20 C 186/2021-38 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se návrhem došlým soudu 30.10.2020 domáhal nároku z neuhrazeného zůstatku smlouvy o zápůjčce, uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovanou dne 10.2.2017 na částku 9 000 Kč, kde žalovaná uhradila pouze 5 415 Kč, dále ze smlouvy o zápůjčce, uzavřené mezi stejnými subjekty 14.12.2016 na částku 10 000 Kč, kde žalovaná uhradila pouze 8 482 Kč. Nárok byl postoupen podle smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 24.6.2019. 2. Žalovaná se k návrhu nevyjádřila. K nařízenému jednání se nedostavila, ač byla řádně předvolána a zástupce žalobce se omluvil. Soud proto podle § 101 odst. 3 o.s.ř. jednal v nepřítomnosti účastníků. Soud vycházel z listinných důkazů, předložených žalobcem a z těchto má za prokázáno, že smlouva o zápůjčce – [ulice] v hotovosti, byla uzavřena mezi [právnická osoba] a žalovanou, číslo smlouvy [číslo] na částku 9 000 Kč, která měla být splácena po 60. týdenních splátkách po 285 Kč a výše poslední splátky činí 260 Kč, žalovaná měla zaplatit celkem 17 075 Kč, výše zápůjční úrokové sazby činí 29 % a roční procentní sazba nákladů sjednané půjčky 243,85 %. V textu je uvedeno, že část zápůjčky je určena k zaplacení dosud nezaplacených dlužných částek, vyplývajících ze smlouvy o zápůjčce [číslo] kdy nedoplatek činí 3 833 Kč (důkaz smlouvou o půjčce a tabulkou umoření). Žalobce požadoval po žalované zaplacení celkové dlužné částky 10 721,60 Kč sestávající z dlužné jistiny ve výši 6 313,96 Kč a dlužné částky poplatku ve výši 4 407,64 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 2 258,29 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 025,02 Kč, úroku ve výši 29 % ročně z dlužné jistiny ve výši 6 313,96 Kč od 25.6.2019 do zaplacení a úroku z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny ve výši 6 313,96 Kč od 25.6.2019 do zaplacení. 3. Předmětem druhého nároku byl nedoplatek ze smlouvy o zápůjčce [ulice] v hotovosti, uzavřené mezi stejnými účastníky 14.12.2016 /důkaz číslo smlouvy [číslo], kdy předmětem této půjčky byla částka 10 000 Kč a žalovaná měla zaplatit celkem částku 18 807 Kč, přičemž úrok činí 1 724 Kč a částka za zpracování, doručení a splácení 2 620 Kč. Půjčka měla být splacena v 60. týdenních částkách po 314 Kč týdně, přičemž poslední splátka činí 281 Kč RPSN u sjednané zápůjčky činí 237,41 %, ze smlouvy vyplývá, že část půjčky slouží k refinancování zápůjčky ze smlouvy [číslo] ve výši 2 740 Kč. V případě 60 splátek činí úroková sazba 28 % p.a.. Součástí obou smluv jsou smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce a tabulka umoření. Nárok byl postoupen na základě smlouvy o postoupení pohledávek, uzavřené mezi [právnická osoba] a [právnická osoba] 24.6.2019, součástí je i seznam postoupených pohledávek, kde jsou uvedeny oba uplatněné smluvní vztahy. Aktivní legitimace žalobce byla tedy tímto prokázána. Oznámení o postoupení pohledávek bylo učiněno dopisem ze dne 24.6.2019, předžalobní výzva dopisem ze dne 12.3.2020 včetně podacího lístku (důkaz výzvou a podacím lístkem). 4. Smluvní vztah, který je předmětem tohoto nároku soud posuzoval jako spotřebitelský úvěr, uzavřený mezi finanční společností a občanem. Podle § 2395 zákona číslo 89/2012 Sb. občanského zákoníku. 5. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Dle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 10. Soud se zabýval z úřední povinnosti tím, zda právní předchůdce žalobce, jako věřitel splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované jako dlužníka. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel především z informací od dlužníka, pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR spisové značky III. ÚS 4129/18, přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzený samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu číslo jednací 1 AS 30/2015 – 39). V projednávané věci má soud za prokázáno, že právní předchůdce žalobce tuto povinnost nesplnil. Už ze samotného textu obou smluv je zřejmé, že každý z obou úvěrů slouží z části k uhrazení nezaplaceného předchozího úvěru. V dalším časovém horizontu tedy je zcela zřejmé, že žalovaná není schopna řádně úvěr splácet a přesto právní předchůdce žalobce opakovaně tyto úvěry poskytl. Z toho důvodu má soud za prokázáno, že smlouva je neplatná a postupoval podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, kdy v případě první smlouvy bylo zapůjčeno 9 000 Kč, žalovaná uhradila 5 415 Kč, soud tedy přiznal žalobci pouze neuhrazenou jistinu ve výši 3 585 Kč se zákonným úrokem z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku. Pokud se týká druhé smlouvy, pak časově tato předcházela před smlouvou první a rovněž v tomto případě bylo provedeno refinancování předchozího finančního závazku, je tedy zřejmé, že žalovaná měla u právního předchůdce žalobce tři smlouvy a žádná z nich nebyla zcela uhrazena, resp. dvě byly refinancovány novými půjčkami. Stejně tak u druhé smlouvy, kdy byla zapůjčena částka 10 000 Kč a žalovaná zaplatila 8 482 Kč, má tedy zaplatit 1 518 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Soud proto ve zbytku žalobu zamítl a shledal důvodným pouze u obou smluv má soud za prokázáno, že obě smlouvy jsou rovněž v rozporu s dobrými mravy, neboť požadovaná výše úroku je v nepoměru s půjčenou jistinou. 11. Úspěšný účastník řízení má právo na náhradu nákladů řízení v plné výši podle § 142 odst. 1 o.s.ř.. V projednávané věci s ohledem na míru úspěchu obou účastníků soud dospěl k závěru, že úspěšnější je žalovaná, protože žádné náklady řízení neuplatnila, rozhodl soud, tak jak je shora uvedeno.