31 C 222/2021-52 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 16. 12. 2020 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit mu 18 720 Kč s 8,05% úroky z prodlení. Žalobu odůvodnil tím, že dne 10. 11. 2016 byla mezi právním předchůdcem žalobce (společností [právnická osoba]) a žalovaným uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty v hotovosti peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce poskytnutý úvěr spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši 2 727 Kč a poplatkem za vyhodnocení úvěru v souhrnné výši 8 640 Kč, tj. uhradit částku v celkové výši 20 640 Kč, prostřednictvím třinácti měsíčních splátek, přičemž poslední splátka byla splatná dne 5. 12. 2017. Žalobou uplatněná pohledávka sestává z jistiny ve výši 12 000 Kč, z úroku z úvěru ve výši 2 727 Kč, z poplatku za vyhodnocení úvěru ve výši 3 993 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek byla na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovaným. Žalovaný (ačkoliv písemně upomínán) dlužnou částku v celkové výši 18 720 Kč žalobci dosud neuhradil. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. V souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) k projednání věci samé soud nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání i za použití ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. souhlasili. 4. Z žalobcem předložených listin soud zjistil následující skutkový stav: 5. Dne 10. 11. 2016 podal žalovaný žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru, ve které uvedl, že je osoba svobodná, zaměstnána na dobu určitou s příjmem 13 000 Kč, příjmy celé domácnosti činily 28 000 Kč. Ohledně svých výdajů uvedl, že utratí 7 000 Kč měsíčně. K žádosti doložil výplatní lístky (soudu byla žalobcem předložena v nečitelné formě), pracovní smlouvu, ze které bylo zjištěno, že je zaměstnán na dobu určitou do 31. 8. 2017, nájemní smlouvu a občanský průkaz. Na základě uvedených listin a žalovaným poskytnutých údajů s ním právní předchůdce žalobce uzavřel smlouvu o úvěru [číslo] na základě níž se právní předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalovanému úvěr ve výši 12 000 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy stvrdil, že částku ve výši 12 000 Kč v hotovosti obdržel. Žalovaný se smlouvou zavázal, že právnímu předchůdci žalobce vrátí jistinu úvěru ve výši 12 000 Kč a zaplatí úrok ve výši 28 % z jistiny úvěru za období, za které byl úvěr poskytnut, spolu s poplatkem v souhrnné výši 8 640 Kč, celkem se zavázal právnímu předchůdci žalobce vrátit 20 640 Kč ve 13 rovnoměrných měsíčních splátkách po 1 560 Kč. Dle transakční historie žalovaný uhradil na úvěr dne 10. 11. 2016 částku 360 Kč a dne 10. 11. 2016 částku 1 560 Kč, celkem právnímu předchůdci žalobce uhradil 1 920 Kč. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 1. 12. 2019 mezi společností [právnická osoba] jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem byla na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovaným. Žalovaný byl k úhradě dlužné částky vyzván dopisem zástupce žalobce ze dne 26. 2. 2020. 6. Z dalších provedených důkazů soud neučinil žádná skutková zjištění, která by byla relevantní pro posouzení věci tak, jak je uvedeno níže. 7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 9. Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 11. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná v rozsahu nároku na zaplacení jistiny 5 220 Kč s úroky z prodlení, nicméně není důvodná co do částky 4 140 Kč. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobce jako poskytovatel spotřebitelského úvěru (žalovaný byl spotřebitelem – viz § 419 občanského zákoníku) splnil svou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. 12. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr má poskytovatel úvěru povinnost zkoumat především na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, příp. pokud je to nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Poskytovatel úvěru má s odbornou péčí posoudit, zda spotřebitel nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným spotřebitelem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od spotřebitele doložit (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). 13. Konkrétně v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Nejvyšší soud konstatoval,„ že věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ Ačkoliv se citované rozhodnutí vztahuje k předchozí právní úpravě (zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru), je plně aplikovatelné i za současné právní úpravy (zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). 14. Z provedeného dokazování vyplynulo, že právní předchůdce žalobce ověřoval příjmy žalovaného (doložené mzdovým výměrem a výplatními páskami ve spojení s pracovní smlouvou). V tomto směru nelze právnímu předchůdci žalobce nic vytknout. Právní předchůdce žalobce však nijak neověřoval výdaje žalovaného, přitom vycházel pouze z údajů o výdajích, které mu sdělil samotný žalovaný v žádosti o poskytnutí spotřebitelského úvěru, aniž by tyto jakkoliv ověřil, nadto přistoupil k jejich racionálnímu posouzení. Již tyto žalovaným sdělené údaje o výdajích se přitom jeví na první pohled jako poměrně (až podezřele) nízké, když byly uváděny výdaje žalovaného ve výši 7 000 Kč měsíčně bez bližšího vysvětlení. U takto uvedených měsíčních nákladů lze bezesporu pochybovat o jejich věrohodnosti. Žalobce si od žalovaného nevyžádal výpis z účtu, ze kt