47 C 110/2021-62 — Městský soud v Brně

1. Žalobou ze dne 13. 5. 2021 (podána téhož dne) se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit částku 59 915,89 Kč na jistině, 5 716,10 Kč na kapitalizovaných úrocích, částku 626 na poplatcích, smluvní úrok 22,56 % p. a. z částky 59 915,89 Kč za dobu od 15. 12. 2020 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení 8,25 % p. a. z částky 59 915,89 Kč za dobu od 15. 12. 2020 do zaplacení, to vše z titulu smlouvy ze dne 20. 8. 2014 o vydání kreditní karty [číslo]. Na základě uvedené smlouvy žalobce poskytl žalované úvěrový rámec 60 000 Kč se smluvním úrokem 22,56 % ročně a žalovaná se zavázala úvěr splácet povinnou měsíční minimální splátkou 3,5 % z aktuálně čerpané částky plus poplatky. 2. K výzvě soudu žalovaná uvedla, že dluh chce uhradit, ale celou částku jednorázově splatit nemůže. Žalovaná navrhla plnění dluhu ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně. 3. Dne 30. 11. 2021 proběhlo jednání, na kterém soud provedl dokazování a zjistil následující skutkový stav. 4. Mezi právním předchůdcem žalobce – společností [právnická osoba], [IČO], a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o vydání kreditní karty [anonymizováno] [číslo] ze dne 20. 8. 2014. Obsahem smlouvy ze dne 20. 8. 2014 bylo poskytnutí kreditní karty [anonymizováno] [číslo] na kterou se společnost [právnická osoba] zavázala poskytnout úvěrový limit ve výši 60 000 Kč a žalovaná se zavála tento úvěr čerpat a splácet, a to pravidelnými měsíčními splátkami v minimální výši 3,5 % z aktuální čerpané částky. Žalovaná se dále zavázala, že spolu s pokynutým úvěrem uhradí žalobci úroky 22,56 % p. a. a uhradit poplatky, které vyplývají z ceníku (důkaz: formulář návrhu smlouvy ze dne 20. 8. 2014). 5. Dle navazující dohody o zvláštním čerpání úvěru ze dne 20. 8. 2014 bylo mezi [právnická osoba] a žalovanou sjednáno, že poskytnutý úvěr na kreditní kartě [anonymizováno] [číslo] bude celý jednorázově použit na uhrazení dluhu u téže banky vzniklého ze smlouvy o vydání kreditní karty ze dne 1. 3. 2011. Posléze byla žalovaná oprávněná čerpat úvěrový limit v závislosti na tom, jako část měla aktuálně splacenou (důkaz: dohoda ze dne 20. 8. 2014). 6. Z důkazu Souhrnný výpis z účtu Kreditní karty je patrné, že 27. 8. 2014 byla provedena transakce 57 388,14 Kč. [příjmení] její realizací žalované poskytla sjednaný úvěr a umožnila jeho čerpání. Z důkazu Výpis z účtu kreditní karty jsou patrné splátky žalované. Splátka je vedena pod kódem [číslo]. Jak je patrné z tohoto výpisu, žalovaná hradila splátky nepravidelně s tím, že právní předchůdce žalobce byl několikrát povinen zaslat jí upomínku k zaplacení. 7. Dle čl. IX Obchodních podmínek pro vydávání a používání kreditních karet platilo, že„ pravidelná měsíční splátka je splatná ke dni, který je určen v závislosti na okamžiku, ve kterém bude Bankou vyhotovován výpis z Kartového účtu.“ Minimální výše splátky vyplývá z čl. 4, bod 5.1 Ceníku produktů a služeb pro soukromé osoby, ve kterém je stanoveno, že v případě čerpání úvěrového limitu je stanovena minimální splátka ve výši 3,5 %. Jak je stanoveno v čl. IX Obchodních podmínek„ výše povinné minimální splátky je stanovena jako procentní podíl z celkové dlužné částky, tj. částky vyčerpaného úvěru a úroky společně se sjednanými poplatky, případnými neuhrazenými platbami po splatnosti, překročením Úvěrového limitu; pro její výpočet je rozhodující stav celkové dlužné částky k datu, kdy je [příjmení] vyhotoven výpis z Kartového účtu za příslušné zúčtovací období.“ (důkaz: Obchodní podmínky). 8. V čl. XVI. Obchodních podmínek si smluvní strany ujednaly podmínky pro případ porušení Smlouvy o vydání kreditní karty a její zánik. V rámci tohoto článku je výslovně stanoveno, že„ K porušení Smlouvy ze strany Držitele dojde tehdy, když je Držitel karty v prodlení s úhradou jakékoliv pohledávky [příjmení] za Držitelem Karty.“ Následkem uvedeného porušení Smlouvy je dle výše uvedeného článku Obchodních podmínek„ oprávnění banky prohlásit veškeré pohledávky za Držitelem Karty za okamžitě splatné“ (důkaz: Obchodní podmínky). 