37 C 19/2022-33 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 25. 11. 2021 domáhala zaplacení částky 19 325,44 Kč s příslušenstvím a úhradu nákladů řízení. Svoji žalobu odůvodnila tím, že její právní předchůdkyně společnost [právnická osoba] uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě poskytla žalovanému částku 20 000 Kč. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, uhradil pouze částku 16 500 Kč. Žalobkyně vyzývala žalovaného k uhrazení dlužných částek. 2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil. 3. Právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, když z nájemní smlouvy je zřejmé, že nájemné žalovaného činilo 7 000 Kč, předchůdkyně žalobkyně do žádosti sepsala pouze 3 000 Kč, jak se podává z žádosti o úvěr, co se nákladů na živobytí žalovaného týče, sepsala pouze částku životního minima 3 410 Kč, jak je z této žádosti rovněž zřejmé a nezabývala se tím, že žalovaný je invalidní důchodce III. stupně, jak se podává ze zprávy [obec] správy sociálního zabezpečení, a jako takový bude mít výdaje zvýšené, a přesto dne 7. 6. 2018 uzavřela s žalovaným smlouvu o úvěru částky 20 000 Kč, jak se z této smlouvy a ze standartních informací ke spotřebitelskému úvěru podává. Žalovaný k žádosti přiložil dohodu o provedení práce, pracovní smlouvu, nájemní smlouvu, výplatní pásky a potvrzení České správy sociálního zabezpečení o výši invalidního důchodu. Žalovaný byl opakovaně vyzýván k uhrazení dlužné částky, jak se podává z provedených výzev, přesto svůj dluh ani přes předžalobní výzvu neuhradil, jak se z této výzvy ve spojení s poštovním podacím archem podává, kdy uhradil pouze částku 16 500 Kč, jak se podává z tvrzení žalobkyně, přičemž tomuto tvrzení soud neměl důvod nevěřit. Předmětná pohledávka byla postoupena na žalobkyni, jak se podává ze smlouvy o postoupení pohledávek s přílohou, z potvrzení o zaplacení úplaty za toto postoupení, a z oznámení o postoupení pohledávky ve spojení s poštovním podacím archem. 4. Z přehledu úkonů mimosoudního vymáhání soud neučinil žádná skutková zjištění s ohledem na následující právní hodnocení věci. 5. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ OZ“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 6. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Dle ust. § 86 odst. 1 ZoSU poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Dle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 11. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobkyně jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které se má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 86 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). 12. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s žalobkyní uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019). 13. Právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, pouze formálně sepsala jeho příjmy a výdaje, které navíc účelově upravila tak, aby bylo lze úvěr žalovanému poskytnout, a pokud tedy byla následně s žalovaným jakožto dlužníkem, uzavřena úvěrová smlouva je tato smlouva neplatná jednak pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 580 odst. 1 OZ ve spojení s § 86 ZoSU, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a dále pro rozpor s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 OZ, nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18). Vzhledem k tomu, že se jedná o neplatnost pro rozpor se zákonem a dobrými mravy, jde o neplatnost absolutní, tzn. že ujednání o úrocích v úvěrové smlouvě je neplatné, aniž by žalovaný neplatnost namítal (§ 588 OZ). Pro absolutní neplatnost celé uvěrové smlouvy hovoří také zájem na zachování veřejného pořádku (§ 588 OZ), tj. zájem na posílení principu zodpovědného úvěrování, jak bylo naznačeno výše. Koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv jako nedostatečnou ochranu spotřebitelských práv shledává i judikatura Ústavního soudu, kdy v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo uvedeno, že koncepce relativní neplatnosti spotřebitelských smluv by byla nesouladnou s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, kdy v soukromém právu uplatňovaná zásada autonomie vůle musí být korigována zásadou ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele). 14. Vzhledem k tomu, že předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému plnění bez právního důvodu, je třeba na toto plnění (částka ve výši 20 000 Kč), hledět nikoli jako na plnění ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 OZ). Žalovaný na svůj dluh již uhradil částku 16 500 Kč, soud ho tedy zavázal k úhradě částky 3 500 Kč. 15. Vzhledem k tomu, že absolutně neplatná byla z důvodu nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a zřejmého rozporu s veřejným pořádkem a dobrými mravy celá úvěrová smlouva, nepřiznal soud žalobkyni ani úroky z úvěru, neboť podklad pro jejich přiznání byla absolutně neplatná úvěrová smlouva. Při neplatnosti celé úvěrové smlouvy tak není důvod zkoumat případnou výši obvyklého úroku, jako bývá činěno v případech pouhé částečné neplatnosti úvěrových smluv co do sjednaného vysokého úroku z ú