112 C 11/2022-30 — Městský soud v Brně

1. Žalobou soudu doručenou dne 1. 9. 2021 se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 13 097,77 Kč s příslušenstvím. Mezi předchůdcem žalobce a žalovaným měla být 21. 6. 2018 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru až do částky 35 000 Kč. Tato částka měla být vrácena ve splátkách ve výši 12,5 % nesplacené jistiny úvěru spolu s úrokem ve výši 8,5 % měsíčně a poplatku 12,5 %. Žalovaný vyčerpal částku 16 834 Kč zápůjčkami z 21. 6., 2. 7., 10. 9. a 5. 11. 2018 a uhradil v mezidobí 12 330,83 Kč. Žalovaný zbylé prostředky nevrátil. Podáním z 3. 2. 2022 žalobce vzal žalobu zpět v rozsahu, v jakém se plnění žalovaného z potenciálně neplatné smlouvy započítalo pouze na jistinu, pročež zbývá uhradit částku 4 503,17 Kč se zákonným úrokem z prodlení bez sjednaného úroku. V rozsahu uvedeného procesního úkonu soud výrokem pod bodem I. tohoto rozsudku řízení podle § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OSŘ“) zastavil. 2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil. S ohledem na souhlas žalobce a absenci vyjádření žalovaného soud rozhodl ve věci bez jednání podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OSŘ“), když dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. 3. Předchůdce žalobce, jako věřitel, a žalovaný, jako dlužník (včetně dokladu totožnosti), spolu dne 21. 6. 2018 uzavřeli smlouvu o revolvingovém úvěru v elektronické formě, a to až do výše 50 000 Kč s měsíčním úrokem 8,5 %. Současně měl být uhrazen poplatek za každé čerpání 12,5 %. Žalovanému byla na základě jeho elektronické žádosti (4 x) poukázána celkem částka 8 000 Kč (21. 6. 2018), 2 000 Kč (2. 7. 2018), 6 000 Kč (10. 9. 2018), 834 Kč (5. 11. 2018), celkem 16 834 Kč. Ze sdělení žalobce bylo zjištěno, že došlo k úhradě částky 12 330,83 Kč. Z předložených materiálů neplyne, že by předchůdce žalobkyně učinil jakékoli kroky k prověření úvěryschopnosti žalovaného. Pohledávka byla na žalobce postoupena smlouvami z 20. 12. 2019 a 9. 6. 2020. Dopisem z 6. 5. 2020 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni. Dluh nebyl uhrazen přes výzvu z téhož dne. 4. Soud v projednávané věci aplikoval zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OZ”). Dle ustanovení § 2395 OZ se„ úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. V projednávané věci předchůdce žalobce žalovanému poskytl částku 16 834 Kč, kterou měl dotyčný vrátit v pravidelných měsíčních splátkách. Toto žalovaný nesplnil, když důkazní břemeno o tom, že jeho dluh je nižší, než žalobcem avizovaný, je právě na něm. Jelikož v dané věci je žalovaný spotřebitelem (z ničeho neplynul opak), je třeba na jeho postavení aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni podpisu smlouvy, a to s ohledem na skutečnost, že smluvní vztah (ani jedna ze smluv) účastníků nespadá pod výjimky stanovené v ustanovení § 4 zákona. Z ustanovení § 86 odst. 1 zákona plyne, že„ Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“. Podle § 87 odst. 1 zákona„ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“. 5. Je nesporné, že úvěrující je povinen s odbornou péčí učinit takové kroky, aby dostatečně prověřil schopnost úvěrovaného mu poskytnuté prostředky vrátit. K tomu je nepochybně nezbytné zkoumat příjmovou složku – existenci pracovněprávního či obdobného vztahu, délku jeho trvání a výši mzdy či příjmu. Na druhé straně však nelze pominout ani složku výdajovou – náklady na bydlení, dopravu, existující závazky či snad dokonce exekuce či insolvenci. V daném případě se z žádného dokladu předloženého žalobcem nepodává, že by vůbec byla zkoumána jakákoli stránka právě uvedená. Předchůdce žalobce ničeho z uvedených okolností ani netvrdil, ani neprokazoval, přičemž úkon zpětvzetí je jen potvrzením toho, že v daném procesu elektronického uzavírání smlouvy, pokud je vůbec prováděna, je úvěryschopnost prověřena jen ve veřejně dostupných databázích, aniž by byly vyžadovány jakékoli relevantní informace od klienta. Toto však pro splnění zákonem stanovené povinnosti rozhodně nelze považovat za dostačující. 