49 C 153/2018-139 — Městský soud v Brně

1. Žalovaný se vzájemnou žalobou (v této části bylo řízení vyloučeno usnesením Městského soudu v Brně ze dne 49 C 7/2015-50, k samostatnému řízení) domáhal určení, že je vlastníkem pozemku [parcelní číslo], ostatní plocha, o výměře 80 m2, zapsaného na listu vlastnictví [číslo] pro obec anonymizováno, katastrální území anonymizováno, v katastru nemovitostí vedeném anonymizováno. Žalob zdůvodnil zejména tím, že tento pozemek slouží jako oplocená předzahrádka domu na adrese [ulice] [číslo] v [obec], že pozemek pod domem ([parcelní číslo] v k. ú. [část obce]) nabyli do svého vlastnictví původně rodiče žalovaného ([jméno] a [jméno] [celé jméno žalovaného]), ti na něm v roce 1936 postavili budovu [adresa], přitom„ byli jednoznačně přesvědčeni, že součástí tohoto pozemku je i pozemek (s dnešním) [parcelní číslo]“, tj. předzahrádka. Později vlastnictví k nemovitostem nabyl žalovaný (částečně darováním, částečně děděním). Po celou dobu byl žalovaný i jeho rodiče v dobré víře, že jsou vlastníky též pozemku s předzahrádkou. Toto své přesvědčení opírali„ o běžnou logiku uspořádání sousedních pozemků s obdobně vybudovanými a oplocenými předzahrádkami“, žalovaný pak též o to, že jeho rodiče se k předzahrádce„ vždy chovali jako oprávnění vlastníci a tuto nepřetržitě na svůj náklad udržovali a zvelebovali“. Žalovaný podle svého tvrzení zjistil, že v katastru nemovitostí je pozemek s předzahrádkou evidován jako pozemek žalobce teprve v roce 2012, kdy poté, co obdržel přípis žalobce, nahlédl do katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že žalobce se nikdy jako vlastník nechoval, byla tato informace pro žalovaného překvapivá. Žalovaný dovozoval, že u něj byly splněny podmínky vydržení pozemku podle ustanovení § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení žalovaný spatřoval v tom, že žalobce nesdílí jeho právní názor o vydržení vlastnického práva k pozemku a bez požadovaného určení nelze provést zápis vlastnického práva žalovaného v katastru nemovitostí. 2. Žalobce navrhl, aby soud žalobu zamítl. Zpochybňoval přitom zejména dobrou víru žalovaného a jeho rodičů ohledně vlastnictví pozemku. Poukazoval na to, že rodičům žalovaného byla – stejně jako ostatním majitelům domů na ulici [ulice] v [obec] – předzahrádka propůjčena rozhodnutím anonymizováno ze dne 24. 6. 1938, zn. VI – [číslo]. Žalobce je jako vlastník pozemku evidován v katastru nemovitostí, neboť vlastnické právo nabyl podle ustanovení § 5 zákona [číslo] ŠNR ze dne 24. 4. 1991, o přechodu některých věcí z majetku ČR do majetku obcí. Žalobce vyzval žalovaného k doložení užívacího titulu přípisem ze dne 10. 9. 2012, na nějž žalovaný reagoval přípisem ze dne 26. 9. 2012, v němž mj. potvrdil, že si je vědom toho, že není vlastníkem pozemku, a odkázal na rozhodnutí anonymizováno a ze dne 24. 6. 1938. Následně mezi účastníky byla vedena jednání ohledně koupě či nájmu pozemku, žalovaný tehdy vlastnické právo žalobce nezpochybňoval. Žalovaný i jeho právní předchůdci (rodiče [anonymizováno] a [jméno] [celé jméno žalovaného]) tedy po celou dobu věděli, že pozemek s předzahrádkou jim nepatří. 3. Soud se opakovaně pokoušel o smír mezi účastníky (srov. též ustanovení § 99 odst. 1 věta druhá o. s. ř.), marně. 4. Mezi účastníky bylo nesporné, že v roce 1936 rodiče žalovaného postavili dům na adrese [adresa], naprostá většina jejich vlastníků se se žalobcem dohodla a pozemky s předzahrádkami koupila, pouze čtyři z nich nikoli a vedli či vedou spor se žalobcem ohledně vlastnictví, když tvrdí vydržení pozemků (srov. vyjádření žalobce při jednání dne 20. 5. 2021, jež žalovaný nijak nezpochybňoval). 5. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl tyto důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění: 6. Z přípisu Rady zemského [územní celek], zn. VI – [číslo],„ Zřízení předzahrádek v anonymizováno ulici V [část obce]“, adresovaného Dr. [příjmení] [jméno], [část obce], [ulice a číslo], soud zjistil, že jde o reakci na žádost Dr. [jméno] [příjmení] a dalších žadatelů, mj. [jméno] a [jméno] [příjmení] (srov. s. 5 přípisu), o propůjčení veřejného statku a o„ stavebně právní povolení ke zřízení jednotně řešených předzahrádek před domy [ulice a číslo] – 32 vč.