52 C 120/2021-24 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 25. 9. 2020 domáhal zaplacení částky 15.900 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba] (dále jen„ věřitel“), uzavřel s žalovaným dne 24. 11. 2017 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl věřitel žalovanému částku 10.000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal uhradit tuto částku včetně úroku ve výši 23,72 % ročně a poplatků ve výši 6.000 Kč formou týdenních splátek. Žalovaný úvěr řádně nesplácel. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 10.000 Kč, úroku kapitalizovaného ke dni řádného splacení ve výši 244,85 Kč a poplatku ve výši 5.655,15 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce smlouvou ze dne 29. 11. 2019. Žalobce dále nárokuje smluvní úrok částečně kapitalizovaný od 5. 1. 2019 do 29. 11. 2019 ve výši 2.167,74 Kč, úrok z prodlení částečně kapitalizovaný od 12. 1. 2019 do 29. 1. 2019 na částku 872,08 Kč a další příslušenství od 30. 11. 2019 do zaplacení. Žalobce vyzýval žalovaného k uhrazení dlužných částek. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Z předložených listinných důkazů, a to karty zákazníka, smlouvy o úvěru ze dne 24. 11. 2017, oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019, smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 včetně příloh a výzvy ze dne 7. 5. 2020 včetně podacího lístku, soud zjistil následující skutkový stav: 4. Dle karty zákazníka žalovaný z trvalým pobytem na adrese úřadu žádal o úvěr ve výši 10.000 Kč. Uvedl, že je spolubydlící s výdaji na bydlení ve výši 2.500 Kč, nemá děti, má hlavní příjem ve výši 10.963 Kč a další výdaje ve výši 4.000 Kč měsíčně. Na kartě lze vidět, že není plně vyplněná a údaje nebyly věřitelem nijak ověřovány. V dokumentech k ověření je zaškrtnuta pouze pracovní smlouva. Dle výše uvedeného návrhu na uzavření smlouvy měl žalovaný s věřitelem uzavřít smlouvu, na základě které měl věřitel při podpisu smlouvy poskytnout žalovanému částku 10.000 Kč, kterou měl žalovaný žalobci vrátit spolu s úrokem ve výši 1.400 Kč a poplatky v celkové výši 6.000 Kč, což odpovídalo RPSN 195 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splatit formou týdenních splátek po 300 Kč. Úrok měl odpovídat výši 23,72 % ročně. Pohledávka za žalovaným byla postoupena smlouvou ze dne 29. 11. 2019 na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno téhož dne. Žalobce vyzýval žalovaného k uhrazení dlužné částky výzvou ze dne 7. 5. 2020. 5. Z ostatních provedených důkazních prostředků soud nezjistil žádné další rozhodné skutečnosti. 6. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ OZ“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 10. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 11. Dle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 12. Dle ust. § 1879 OZ Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 13. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). 14. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobcem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019). 15. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008 /48/ ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020. 16. Věřitel v rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházel pouze z toho, co uvedl v kartě zákazníka žalovaný a to dle všeho pouze z hlediska, že jeho příjmy převyšují dostatečně jeho náklady. Ze samotné karty vyplývá, že věřitel nijak údaje uvedené žalovaným neověřoval, i když zde byl dostatek indicií, které měly věřitele předem upozornit na možnou nedostatečnou úvěruschopnost žalovaného, jako například trvalý pobyt na adrese úřadu, překvapivě nízký náklad na bydlení na [územní celek] i relativně nízké další výdaje. Tyto informace vytvářejí nesoulad, který by logi