6. V souvislosti s právě uvedeným pak vyvstává otázka, zda neplatnost smlouvy o úvěru je pouze relativní, jak naznačuje znění zákona, nebo se jedná o neplatnost absolutní, jak platilo explicitně podle předchozí právní úpravy a zákona č. 145/2010 Sb. Soud je toho názoru, že se jedná o neplatnost absolutní. Především je třeba vzít v úvahu rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (publikovaný v systému ASPI pod č. JUD381523CZ). Ten mimo jiné konstatoval, že požadavek na prověření úvěruschopnosti chrání„ zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve“. Dle názoru soudu tak zde nemůže mít místo uplatnění ustanovení § 586 odst. 1 občanského zákoníku a v návaznosti na něj § 87 odst. 1 věta druhá zákona a tedy nelze neplatnost právního jednání vázat pouze na námitku spotřebitele, k jehož ochraně byla zamýšlena. Nechrání totiž pouze spotřebitele, kterého zákon o spotřebitelském úvěru zmocňuje vznést námitku neplatnosti, ale i další subjekty, v konečném důsledku i stát, na němž předlužený dlužník bude závislý v rámci systému státní sociální podpory nebo hmotné nouze, čímž se soud dostává k možnosti posoudit z pozice orgánu veřejné moci takovou neplatnost ex offo. 7. V situaci, kdy věřitel, zde žalobce, evidentně rezignuje na odpovědné plnění svých povinností (mimo jiné povinnost poskytovatele postupovat s odbornou péčí - § 75 zákona), je pak jeho jednání v rozporu s uvedenou povinností třeba považovat za jednání rozporné nejen s dobrými mravy, kdy tak potenciální problémy se svým klientem externalizuje i do vztahů s dalšími subjekty, na jejichž úkor se do jisté míry obohacuje, ale i rozporné s jasným textem zákona upravujícího materii veřejnoprávního charakteru. Nelze v této souvislosti pominout ani tu skutečnost, že poskytnutí úvěru, aniž by poskytovatel prověřil úvěryschopnost dlužníka, naplňuje skutkovou podstatu přestupku podle § 154 odst. 1 písm. e) zákona o spotřebitelském úvěru, za který je možné uložit sankci až do výše 20 000 000 Kč. S ohledem na výši sankce je pak třeba učinit závěr, že sám zákonodárce považuje takové jednání za natolik závažné, a zájem chráněný uložením sankcionované povinnosti poskytovateli za natolik významný, že si zasluhuje zásadní správně- trestní sazbu pokuty. Na dané veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poukázal i Ústavní soud v nálezu z 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupný v systému ASPI pod č. JUD418271CZ), byť v poměrech předchozí právní úpravy. Soud tak vychází ze závěru, že smlouva o úvěru je neplatná absolutně. 8. V projednávané věci pak při absolutní neplatnosti právního jednání bylo na místě vztah mezi účastníky posoudit jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. občanského zákoníku, kdy se žalovaný obohatil na žalobci o poskytnutou částku jistiny„ úvěru“, kterou je povinen vrátit. S ohledem na skutečnost, že v dané věci nebylo možné uplatnit sjednané datum splatnosti poslední splátky jako okamžik, k němuž měl být uhrazen celý dluh, bylo třeba posoudit, k jakému okamžiku se stal tvrzený dluh splatným, pokud vůbec. Za okamžik sesplatnění lze považovat až doručení výzvy žalovanému, k čemuž došlo doručením žaloby 27. 1. 2022. Jakkoli se jedná o datum uložení zásilky na poště, je třeba na toto uložení nahlížet jako na okamžik, kdy se dostal do sféry dispozice žalovaného, který měl možnost se se zásilkou seznámit. Důvody, pro které se tak nestalo, nejsou podle názoru soudu rozhodné. Odpovědnost je na adresátovi, který měl případně sdělit