52 C 176/2021-19 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 31. 7. 2021 domáhal zaplacení částky 5.228,12 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba] (dále jen„ věřitel“), uzavřel s žalovaným dne 15. 12. 2015 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl věřitel žalovanému částku 8.000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal uhradit tuto částku včetně úroku ve výši 23,72 % ročně a poplatků ve výši 5.920 Kč a pojištění ve výši 232 Kč formou týdenních splátek. Žalovaný úvěr řádně nesplácel. Žalovaná částka se skládá z jistiny ve výši 5.228,12 Kč. Žalobce dále nárokuje příslušenství, a to úrok kapitalizovaný ode dne řádného splacení do 6. 12. 2019 ve výši 3.579,10 Kč a úrok z prodlení kapitalizovaný od osmého dne po dni řádného splacení do 6. 12. 2019 ve výši 1.206,48 Kč. Pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce smlouvou ze dne 6. 12. 2019. Žalobce dále nárokuje další smluvní úrok a úrok z prodlení od 7. 12. 2019 do zaplacení. Žalobce vyzýval žalovaného k uhrazení dlužných částek. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud v této věci rozhodoval pouze na základě listinných důkazů, neboť to typová povaha věci umožňuje (skutková zjištění o právně významných skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, lze činit jen na základě listin) a bez jednání ve smyslu § 115a občanského soudního řádu. 4. Vzhledem ke skutečnosti, že v tomto řízení byly splněny podmínky ust. § 202 odst. 2 o.s.ř., když rozsudkem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10.000 Kč, postupoval soud v souladu s ust. § 157 odst. 4 o.s.ř. Rozsudek tedy obsahuje pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci. 5. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Dle karty zákazníka žalovaný žádal o úvěr ve výši 8.000 Kč. Uvedl, že je v nájmu s výdaji na bydlení ve výši 6.000 Kč, nemá děti, má hlavní příjem ve výši 13.100 Kč, státní podporu ve výši 5.000 Kč a další výdaje ve výši 7.200 Kč měsíčně. Na kartě lze vidět, že není plně vyplněná a některé údaje nebyly věřitelem nijak ověřovány (hlavně výše podpory). V dokumentech k ověření je zaškrtnuta pouze pracovní smlouva a nájemní smlouva. Dle výše uvedeného návrhu na uzavření smlouvy měl žalovaný s věřitelem uzavřít smlouvu, na základě které měl věřitel při podpisu smlouvy poskytnout žalovanému částku 8.000 Kč, kterou měl žalovaný žalobci vrátit spolu s úrokem ve výši 1.120 Kč a poplatky v celkové výši 5.032 Kč, což odpovídalo RPSN 75,72 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splatit formou týdenních splátek po 244 Kč. Úrok měl odpovídat výši 23,72 % ročně. Pohledávka za žalovaným byla postoupena smlouvou ze dne 6. 12. 2019 na žalobce, což bylo žalovanému oznámeno téhož dne. Žalobce vyzýval žalovaného k uhrazení dlužné částky výzvou ze dne 7. 5. 2020. 6. Z ostatních provedených důkazních prostředků soud nezjistil žádné další rozhodné skutečnosti. 7. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobce jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). 8. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobcem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019). 9. Soudní dvůr Evropské unie rozhodl ve věci C -679/18 o předběžné otázce položené Okresním soudem v Ostravě tak, že české soudy jsou povinny z úřední povinnosti (ex offo) zkoumat, zda věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele (tedy nikoli pouze k námitce dlužníka). Dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48 ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102, je spotřebitel v nerovném postavení z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k přistupování podmínek jednostranně stanovených věřitelem, cílem unijní úpravy je, aby věřitel jednal zodpovědně a neposkytoval úvěr spotřebitelům, kteří nejsou úvěruschopní, a existuje nezanedbatelné nebezpečí, že se nevědomý spotřebitel nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně. Pro efektivní ochranu spotřebitele je nutné, aby soudy zkoumaly ex offo splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele a pokud soud dojde k závěru, že došlo k porušení této povinnosti, je povinen z toho vyvodit důsledky stanovené vnitrostátním právem (dodržení zásady efektivity). Viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C- 679/18 ze dne 5. 3. 2020. 10. Věřitel v rámci zkoumání solventnosti žalovaného vycházel pouze z toho, co uvedl v kartě zákazníka žalovaný a to dle všeho pouze z hlediska, že jeho příjmy zvýšené o státní podporu převyšují dostatečně jeho tvrzené náklady. Ze samotné karty vyplývá, že věřitel ověřil jen některé údaje uvedené žalovaným, i když zde byl dostatek indicií, které měly věřitele předem upozornit na možnou nedostatečnou úvěruschopnost žalovaného, jako například přiznání státní podpory, kdy by u žalovaného bez této podpory jím tvrzené náklady převyšovaly jeho příjmy. Tyto informace vytvářejí nesoulad, který by logicky měl vést k podrobnějšímu zkoumání solventnosti žalovaného, bez samotného předjímání skutečností, že by mělo jít o údaje nepravdivé. Věřitel příjmy (příjem státní podpory) a výdaje žalovaného přesto téměř žádným způsobem neověřil (když tvrzené ověření pouze pracovní smlouvou neověřuje skutečnou výši skutečných příjmů a tvrzené ověření nájemní smlouvou neověřuje skutečnou výši všech výdajů žalovaného) např. výpisem z účtu za určitou dobu, inkasem apod., kde by věřitel mohl ověřit pravidelné měsíční příjmy a výdaje žalovaného. Konkrétními výdaji žalovaného se věřitel vůbec nezabýval (náklady na stravu, ošacení, hygiena), když jen paušálně za výdaje považoval žalovaným uvedenou částku. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že věřitel poměry žalovaného do karty klienta sepsal formálně, aniž by se zabýval prověřením příjmů a výdajů žalovaného a tyto položky pak v souhrnu srovnal tak, aby z nich nemohl jinak, než zjistit, že je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu a platit předpokládané splátky. Soudu je z úřední činnosti známo, že úvěrové produkty poskytované bankami mají mnohem nižší úroky a poplatky než produkty poskytované věřitelem. Nelze tedy vyloučit, že osoba, která zvolí k financování svých potřeb produkty věřitele tak může činit i proto, že jí běžný bankovní úvěr z důvodu nízké bonity není přístupný. Věřitel by si měl být této skutečnosti vědom a úvěruschopnost svých zákazníků posuzovat pečlivě a komplexně, aby rozptýlil jakékoli případné pochybnosti. 11. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že věřitel se měl podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně příjmů žalovaného za delší časové období a zejména pak vůbec výdajů žalovaného. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časo