ECLI: ECLI:CZ:MSBR:2022:21.C.137.2022.1 Datum: 2022-10-21 Předmět: zaplacení 16 113,20 Kč s příslušenstvím - půjčka Ustanovení: ["§ 142 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 2991 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 115a z. č. 99/1963 Sb.", "§ 87 z. č. 257/2016 Sb.", "§ 588 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 1813 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 9 z. č. 145/2010 Sb.", "§ 1 z. ["insolvence""neplatnost právního jednání""postoupení pohledávky""smlouva o zápůjčce"]
O co šlo: zaplacení 16 113,20 Kč s příslušenstvím - půjčka (["§ 142 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 2991 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 115a z. č. 99/1963 Sb.", "§ 87 z. č. 257/2016 Sb.", "§ 588 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 1813 z. č. 89/2012 )
1. Žalobou z 29.10.2021 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky z titulu zůstatků dvou nesplacených úvěrů, které žalované na základě úvěrové smlouvy poskytla společnost [právnická osoba], která následně pohledávku za žalovanou postoupila žalobkyni. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Dle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále o.s.ř.) bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání, a to i přes částečné zamítnutí žaloby, jejímž důvodem nebylo neunesení břemene tvrzení či důkazního břemene ze strany žalobkyně, ale závěr soudu o neplatnosti uzavřené smlouvy.
2. Ze smluv o zápůjčce vzal soud za prokázáno, že
a) dne 3.11.2016 uzavřeli [právnická osoba] (dále [anonymizováno]) a žalovaná smlouvu, označenou jako smlouva o zápůjčce, v níž žalovaná stvrdila, že převzala v hotovosti částku 45.000,00 Kč a zavázala se nad rámec této částky uhradit poplatek 37.882,00 Kč; celkovou částku 82.882,00 Kč se zavázala uhradit v 59 týdenních splátkách po 1.382,00 Kč a 60. splátce ve výši 1.344,00 Kč,
b) dne 6.3.2017 uzavřeli [právnická osoba] (dále [anonymizováno]) a žalovaná smlouvu, označenou jako smlouva o zápůjčce, v níž žalovaná stvrdila, že převzala v hotovosti částku 22.000,00 Kč a zavázala se nad rámec této částky uhradit poplatek 17.836,00 Kč; celkovou částku 39.836,00 Kč se zavázala uhradit v 17 měsíčních splátkách po 2.214,00 Kč a 18. splátce ve výši 2.198,00 Kč.
Obě smlouvy byly uzavřeny jako formulářové s předem připraveným textem, do kterého se vpisovaly pouze údaje o žalované a výši jednotlivých částek.
3. Pokud jde o prověřování úvěruschopnosti, na formuláři věřitele nazvaném Zákaznická karta byly vypsány údaje o žalované, přičemž každá zákaznická karta je datací shodná s datem uzavření smlouvy. V souvislosti s první smlouvou je ohledně majetkových poměrů žalované uvedeno, že má příjem 11.120,00 Kč a 15.500,00 Kč, splátky vůči [anonymizováno] ve výši 3.900,00 Kč a celkové měsíční výdaje 14.240,00 Kč. U druhé smlouvy byly uvedeny příjmy 11.102,00 Kč a 15.000,00 Kč, splátky [anonymizováno] 8.172,00 Kč a celkové měsíční výdaje 13.000,00 Kč. Příjmy byly v obou případech ověřeny pracovní smlouvou a výplatními páskami, u první smlouvy za červenec až září 2016, u druhé za listopad 2016 až leden 2017. Ze zprávy zaměstnavatele žalované [právnická osoba] soud zjistil, že za prvé porovnávané období červenec až září 2016 činil průměrný čistý příjem žalované 11.795,00 Kč a za druhé, tj. listopad 2016 až leden 2017 činil tento příjem 11.840,00 Kč. Jiné zdroje příjmů včetně jejich ověření jakýmikoliv jinými listinami žalobkyně i přes výzvu soudu nedoložila.
