinil, proč současně nepořídil fotodokumentaci listin jako pracovní smlouva (např. fotoaparátem v mobilním telefonu). Evidenční karta neobsahuje jediný údaj, který by žalovaný nebyl žalobci schopen sdělit bez nahlédnutí do jakékoliv listiny. Žalobce svá tvrzení obsažená v podání ze dne 25. 2. 2021 neprokázal. Soud vzal za prokázáno, že přinejmenším ve spolupráci s žalovaným formálně vyplnil evidenční kartu žalovaného, ale nevzal za prokázáno, že údaje obsažené v evidenční kartě skutečně ověřoval a zjišťoval. Nutno přihlédnout k tomu, že žalovanému byla hotovost poskytnuta již při podpisu smlouvy a žalobce by tak musel učinit před jejím uzavřením. Z obsahu předložených listin rovněž nelze dovodit, že úvěrová smlouva byla uzavřena v místě bydliště žalovaného, jak tvrdí žalobce. Smlouvu ze dne 30. 12. 2016 soud hodnotí jako absolutně neplatnou, neboť žalobce před uzavřením smlouvy o úvěru fakticky neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když prokazatelným způsobem nezjišťoval majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. a spokojil se prohlášeními žalovaného. Tím žalobce porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). Současně nelze přehlédnout rozpor mezi výši ujednané týdenní splátky ve smlouvě samotné a formuláři (354 Kč vs 1534 Kč) a nepřiměřeně vysoké příslušenství činící 66% ročně, přesahující běžnou úrokovou míru. Protože však žalovaný čerpal částku 12 000 Kč, došlo u něho k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. a toto obohacení je povinen žalobci vydat podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. Vzhledem k tomu, že dosud mu zaplatil (podle tvrzení žalobce, jež žalovaný nijak nezpochybňoval) částku 7 300 Kč, zbývá vydat 4 700 Kč. Žalobce žalovaného vyzval k zaplacení přípisem odeslaným dne 16. 1. 2020 s požadavkem na zaplacení ve lhůtě 7 dní. Soud vycházel ze zákonné domněnky dojití třetí pracovní den (srov. ustanovení § 573 o. z.), tj. dne 21. 1. 2020. Splatnost částky 4 700 Kč nastala 28. 1. 2020 a od následujícího dne, tj. od 29. 1. 2020, je žalovaný v prodlení se zaplacením této částky. Soud proto shledal žalobu důvodnou v té části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 4 700 Kč s úroky z prodlení (k právu na zaplacení úroku z prodlení srov. ustanovení § 1970 o. z.) z této částky ode dne 29. 1. 2020 do zaplacení. Vzhledem k tomu, že se žalobce domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně (ač podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. by měl právo na vyšší úrok z prodlení), soud mu – vázán žalobním petitem – přiznal právo na zaplacení úroku z prodlení v této výši. Ve zbývající části pak soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. podle úspěchu ve věci (úspěch přitom soud poměřoval nejenom ve vztahu k jistině, ale též příslušenství, srov. ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř.). Převážně úspěšný žalovaný zůstal v řízení zcela nečinný, náklady mu nevznikly a soud proto rozhodl tak, jak uvedeno ve výroku III.