“, v přípisu byly podrobně rozvedeny podmínky užívání předzahrádek, např. povinnost zřídit a udržovat zeleň na veřejném prostranství vlastními prostředky, propůjčení předzahrádek„ jako provisorium do odvolání“ (pro případ odvolání byla stanovena povinnost vlastníků domů odstranit zídky a uvést veřejný statek do původního stavu vlastním nákladem) aj. Ač z této listiny bez dalšího nelze dovodit, že by totožná listina byla doručena též rodičům žalovaného (tehdejším vlastníkům nemovitostí při ulici [ulice] v [obec]), je z ní nade vší pochybnost zřejmé, že rodiče žalovaného věděli, že jim pozemek před domem nepatří, chtěli tu situaci řešit a podali žádost, na niž [jméno] zemského hlavního města Brna reagovala shora uvedeným přípisem. 7. Z přípisu [anonymizováno] a [anonymizováno] správy [územní celek] ze dne 3. 12. 1979, adresovaného„ majiteli domu [ulice]“ soud zjistil, že se jím tehdejší správce pozemků (srov. též skutková zjištění soudu níže) obracel na vlastníky domů na ulici [ulice] v [obec], informoval je o tom, že má ve správě pozemky, které vlastníci domů užívají jako předzahrádky, a vyzval je, aby se dostavili k projednání otázky„ vypořádání majetkoprávního stavu“. Z listiny bez dalšího nelze vzít za prokázané, že by byla doručena též žalovanému či jeho matce, případně švagrové (tehdejším spoluvlastníkům nemovitostí), nicméně při posuzování této otázky je nutno vzít v úvahu dobu, v níž listina vznikla, okolnosti, za nichž tehdy obdobné listiny byly obvykle doručovány (zpravidla prostým vhozením do schránky), jakož i dobu více než čtyřiceti let, která od té doby uplynula a v důsledku níž se přirozeně snižuje možnost ztráty důkazních prostředků ohledně doručení (s vysokou pravděpodobností již nežijí pamětníci, osoby, které listinu vyhotovovaly, doručovaly apod., nezachovaly se doklady o doručení atd.). Byť tedy z listiny bez dalšího neplyne, že by byla doručena též žalobci a ostatním tehdejším spoluvlastníkům nemovitostí, považuje jejich doručení soud za vysoce pravděpodobné. Dále soud považuje za vysoce pravděpodobné, že – stejně jako v roce 2012, kdy se žalovaný obrátil na vlastníky domů s požadavkem dořešení vztahů k pozemkům s předzahrádkami – poté, co vlastníci domů na ulici [ulice] v [obec] v roce 1979 obdrželi tento přípis, otázku spolu přinejmenším v rámci běžných sousedských rozhovorů konzultovali. Respektive, naopak se jeví jako vysoce nepravděpodobné, že by kdokoli z vlastníků domů v dané lokalitě obdržel v roce 1979 takovýto přípis (přinejmenším pan [příjmení], který tento přípis žalobci zaslal jako přílohu mailu dne 2. 2. 2021, či jeho právní předchůdci) a nastíněnou otázku se sousedy neřešil. 8. Z přípisu žalobce ze dne 10. 9. 2012 soud zjistil, že jím žalobce informoval žalovaného o tom, že zjistil, že žalovaný užívá pozemek předzahrádky, jehož vlastníkem je žalobce, avšak nedohledal žádný doklad„ odůvodňující užívání“ tohoto pozemku žalovaným. Vyzval žalovaného, aby doložil užívací titul, a pokud jej nemá, informoval jej o dalším postupu. Podle připojené dodejky žalovaný tento přípis převzal dne 17. 9. 2012. 9. Z návrhu na dispozici s majetkem města soud zjistil, že jej dne 26. 9. 2012 podal žalovaný a že jím navrhl žalobci koupi či pronájem pozemku s předzahrádkou. V přípisu žalovaný podrobně rozvádí, že užívací vztah k pozemkům s předzahrádkami nemá žádný z vlastníků domů na ulici [ulice] v [obec] smluvně upraven„ vinou [anonymizováno] (…) a tento stav trvá pro některé z nás víc než sedmdesát let“. Žalovaný podrobně rozvedl, jak problém vznikl ve 30. letech 20. století, kdy podle původních plánů měl být vzhled ulice jiný (žalovaný jej podrobně popsal), nebyl však realizován a podle rozhodnutí ze dne 24. 6. 1938 byly pozemky předzahrádek„ jako veřejný statek propůjčeny jako provisorium do odvolání, pokud veřejné zájmy si nevynutí odstranění uličních zahrádek“, dále žalovaný konstatoval, že od roku 1938 žádný příslušný úřad neprojevil zájem věc dořešit,„ tj. dotyčné pozemky předzahrádek prodat majitelům domů“, ani v období 1945 – 2012 se„ žádný příslušný úřad nepostaral o narovnání majetkoprávních vztahů k těmto pozemkům“, stavební úřad„ dokonce vydával poválečným stavebníkům domů ve zbylých prolukách ve svých stavebních povoleních nařízení, co všechno musí stavebník na předzahrádce, která nebyla jeho, vybudovat na vlastní náklady (…). Ve stavebních povoleních nebyla uvedena nikdy jediná zmínka o tom, že předzahrádky patří městu“. Žalovaný vyjadřoval svou nelibost nad tím, že vlastníci domů se desítky let starali na své náklady o vzhled a vybavení předzahrádek, ač jim nepatřily a ač„ v Rakousku např. dostávají majitelé domů v takových případech finanční náhradu“. Ve zbytku je z přípisu zřejmé, že žalovaný zvažoval možnost koupě či pronájmu (v obou příp