213 C 5/2020-147 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se svým návrhem ze dne 25. 11. 2019 domáhala zaplacení částky 90 246 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru. Na základě této smlouvy žalobkyně vyplatila dne 22. 1. 2019 žalované částku ve výši 71 000 Kč. Žalovaná se zavázala úvěr splatit ve 30 měsíčních splátkách ve výši 6 611 Kč. Úvěr byl dojednán efektivní úrokovou sazbou ve výši 166,38 % ročně. Žalobkyně dále v žalobě uvedla, že schopnost žalované splácet byla prověřena na základě dokladů a informací od žalované pomocí databází umožňující prověření úvěruschopnosti žalované a z jiných zdrojů. Zejména se mělo jednat o doklady o příjmech, výpisy z účtů a prohlášení žalované. Také byla zjišťována úvěrová historie žalované. Žalovaná však své smluvní povinností neplnila a došlo tedy ke zesplatnění úvěru dne 18. 6. 2019. Žalovaná žalobkyni uhradila pouze dvě splátky, každou ve výši 6 611 Kč. Na základě smluvních ujednání tak žalobkyně požadovala jistinu nesplaceného úvěru ve výši 87 450, 19 Kč (původní jistina 69 809,80 Kč + přirostlé úroky 17 640,39 Kč) s příslušenstvím, smluvní pokutu 1 996 Kč s příslušenstvím, náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši 800 Kč, smluvní pokutu ve výši 0,1 % z částky 87 450,19 denně od 20. 6. 9. 2019 do 25. 11. 2019 ve výši 13 904,55 Kč a úrok za poskytnutí úvěru v nominální výši 102,09 % ročně od 20. 6. 2019 do zaplacení. 2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, přestože byla řádně obeslána na adresu trvalého pobytu. 3. Městský soud v Brně ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 12. 10. 2020, čj. 213 C 5/2020-97, kterým žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 57 778 Kč s 9,75% úroky z prodlení od 25. 11. 2019 do zaplacení (I. výrok) a žalobu zamítl co do 46 372,55 Kč s 9,75% úroky z prodlení z částky 32 468 Kč od 25. 11. 2019 do zaplacení a co do 102,09 % úroků z částky 69 809,80 Kč od 20. 6. 2019 do zaplacení, maximálně však do částky 237 996 Kč (II. výrok). Žalované dále uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 2 280,82 Kč (III. výrok). 4. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 2. 2022, č.j. 27 Co 23/2021-128, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně se v části II. výroku, kterou byla žaloba zamítnuta co do 18 283,65 Kč s 9,75% úroky z prodlení od 25. 11. 2019 do zaplacení, smluvní pokuty 13 904,55 Kč a 20% úroků z částky 69 809,80 Kč od 25. 11. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úroky dosáhnou částky 237 996 Kč, a ve III. výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Předmětem řízení tedy zůstala shora uvedená část zrušená ze strany Krajského soudu v Brně. Jednalo se o přirostlý úrok k jistině ve výši 3 455,85 Kč, smluvní pokutu ve výši 1 996 Kč, náklady v souvislosti s prodlení žalované ve výši 800 Kč a smluvní pokuty ve výši 13 904,55 Kč, spolu s příslušenstvím specifikovaným v bodě 4. tohoto rozsudku. 6. Ve věci bylo nařízeno jednání na 26. 7. 2022, k tomuto jednání se žádný z účastníků nedostavil, ač byli oba předvoláni řádně a včas. Účastníci svoji neúčast neomluvili. Soud proto jednal v nepřítomnosti účastníků řízení dle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř. 7. Po provedeném dokazování soud dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. 8. Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 21. 1. 