4. Z tabulek umoření vzal soud za prokázáno, že splátky ze smlouvy z 3.11.2016 žalovaná hradila řádně do března 2017, přičemž celkem na tento úvěr uhradila 68.582,00 Kč. Splátky dle smlouvy z 6.3.2017 hradila žalovaná řádně do července 2017, celkem na tento úvěr uhradila 29.186,00 Kč. V obou případech uhradila žalovaná poslední splátku 20.9.2019.
5. Přípisem z 6.1.2021 oznámil věřitel žalované postoupení pohledávky žalobkyni a vyzval ji k úhradě dluhu; přípis byl dle podacího lístku odeslán 25.1.2021. Úhrada byla urgována předžalobní výzvou z 18.8.2021.
6. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. Výše uvedené závazkové vztahy posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) a dle zákona 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru (u smlouvy z 3.11.2016), resp. zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (u smlouvy z 6.3.2017). Provident a žalovaná uzavřeli ve shora uvedených případech úvěrové smlouvy, na základě kterých žalovaný vždy převzala v hotovosti úvěrovou jistinu a zavázala se uhradit shora uvedené částky.
7. Soud v prvé řadě posuzoval, zda [anonymizováno] splnila povinnost, vyplývající z ust. § 9 zákon 1445/2010 Sb., resp. § 86 an. zákona 257/2016 Sb., zejména zda jí požadované informace o žalované a jejích majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně, s odbornou péčí (§ 9 odst. 1 zákona 145/2010 Sb., § 75 zákona 257/2016 Sb.), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Soud má s ohledem na výše uvedené závěry dokazování zato, že [anonymizováno] tuto povinnost nesplnila. Ze shora uvedeného vyplývá, že [anonymizováno] poskytla žalované úvěr za situace, kdy jediný její doložený příjem (tj. příjem z pracovního poměru) byl nižší než deklarované výdaje, jakékoliv další příjmy nebyly nijak ověřeny. V listopadu 2016 žalovaná splácela [anonymizováno] 3.900,00 Kč a zavázala se ke splátkám v rozmezí 5.528 až 6.910,00 Kč měsíčně (dle počtu týdnů), v březnu 2017 již splátky [anonymizováno] činily 8.172,00 Kč a žalovaná se zavázala k dalším splátkám ve výši 2.214,00 Kč měsíčně, přičemž žalobkyně není schopna ani tvrdit ani doložit, z jakých relevantních zdrojů měla mít žalovaná další pravidelný příjem postačující k úhradě splátek. Přitom důkazní břemeno ohledně splnění povinnosti prověřování úvěruschopnosti dlužníka leží na straně žalující, která je také povinna uschovávat doklady osvědčující splnění této povinnosti a nespokojit se pouze s prohlášením dlužníka.
8. Lze tak konstatovat, že oba úvěry byly poskytnuty za situace, kdy nebylo řádně ověřeno, z jakých jiných zdrojů než z pracovního poměru má žalovaná další příjmy, přičemž jen splátky z předmětných dvou úvěrů ve svém souhrnu převyšovaly 9.000,00 Kč měsíčně při jediném ověřeném příjmu žalované, který nepřesáhl 12.000,00 Kč měsíčně. S ohledem na to dospěl soud k závěru, že u [anonymizováno] nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je zřejmé, že bude schopen úvěr splácet (§ 9 odst. 1 zákona 145/2010 Sb.), resp. pokud z výsledků tohoto prověřování úvěruschopnosti vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit (§ 86 odst. 1 zákona 257/2016 Sb.). Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti obou uzavřených úvěrových smluv, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti.
9. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že u právní úpravy obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 30.11.2016) nebylo v praxi výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192 2017 – 20 aj.). U právní úpravy dle zákona 257/2016 Sb. by pouze čistě jazykový výklad § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele.
10. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie je
Provozuje Eucalypt 4 s.r.o., IČO 22103741, Jičínská 226/17, Praha 3 (kontakt). Zdroj dat: e-Sbírka / justice.cz (oficiální). Výklady generovány AI z textu zákona, orientační — nenahrazují radu advokáta.