21 C 86/2022-76 — Městský soud v Brně

1. Žalobou z 18.1.2021 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako nesplaceného zůstatku úvěru, který žalované poskytla společnost [právnická osoba], která následně pohledávku za žalovanou postoupila žalobkyni. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, k jednání se bez omluvy nedostavila. 2. Z listiny nazvané Standardní informace o spotřebitelském úvěru a ze smlouvy o revolvingovém úvěru, a dále z výpisu z informačního systému věřitele vzal soud za prokázáno, že žalovaná vygenerovala v systému [anonymizováno] první dva zmiňované dokumenty, na základě kterých [anonymizováno] odsouhlasila uzavření úvěrové smlouvy. Dle potvrzení o provedené platbě poskytla [anonymizováno] žalované na její účet částku 15.000,00 Kč, a to dne 23.4.2020. Dle úvěrové smlouvy měla žalovaná možnost čerpat revolvingový úvěr až do výše úvěrového rámce 80.000,00 Kč s tím, že úvěr je úročen 11,99 % měsíčně (tj. 143,88 % ročně). Dle článku V. smlouvy byla žalovaná povinna úvěr splácet měsíčními splátkami ve výši 12,5 % nesplaceného úvěru společně s úrokem z úvěru. Pro případ prodlení s úhradami byly v článku VI. sjednány sankce v podobě smluvních pokut a možnosti zesplatnění úvěru v případě prodlení s úhradou jedné splátky po dobu delší než dva měsíce nebo prodlení s úhradou více než dvou splátek. Z výpisů z úvěrového účtu vzal soud za prokázáno, že žalovaná uhradila celkem částku 2.105,00 Kč, z níž na úhradu jistiny bylo započteno 140,52 Kč, přičemž k tíži účtu jí byly připisovány smluvní pokuty a úroky z úvěru. Přípisem z 27.10.2020 bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky žalobkyni a byla vyzvána k úhradě dluhu. 3. Žalobkyně byla usnesením z 7.4.2022 vyzvána k doložení toho, že [anonymizováno] realizovala prověřování úvěruschopnosti žalované před poskytnutím úvěru. Na tuto výzvu reagovala žalobkyně v podání z 11.5.2022 pouze obecnými frázemi o tom, že žalovaná byla prověřována lustrací z veřejně dostupných databází a že prohlásila, že má pravidelný příjem a je schopna úvěr splácet. Žalobkyně byla opětovně usnesením z 23.5.2022 vyzvána, aby uvedla konkrétní informace, které měla žalovaná o svých majetkových poměrech původnímu věřiteli sdělit a aby uvedla, jakými konkrétními listinami měla žalovaná své majetkové poměry prokazovat; žalobkyně byla upozorněna na možnost posouzení nároku z hlediska bezdůvodného obohacení v důsledku případného závěru soudu o neplatnosti uzavřené smlouvy. Na tuto výzvu reagovala žalobkyně tak, že doložila kopii občanského průkazu, kterým žalovaná potvrdila svou totožnost při uzavření smlouvy, a sdělila, že žádnými doklady o prověřování úvěruschopnosti žalované nedisponuje. 4. Soud si vyžádal výpisy z účtu žalované za dobu od ledna do dubna 2020 (úvěrová smlouva byla uzavřena 23.4.2020), a z těchto zjistil, že majetkové poměry žalované rozhodně nedávaly odůvodněný závěr o její schopnosti a možnosti úvěr splatit. Žalovaná měla na účtu trvale nízký nebo dokonce záporný zůstatek, čerpala úvěr od [právnická osoba] – 10.2.2020 částku 20.000,00 Kč, 14.2.2020 částku 5.000,00 Kč a 17.2.2020 částku 3.780,00 Kč. Na konci března 2020 byl zůstatek na účtu žalované 246,24 Kč. Účet nevykazoval žádný pravidelný příjem. 5. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) a dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Účastníci uzavřeli ve shora uvedeném případě smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které poskytla [anonymizováno] žalované úvěrovou jistinu 15.000,00 Kč převodem na účet žalované.. 6. Soud v prvé řadě posuzoval, zda [anonymizováno] splnila povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalované a jejích majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. Žalobkyně nebyla schopna doložit jakoukoliv listinu, kterou by žalovaná prokazovala své majetkové poměry, zejména pokud jde o příjmovou stránku. Rovněž nebyla schopna uvést jakýkoliv konkrétní údaj, který by žalovaná o svých majetkových poměrech uvedené společnosti sdělila. Za této situace vycházel soud pouze z dostupných výpisů z účtu, z nichž však naopak vyplývá, že žalovaná byla z hlediska poskytnutí úvěru osobou vysoce rizikovou, čerpala od společnosti [právnická osoba] opakovaně úvěr, souhrn jejich závazků v době uzavření předmětné smlouvy činil jen na jistině těchto úvěrů téměř 30.000,00 Kč, přičemž na účtu měla zůstatky v řádu stokorun, případně zůstatky záporné. Soud neměl ani možnost posoudit, co případně (pokud vůbec něco) žalovaná sdělila o svých osobních poměrech, tj. kolik má vyživovacích povinností, jaké má náklady na bydlení a živobytí, jaké jsou celkové příjmy rodiny. Za této situace soud dospěl k závěru, že u původního věřitele [anonymizováno] vůbec neprobíhalo prověřování úvěruschopnosti žalované a že tedy nelze mít u uvedené společnosti za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti obou uzavřených úvěrových smluv, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti. 7. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. 8. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústa