37 C 122/2021-30 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 31. 7. 2021 domáhala zaplacení částky 38 000 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovanou smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalované částku 15 000 Kč a smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalované částku 23 000 Kč. Předmětná pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni. 2. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila. 3. Po provedeném dokazování soud zjistil, že žalovaná v rámci žádosti o poskytnutí půjčky 23 000 Kč ze dne 20. 12. 2017 uvedla, že má nájemní bydlení, 3 nezaopatřené děti, je na rodičovské dovolené, nemá žádné další úvěry, její měsíční příjmy, které předchůdkyně žalobkyně ověřovala z bankovních výpisů, činí 25 700 Kč, měsíční výdaje 12 000 Kč, náklady na bydlení pak 6 000 Kč měsíčně, na majetek žalované byla vedena jedna exekuce, jak se podává z karty zákazníka. Dne 26. 3. 2018 žalovaná v rámci žádosti o poskytnutí půjčky 15 000 Kč uvedla, že má nájemní bydlení, 3 nezaopatřené děti, je na rodičovské dovolené, má pouze předcházející úvěr, její měsíční příjmy, které předchůdkyně žalobkyně ověřovala z bankovních výpisů, činí 27 740 Kč, měsíční výdaje 15 000 Kč, náklady na bydlení pak 6 000 Kč měsíčně, na majetek žalované byla vedeny dvě exekuce, jak se podává z karty zákazníka. Dle návrhů na uzavření smlouvy měli účastníci uzavřít smlouvu, na základě které měla předchůdkyně žalobkyně poskytnout žalované částku 23 000 Kč a 15 000 Kč, jak se z těchto smluv podává. Žalované byla při podpisu těchto smluv vyplacena částka 23 000 Kč a 15 000 Kč, jak je z nich zřejmé. Dle tvrzení žalobkyně, kterému soud neměl důvod nevěřit, žalovaná na částku 15 000 Kč uhradila 900 Kč, a na částku 23 000 Kč 10 600 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 11. 2019 byly předmětné pohledávky postoupeny na žalobkyni, jak se z této smlouvy ve spojení se seznamem postupovaných pohledávek podává. Postoupení pohledávek předchůdkyně žalobkyně žalované oznámila přípisem ze dne 29. 11. 2019, ve kterém žalovanou vyzvala k uhrazení předmětných částek do deseti dnů od doručení přípisu, jak se z něho ve spojení s poštovním podacím lístkem ze dne 13. 12. 2019 podává. Ani přes předžalobní výzvu žalovaná na svůj dluh ničeho dalšího neuhradila, jak se z této výzvy ve spojení s podacím lístkem ze dne 23. 2. 2021 podává. 4. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ OZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 5. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 6. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 7. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 8. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 9. Dle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 10. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda předchůdkyně žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). 11. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019). 12. Předchůdkyně žalobkyně v rámci zkoumání solventnosti žalované vycházela z tvrzení žalované mimo jiné, že její náklady na bydlení v [obec] se třemi dětmi činí pouze 6 000 Kč Tyto informace ale vytvářejí nesoulad, který by logicky měl vést k podrobnějšímu zkoumání výdajů žalované na bydlení, když výše těchto nákladů se sama o sobě jeví jako nereálně nízká. Předchůdkyně žalobkyně výdaje žalované přesto žádným způsobem neověřila, např. inkasem apod., kde by mohla ověřit pravidelné měsíční výdaje žalované. Konkrétními výdaji žalované (náklady na stravu, ošacení, hygiena) se předchůdkyně žalobkyně vůbec nezabývala, stejně jako se nezabývala důvody exekuce, resp. exekucí žalované. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že předchůdkyně žalobkyně poměry žalované do hodnocení klienta sepsala formálně, aniž by se zabývala prověřením výdajů žalované a tyto položky pak v souhrnu srovnala tak, aby z nich nemohla jinak než zjistit, že je žalovaná přes jednu, resp. dvě exekuce na její majetek natolik solventní, aby si mohla dovolit uzavřít další úvěrové smlouvy a platit předpokládané splátky. 13. Vzhledem k výše uvedenému má soud za to, že předchůdkyně žalobkyně se měla podrobněji zabývat zjištěním a zejména následným prověřením zjištěného stavu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39) ohledně výdajů žalované. Dle soudu je v tomto ohledu nutné zkoumat především, zda dlužník v měsíčním saldu na výpisu z běžného účtu za delší časové období dosahuje přebytku, který je schopen pokrýt měsíční splátky a další mimořádné výdaje, či je, zjednodušeně řečeno, bez zisku či dokonce stále v minusu a rozpouští úspory, příp. zda nějakými úsporami vůbec disponuje. Předchůdkyně žalobkyně se však pouze formálně spokojila s příjmy a tvrzenými výdaji, kdy prověřováním výdajů žalované se vůbec nezabývala. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má předchůdkyně žalobkyně povinnost řádně zkoumat, aby mohla srovnání příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký