47 C 25/2020-55 — Městský soud v Brně

1. Žalobou ze dne [datum] (podána téhož dne) se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit částku ve výši a) 4 985 Kč - splátky splatné do zesplatnění b) 21 303,14 Kč - jistina v důsledku zrušení úvěrové smlouvy c) 5 537,50 Kč - smluvní pokuta v důsledku zrušení úvěrové smlouvy d) 66 Kč - úrok z prodlení e) 450 Kč - účelně vynaložené náklady na odeslání upomínky f) 200 Kč - účelně vynaložené náklady na odeslání oznámení o okamžité splatnosti úvěru g) 300 Kč - smluvní pokuta za prodlení s úhradou jednotlivých splátek, tj. celkem 34 841,64 Kč z titulu smlouvy o úvěru ze dne [datum]. 2. Žalovaná se v průběhu řízení k věci samé nevyjádřila, nereagovala na žádnou z výzev soudu. 3. Dne [datum] proběhlo jednání, na kterém soud provedl dokazování a zjistil následující skutkový stav. 4. Z listiny„ Úvěrová smlouva č. [anonymizováno]“ soud zjistil, že žalobce a žalovaná uzavřeli dne [datum] smlouvu, na základě které se žalobce zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 27 698 Kč na nákup [anonymizováno 5 slov] [obec], [ulice] ([jméno]). Žalovaná se zavázala úvěr splatit formou 48 splátek po 997 Kč měsíčně počínaje datem [datum], tedy celkem se zavázala zaplatit 47 856 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly úvěrové podmínky [číslo] ze dne [datum] a Sazebník (první odstavec na straně 2/4 smlouvy). 5. Žalobce jakožto úvěrující či věřitel poskytl úvěr ve prospěch žalované dne [datum] převodem na účet prodejce zboží (důkaz: Potvrzení o poskytnutí/proplacení úvěru [anonymizována dvě slova]). 6. Žalovaná na úvěr zaplatila celkem 13 164 Kč, přičemž od 13. splátky splatné [datum] byla v prodlení (důkaz: Přehled plateb pro smlouvu č. [anonymizováno]). 7. Žalobce uvedl, že prověřoval úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy jednak podle údajů, které sama žalovaná uvedla ve formuláři smlouvy, jednak lustrací ve veřejných i soukromých rejstřících, u různých subjektů, scoringovým modelem apod. [příjmení] z těchto tvrzení ale žalobce neprokázal, resp. ani jinak v řízení nevyšly najevo, vyjma toho faktu, že žalovaná uvedla do formuláře smlouvy určitá data. To je však nedostatečné; žalovaný byl poučen o břemeni tvrzení a důkazním včetně následků jejich neunesení v usnesení ze dne 14. 8. 2020, č. j. 47 C 25/2020-32. 8. V ostatním, ač provedl i další důkazy, soud nespatřoval žádné relevantní informace, které by mohly vést k jinému rozhodnutí než v tomto rozsudku vyjádřeném. Proto se dalšími důkazy nezabýval. 9. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná podle § 588 občanského zákoníku pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobce. 10. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 23. 4. 2020 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“ 11. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná jen částečně. Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda žalobce jakožto poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný vystupoval coby spotřebitel - § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. 12. Žalovaný řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele - žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Žalobce porušil svoji povinnost poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 13. Judikatura zastává názor, že vycházet při posouzení úvěruschopnosti jen z databáze dlužníků je nedostatečné pro řádné ověření úvěruschopnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1704/2019, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Na tomto místě soud může poukázat na úvahu Nejvyššího soudu vyjádřenou například v usnesení sp. zn. 20 Cdo 1704/2019:„ Jak uvedl i sám Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 20. března 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018, klíčová je nepochybně i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace. Mezi tyto lze řadit rovněž soukromé databáze typu SOLUS, BRKI (bankovní registr klientských informací) a NRKI (nebankovní registr klientských informací), které by však neměly být využívány jako základní či dokonce jediný informační zdroj, neboť poskytují informace jen o těch spotřebitelích, kteří neplní své povinnosti vůči subjektu, jenž je zapojen do činnosti daného registru. Informace ze shora specifikovaných registrů (databází) tak nemusí být vždy kompletní. Použití informací z těchto databází není obligatorní, pokud je věřitel schopen doložit, že úvěruschopnost prověřil jinak, jako tomu bylo v právě posuzované věci.“ 14. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod [číslo] použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Pouhé doplnění čísel do formuláře žalobkyně k hodnocení klienta, aniž je zřejmé, na základě čeho a jak byly tyto údaje získány, nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. 15. Jak vyplynulo z provedených důkazů, žalobce se spokojil s prostým konstatováním žalované uvedeným ve formuláři smlouvy, že žalobkyně je v pracovním poměru na dobu neurčitou, má čistý příjem 7 500 Kč, příjem celé domácnosti je 38 652 Kč (aniž by bylo zřejmé, co se myslí domácností, když žalovaná uvedla 0 vyživovacích povinností a rodinný stav rozvedená). Žalobce neprokázal, že by si vyžádal doklady o tvrzených údajích o osobních, majetkových a výdělkových poměrech žalované. Žalobce si nevyžádal konkretizaci nákladů a ani podklady, z nichž by je mohl mít za ověřené. 16. Co se týká prověřování zdroje příjmu žalované, a to na hlavní pracovní poměr na dobu neurčitou, tento aspekt nebyl (alespoň to nevyplývá z důkazů) prověřován žalobcem vůbec. Z ničeho neplyne, že u dané společnosti je žalovaná zaměstnána, že je zaměstnána na hlavní pracovní poměr a že se má jednat o pracovní poměr na dobu neurčitou. Žalobce si nevyžádal potvrzení od zaměstnavatele, pracovní smlouvu apod. – nebyla tedy osvědčena prognóza opakovaného, trvalejšího příjmu (od zaměstnavatele). Stejně tak mohlo jít jen o jednorázový nebo dočasný příjem, nebo příjem ještě po skončení pracovního poměru, případně bez pracovní smlouvy vůbec. Žalobce se spokojil s krajně nevěrohodnými výdaji na živobytí v nevídaně nízké částce 500 Kč (uvedené ve smlouvě), tyto neověřoval, stejně jako neověřoval ve smlouvě uvedené výdaje na bydlení v částce 7 000 Kč. 17. V této souvislosti soud - stran zkoumání úvěrus