9. Poslední splátku žalované banka eviduje ze dne 9. 4. 2020. Dále žalovaná ničeho neuhradila a z tohoto důvodu banka prohlásila poskytnutý úvěr za okamžitě splatný ke dni 31. 8. 2020. Žalovaná se tedy dostala do prodlení se splátkami za období 05/2020, 06/2020, 07/2020 a 08/2020 (důkaz: Souhrnný výpis z účtu Kreditní karty). Žalovaná si v průběhu trvání právního vztahu z předmětné smlouvy vyčerpala částku celkem 325 823,62 Kč a splatila částku 264 990 Kč (viz součet transakcí [číslo] v Souhrnném výpisu z účtu Kreditní karty). 10. K opakovaným dotazům soudu na [právnická osoba] se podařilo zjistit k otázce zkoumání úvěruschopnosti žalované následující (důkaz: vyjádření [právnická osoba] č.l. 29, č.l. 36, č.l. 40 a č.l. 48). Původní věřitel při uzavírání původní smlouvy o úvěru ze dne 28. 2. 2011, k jejímuž refinancování byla uzavřena předmětná smlouva ze dne 20. 8. 2014, měl informaci ověřenou telefonicky u zaměstnavatele žalované o existenci pracovněprávního vztahu, telefonické ověření u žalované, že skutečně o kreditní kartu žádala, a ústní potvrzení žalovanou deklarované výše příjmů, negativní lustrace v různých databázích o existenci dluhů žalované. 11. Z rámcové smlouvy ze dne 29. 8. 2018 o postupování pohledávek č. 2018, ze smlouvy ze dne 30. 12. 2020 o postoupení pohledávek č. 2018 /09/28 a její přílohy soud zjistil, že žalobce nabyl pohledávku za žalovanou, která je předmětem tohoto řízení. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno dopisem banky ze dne 25. 1. 2021. 12. Při právním posouzení soud aplikoval zákon č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o. z.), neboť úvěrová smlouva byla uzavřena po 1. 1. 2014, tedy za účinnosti tohoto zákona. Právní poměr úvěru se mezi stranami řídil také zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť rozhodné skutečnosti, tj. uzavření smlouvy, nastaly dne 20. 8. 2014. Zákon o spotřebitelském úvěru byl nahrazen novým zákonem č. 257/2016 Sb. až s účinností od 1. 12. 2016, proto je třeba aplikovat předchozí právní úpravu. 13. Soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr, když se jedná o úvěr poskytovaný žalované cobi spotřebiteli. Právní předchůdce žalobce byl osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti. 14. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. platí, že věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 15. Soud zkoumal otázku posouzení úvěruschopnosti ze strany původního věřitele z úřední povinnosti. Věřiteli je uložena před uzavřením smlouvy o úvěru povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, přičemž při této činnosti je povinen vynaložit odbornou péči. Tato činnost představuje kvalifikovanou činnost profesionála v příslušném oboru, jejímž obsahem je individuální posouzení konkrétní situace každého jednotlivého spotřebitele žádajícího o úvěr. Jedná se o institut, jehož smyslem je odpovědný přístup věřitelů, kteří mají předem pečlivě posoudit schopnost spotřebitele nabízený spotřebitelský úvěr splácet a v případě, že je výsledek posouzení úvěruschopnosti negativní, spotřebitele nezadlužovat. Primárním cílem je ochrana spotřebitele před neúměrným zadlužováním, sekundárně je chráněn i věřitel před vznikem v budoucnu nedobytných pohledávek. V neposlední řadě je pak chráněna společnost jako celek před různými sociopatologickými jevy (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 16. Soud dospěl k závěru, že původní věřitel nedostatečně vyhodnocoval úvěruschopnost žalované, tudíž smlouva je neplatná, a to absolutně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Žalobce nepředložil jediný doklad o příjmové a výdajové stránce žalované v době sjednávání úvěrové smlouvy ze dne 20. 8. 2014, ani v době uzavírání původní úvěrové smlouvy ze dne 28. 2. 2011. Žalobce nepředložil žádné podklady, z kterých by se mohl podávat ucelený a věrohodný obraz o osobních, majetkových a výdělkových poměrech žalované v době sjednávání úvěru. To je ale zcela nesprávný přístup (k tomu viz např. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33