115 C 209/2021-28 — Městský soud v Brně

1. Žalobou doručenou soudu dne 28. 7. 2021, doplněnou o podání ze dne 3. 12. 2021, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 12 364,84 Kč spolu s příslušenstvím. Uvedla, že mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba] (dále je„ právní předchůdce“) a žalovaným byla dne 12. 4. 2017 uzavřena smlouva o zápůjčce, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému částku 18 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit tuto částku spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 3 220 Kč, úrokovou sazbou 29 % ročně, odměnou za zpracování a doručení splácení ve výši 7 934 Kč a administrativním poplatkem ve výši 4 496 Kč, to vše v 60 týdenních splátkách ve výši 561 Kč. Žalovaný neplnil řádně a včas smlouvou sjednané povinnosti a dostal se do prodlení s platbou pravidelných splátek; celkem uhradil 11 800 Kč. S účinností ke dni 20. 1. 2020 právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovaným na žalobkyni. 2. Žalovaný se k žalobě, která mu byla doručena, nevyjádřil. 3. Soud v této věci rozhodoval pouze na základě listinných důkazů, neboť to typová povaha věci umožňuje (skutková zjištění o právně významných skutečnostech, jež jsou mezi účastníky sporné, lze činit jen na základě listin) a bez jednání ve smyslu § 115a občanského soudního řádu (účastníci, resp. jejich zástupci s tímto postupem soudu za použití ustanovení § 101 odst. 4 občanského soudního řádu souhlasili). 4. Soud provedl následující dokazování, z něhož zjistil tento skutkový stav: 5. Dne 12. 4. 2017 byla mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným uzavřena smlouva o zápůjčce [číslo]. Žalovaný svým podpisem potvrdil, že mu byla v hotovosti poskytnuta částka ve výši 18 000 Kč a zavázal se tuto částku vrátit spolu úrokem ve výši 3 220 Kč, úrokovou sazbou 29 % ročně, odměnou za zpracování a doručení splácení ve výši 7 934 Kč a administrativním poplatkem ve výši 4 496 Kč, tj. celkem 15 650 Kč, v 60 týdenních splátkách ve výši 561 Kč. 6. V souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy o zápůjčce byla dne 11. 4. 2017 vyplněna zákaznická karta žalovaného. Žalovaný uvedl, že je svobodný, žije s rodiči a má vyživovací povinnost vůči 1 osobě. Čistý příjem činí 9 361 Kč měsíčně, další příjmy domácnosti dosahují 13 000 Kč. Odhadované měsíční výdaje žalovaného měly představovat 7 000 Kč, ke dni žádosti o zápůjčku žalovaný hradil další dluhy splátkou ve výši 1 200 Kč měsíčně. Z karty vyplývá, že ze strany původního věřitele byla ověřena výše mzdy žalovaného předložením pracovní smlouvy. 7. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018 byla pohledávka postoupena na žalobkyni. Žalovaný byl o postoupení pohledávky informován dopisem ze dne 20. 1. 2020, kterým byl současně vyzván k zaplacení dluhu v celkové výši 32 136,40 Kč do 10 dnů od doručení dopisu. Dopis byl odeslán dne 14. 2. 2020. 8. Předžalobní upomínkou ze dne 11. 5. 2020 žalobkyně žalovaného opětovně vyzvala k úhradě dluhu. 9. Soud zhodnotil provedené důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci vycházel. Pravost ani pravdivost (listinných) důkazů nebyla v tomto řízení účastníky zpochybňována. 10. Podle § 547 o. z. musí právní jednání obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. 11. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 12. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 13. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy 14. Podle § 2991 odst. 1 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 15. Soud se nejprve zabýval platností předmětné smlouvy. 16. Smluvní ujednání mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným bylo svým charakterem spotřebitelskou smlouvou, neboť žalobkyně, resp. její právní předchůdce, v rámci své podnikatelské činnosti poskytoval spotřebitelům úvěry. Podle zákona o spotřebitelském úvěru je povinností věřitele posoudit při sjednávání spotřebitelského úvěru s odbornou péčí schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Z posouzení úvěruschopnosti spotřebitele pak musí být zřejmé, že spotřebitel bude schopen splácet úvěr, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. 17. V posuzované věci žalovaný sice předložil právnímu předchůdci žalobkyně přehled o svých pravidelných měsíčních příjmech a výdajích, avšak ze zákaznické karty nevyplývá, že by informace poskytnuté žalovaným byly ze strany právního předchůdce žalobkyně dostatečně ověřovány. Příjem žalovaného byl ověřen pouze částečně a to předložením pracovní smlouvy. Právní předchůdce žalobkyně však vůbec nezkoumal (a už vůbec neověřoval), co představují tzv. další příjmy domácnosti a zda skutečně dosahují výše tvrzené žalovaným. Žalovaný rovněž nespecifikoval výdaje, zda tedy částka 7 000 Kč představovala výdaje na bydlení, výdaje na vyživované osoby, výdaje na osobní potřeby apod. Jistě bylo v možnostech právního předchůdce žalobkyně ověřit si zdroj a skutečnou výši těchto výdajů. Pokud se právní předchůdce žalobkyně spokojil s tvrzením žalovaného o ohledně výše jeho měsíčních příjmů a výdajů, aniž se zajímal o pravdivost těchto tvrzení, nelze dospět k závěru, že při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr postupoval s odbornou péčí. Pouhé vyplnění formuláře (karty zákazníka) nelze považovat za náležité prověření finanční situace žalované. 18. Právní předchůdce žalobkyně tedy nedostál své zákonem stanovené povinnosti, neboť nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kdy dovodil, že„ součástí odborné péče poskytovatel úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit) …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit…totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektům, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu…“ 19. Právní předchůdce žalobkyně tedy poskytl žalovanému úvěr v rozporu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Neplatnost smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 z.s.ú. jakožto důsledek porušení zákonem stanovené povinnosti poskytovatele (řádně a s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je nutno vykládat jako neplatnost absolutní. Soud poté k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek, přilíží i bez návrhu (srov. rozhodnutí ESD č. C - 679/18). 20. Soud proto uzavřel, že smlouva o zápůjčce byla od počátku neplatná a žalobkyni vzniklo, resp. bylo jí postoupeno, toliko právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil. Ž