29 C 75/2021-43 — Městský soud v Brně

Žalobkyně se žalobou podanou u podepsaného soudu domáhala po žalované zaplacení částky celkem 2 000 Kč s úrokem z prodlení od 11. 7. 2014 do zaplacení, neboť právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 10. 6. 2014 úvěrovou smlouvu, žalovaná však peněžní prostředky nevrátila a právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovanou na žalobkyni. K projednání věci nebylo třeba nařizovat jednání, když ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (§ 115a o. s. ř.). Soud dospěl k následujícímu zjištění. Ač soudem vyzvána a poučena při jednání dle § 118a o. s. ř. (tedy, kdyby se k němu dostavila, tak by byla), netvrdila, že před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobkyně posoudil úvěruschopnost žalované jako spotřebitele, když žalobkyně k tomu neuvedla ničeho. Nebylo tak zřejmé, že žalovaná bude schopna úvěr splácet. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaná přesto poté dne 10. 6. 2014 uzavřeli prostřednictvím prostředku komunikace na dálku – internetových stránek [webová adresa] smlouvu, kdy právní předchůdce žalobkyně jednal jako podnikatel při podnikatelské činnosti, žalovaný nikoli, jejíž nedílnou součástí si ujednali podmínky, které byly ke smlouvě připojeny nebo stranám známy, a touto se právní předchůdce žalobkyně zavázal, že žalované přenechá peněžní prostředky ve výši 2 000 Kč, a žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit poplatek 660 Kč do 30 dnů. Žalovaná ničeho nevrátila. Následně právní předchůdce žalobkyně a žalobkyně uzavřeli smlouvu, kterou právní předchůdce žalobkyně postoupil výše uvedenou pohledávku za žalovanou na žalobkyni. Soud dospěl k následujícímu právnímu posouzení. Před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobkyně jako podnikatel při podnikatelské činnosti neposoudil úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele tak, jak vyžaduje zákon, když právní předchůdce žalobkyně ji posuzoval tak, jak je uvedeno ve zjištění soudu výše. Nebylo tedy zřejmé, že žalovaná bude schopna spotřebitelský úvěr splácet (§ 9 odst. 1 a contrario zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů). Právní předchůdce žalobkyně v té chvíli tedy nebyl oprávněn vůbec poskytnout žalované požadovaný spotřebitelský úvěr. Právní předchůdce žalobkyně a žalovaná poté přesto uzavřeli smlouvu o zápůjčce, kterou právní předchůdce žalobkyně přenechal žalované peněžní prostředky v ujednané výši, a žalovaná se zavázala poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit poplatek v ujednané splatnosti. Při uzavření smlouvy právní předchůdce žalobkyně jednal jako podnikatel a žalovaná jako spotřebitel, jde o spotřebitelský úvěr (§ 2390 o. z. ve spojení s § 2 zák. č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru). Pokud právní předchůdce žalobkyně nebyl oprávněn poskytnout žalovanému požadovaný spotřebitelský úvěr, tak jestliže tak učinil, odporuje to zákonu a zjevně to narušuje veřejný pořádek. Proto je uzavřená smlouva neplatná (§ 588 o. z.). Právnímu předchůdci žalobkyně tedy nevzniklo právo na vrácení peněžních prostředků vůči žalované ze smlouvy. Pokud soud dospěl k závěru, že právnímu předchůdci žalobkyně nevzniklo právo na zaplacení peněžních prostředků vůči žalované ze smlouvy, zvažoval, zda nevzniklo z jiného titulu. Právní předchůdce žalobkyně přenechal žalované prostředky. Žalovaná se tak tím na úkor právního předchůdce žalobce bezdůvodně obohatila. Právnímu předchůdci žalobkyně by tak vzniklo právo na vrácení peněžních prostředků vůči žalované z titulu bezdůvodného obohacení. Pokud však před uzavřením smlouvy právní předchůdce žalobkyně jako podnikatel neposoudil úvěruschopnost žalované jako spotřebitele tak, jak vyžaduje zákon, když právní předchůdce žalobkyně ji posuzoval tak, jak je uvedeno ve zjištění soudu výše, nebylo zřejmé, že žalovaná bude schopna spotřebitelský úvěr splácet, nebyl tedy oprávněn vůbec poskytnout žalované požadovaný spotřebitelský úvěr, a přesto smlouvu uzavřel a přenechal žalované peněžní prostředky, učinil tak na vlastní nebezpečí (§ 2992 věta před středníkem o. z.). Právnímu předchůdci žalobkyně tak nevzniklo právo na zaplacení peněžních prostředků vůči žalované ani z titulu bezdůvodného obohacení. Následně právní předchůdce žalobkyně a žalobkyně uzavřeli smlouvu, kterou právní předchůdce žalobkyně postoupil výše uvedenou pohledávku za žalovanou na žalobkyni (§ 1879 o. z.). Soud proto rozhodl, že žaloba se zamítá (výrok I.). Žalovaná měla ve věci plný úspěch. Žalované by tak vzniklo právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Žalované však žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).