2019 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které se žalobkyně se zavázala žalované poskytnout úvěr ve výši 71 000 Kč, a že žalovaná se zavázala tento úvěr splácet v 30 měsíčních splátkách po 6 611 Kč Celkem se žalovaná zavázala žalobkyni uhradit částku ve výši 198 330 Kč. Výše úroku ze smlouvy byla 166,38 % p. a. a byla sjednána jako pevná a RPSN činila 166,38 % p. a. (návrh na uzavření smlouvy o úvěru č.l. 29-31 + předsmluvní formulář č.l. 26-28 + informace pro klienty č.l.17-18 + oznámení o schválení úvěru č.l.16 + dodejka č.l. 37). Totožnost žalované byl ověřena dle jejího osobního dokladu (osobní doklad č.l. 75). 9. Z dokladu o vyplacení úvěru (č.l. 44) soud zjistil, že dne 22. 1. 2019 byla žalované vyplacena částka ve výši 71 000 Kč. 10. Z pracovní smlouvy žalované a jejího dodatku [číslo] ze dne 25. 9. 2018 (č.l. 19-23) soud zjistil, že hrubá mzda žalované činila v době uzavření smlouvy částku 16 500 Kč měsíčně a žalovaná měla sjednaný pracovní poměr na dobu určitou do 30. 6. 2019. 11. Z karty klienta (č.l. 15) soud zjistil, že žalobkyně u žalované eviduje celkem 2 úhrady ve výši 6 611 Kč, a to ze dne 29. 3. 2019 a 30. 4. 2019. 12. Z hodnocení klienta (č.l. 24-25) soud zjistil, že v rámci analýzy bonity má žalovaná uvedený čistý měsíční příjem ve výši 15 000 Kč, výdaje na bydlení 1 820 Kč a dále výdaje 3 410 Kč Celkem výdaje žalované tvoří 5 230 Kč, dále je započítána rezerva 1 000 Kč. Jako volné zdroje je uvedena částka 8 770 Kč. Forma bydlení je uvedena vlastní. Z výplatního lístku za měsíc 11/2018 soud zjistil, že žalovaná měla základní měsíční příjem ve výši 16 500 Kč, prémie ve výši 2 503 Kč a příplatek za práci v sobotu a neděli ve výši 343 Kč. Celková čistá mzda činila 15 387 Kč. Z výplatního lístku za měsíc 12/2018 soud zjistil, že žalovaná měla základní měsíční příjem ve výši 14 143 Kč, prémie ve výši 2 148 Kč a příplatek za práci v sobotu a neděli ve výši 280 Kč. Celková čistá mzda činila 14 761 Kč (mzdové lístky č.l. 32-36). 13. Z předloženého scoringu (č.l. 43) žalované soud zjistil, že tzv. CBS skóre nebylo u žalované vypočítáno a byl jí udělen kód příznaku 16 – klientova smlouva je hodnocena jako špatná (negativní příznak). V registru SOLUS neměla žalovaná žádné záznamy (výpis z registru SOLUS č.l. 9). 14. Z informací o účtu (č.l. 90) žalované soud zjistil, že v době sjednávání úvěru byla žalovaná vlastníkem účtu, na který došlo k vyplacení částky a dále, že disponsibilní zůstatek činil 1,77 Kč. 15. V oznámení o zesplatnění ze dne 18. 6. 2019 (č.l. 14 + česné prohlášení č.l. 87) žalobkyně žalované oznámila, že došlo ke zepslatnění úvěru a vyzvala ji k úhradě částky do 10 dnů. Následně dále žalobkyně upomínala žalovanou k úhradě dlužné částky (výzvy k zaplacení č.l. 10-13). 16. Žalobkyně vyzvala dne 6. 11. 2019 žalovanou k úhradě žalované částky (předžalobní výzva č.l. 6 + podací arch č.l. 7). 17. Právním posouzením dospěl soud k následujícím závěrům. 18. Soud má za to, že obdobně jako za předchozí právní úpravy obsažené v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platné a účinné do 30. 11. 2016, je na místě se i nyní za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, z úřední povinnosti soudu zabývat (i bez námitky žalované) v případě spotřebitelské smlouvy o úvěru předně otázkou, zda ze strany žalobkyně jakožto poskytovatele úvěru byla před vlastním uzavřením smlouvy splněna její zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele (žalované) - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). 19. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobcem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27