37 C 20/2021-44 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 4. 8. 2020 domáhala zaplacení částky 49 101,22 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnila tím, že uzavřela s žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalované částku 50 000 Kč. Žalovaná se smlouvou zavázala uhradit tuto částku včetně úroku ve výši 29,88 % ročně. Žalovaná úvěr řádně nesplácela a na svůj dluh uhradila pouze 11 440 Kč. 2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila. 3. Žalobkyně při zkoumání úvěruschopnosti zjistila, že žalovaná má měsíční příjem 24 000 Kč, jak se podává ze smlouvy a též z výpisu z jejího účtu (č. l. 26), je zaměstnaná ve skladu [právnická osoba], od září 2006, měla dvě vyživované děti, jak je rovněž ze smlouvy zřejmé. U výpisu z účtu žalované se podává, že na počátku měsíce února 2019 činil zůstatek na tomto účtu 864,51 Kč, na konci tohoto měsíce 3 014,74 Kč. Z úvěrové zprávy žalované (č. l. 19) bylo zjištěno, že žalovaná měla v době uzavření předmětné smlouvy úvěry v celkové výši 741 950 Kč, přičemž měsíční splátky činily 7 905 Kč. Dle smlouvy ze dne 28. 3. 2019 měli účastníci uzavřít smlouvu o revolvingovém úvěru, na základě které žalobkyně žalované poskytla částku ve výši 50 000 Kč splatných s úrokem 29,88 % v měsíčních splátkách po 1 430 Kč, jak je z této smlouvy zřejmé. Součástí smlouvy měly být též všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Z přehledu úvěru je zřejmé, že žalobkyně žalované částku 50 000 Kč poskytla dne 29. 3. 2019 a žalovaná na tento dluh uhradila celkem 11 440 Kč. Žalobkyně vyzývala žalovanou k uhrazení dlužné částky výzvou ze dne 14. 4. 2020 a předžalobní výzvou ze dne 14. 5. 2020, jak se z těchto výzev ve spojení s poštovními podacími archy podává. Přesto žalovaná na svůj dluh ničeho dalšího neuhradila. 4. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ OZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Dle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 10. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). 11. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019). 12. Žalobkyně v rámci zkoumání solventnosti žalované vycházela z toho, že žalovaná měla příjem 24 000 Kč čistého měsíčně, ohledně nákladů žalované pouze formálně vycházela z minimálních nákladů na bydlení ve výši 2 263 Kč a z životního minima osob v domácnosti - jedné dospělé osoby a dvou dětí, ze smlouvy o úvěru ale vyplývá, že děti byly na žalovanou odkázané výživou, příjmy žalobkyně činily 24 000 Kč, přesto příjmy celé domácnosti měly činit 45 000 Kč Tyto informace vytvářejí nesoulad, který by logicky měl vést k podrobnějšímu zkoumání solventnosti žalované zejména pak ve světle příjmů a výdajů uvedených v bankovním výpise žalované, ze kterého se podává, že tato jen stěží mohla hradit měsíční splátku 1 430 Kč, vedle již hrazených 7 905 Kč, pokud by žalobkyně zjišťovala skutečné měsíční výdaje domácnosti žalované a nevycházela by pouze z formálně z životního minima. Soud má z provedeného dokazování za to, že ostatní výdaje žalované ve výši životního minima i částky 2 263 Kč na bydlení jsou velmi nízké. Žalobkyně výdaje žalované přesto žádným způsobem neověřila, např. nájemní smlouvou, inkasem apod., kde by mohla ověřit pravidelné měsíční výdaje žalované. Konkrétními výdaji žalované (náklady na stravu, ošacení, hygiena) se žalobkyně vůbec nezabývala. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že žalobkyně poměry žalované do hodnocení klienta sepsala formálně, aniž by se zabývala prověřením výdajů žalované a tyto položky pak v souhrnu srovnala tak, aby z nich nemohla jinak, než zjistit, že je žalovaná natolik solventní, aby si mohla dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky. 13. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že žalobkyně se měla podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů žalované. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Žalobkyně se však pouze formálně spokojila s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním výdajů žalované se vůbec nezabývala. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má žalobkyně povinnost řádně zkoumat, aby mohla srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis příjmů nad skutečnými výdaji dlužníka a tedy jaká je jeho schopnost uvažovaný úvěr řádně splácet. Soud tak dospěl k závěru, že žalobkyně dostatečně