47 C 56/2021-96 — Městský soud v Brně

1. Žalobou ze dne 13. 11. 2020 (podána u soudu téhož dne) se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit částku 434 571, 414 Kč jakožto jistinu, úrok 7,9 % p. a. a zákonný úrok z prodlení, to vše z titulu smlouvy o úvěru ze dne 8. 3. 2017, č. sml. [anonymizováno]. Žalovaná namítla, že neměla od žalobce obdržet úvěr v tak vysoké výši, v době jeho poskytnutí měla příjem jen 19 000 až 20 000 Kč měsíčně. Tvrzení žalobce, že posoudil její úvěruschopnost s odbornou péčí, je přinejmenším diskutabilní. Žalobce si nevyžádal doložení příjmů, úvěr byl sjednán na splácení 95 měsíců, ve výši 500 000 Kč, když při takto dlouhé době splácení a výše úvěru by měl být primárním markantem soustavná výdělečná činnost klienta, kdy z běžné praxe je i prioritní délka pracovního úvazku (na dobu určitou/neurčitou). Uvedené žalobce nezohlednil při posuzování úvěruschopnosti žalované. 2. Soud po provedeném dokazování zjistil následující skutkový stav. 3. Žalobce uzavřel s žalovanou dne 7. 3. 2017 Smlouvu o úvěru číslo 009385199R. Žalobce se zavázal poskytnout žalované peněžní prostředky do výše 530 000 Kč na základě části I. čl. I. Smlouvy, a to pokud bude požádáno o čerpání úvěru do dne 19. 3. 2017. Použití peněžních prostředků bylo účelově vázáno dle části I. čl. I. 2.a) smlouvy. Úvěr byl veden u žalobce na úvěrovém účtu č. [bankovní účet]. Součástí Smlouvy byly dle části I. čl. I. i [ulice] podmínky pro [anonymizována dvě slova] úvěry (dále jen "OPSÚ"), součástí úvěrové smlouvy byl také příslušný sazebník žalobce. Tyto skutečnosti soud zjistil z důkazu citovanou smlouvou a obchodními podmínkami a sazebníkem. 4. Žalovaná vyčerpala úvěr dle Smlouvy tak, že dne 9. 3. 2017 vyčerpala částku ve výši 530 000 Kč. Žalobce doložil čerpání pokladním dokladem, výpisem z účtu. 5. Dle části I. čl. I. 6. smlouvy se žalovaná zavázala splácet úvěr v měsíčních splátkách ve výši 7 466 Kč splatných vždy k 20. dni každého kalendářního měsíce, přičemž první splátka měla být zaplacena 20. 4. 2017 a poslední splátka při řádném splácení měla být zaplacena dne 20. 3. 2025. 6. Dle části I. čl. I. 5. smlouvy se žalovaná zavázala splatit žalobci úvěr spolu s úvěrovým úrokem, přičemž výše úrokové sazby činila 7,9 % p. a. Úroky jsou vypočtené ve smyslu čl. 4 OPSÚ žalobcem tak, že v období splácení u úvěrů s anuitním (pravidelným měsíčním) způsobem splácení na bázi rok o 360 dnech a měsíc o 30 dnech, anuitní způsob splácení znamená, že každá anuitní splátka v celkové sjednané výši obsahuje částku určenou k zaplacení jistiny a částku k zaplacení úroků. 7. Dle čl. 9 OPSÚ pokud je žalovaný v prodlení se splácením jakékoliv částky vůči žalobci, je žalobce oprávněn požadovat zaplacení celého zůstatku úvěru s příslušenstvím, tedy prohlásit, že všechny jeho pohledávky z poskytnutého úvěru jsou splatné ke dni uvedenému v prohlášení (oznámení). Dle části I. čl. I. smlouvy je žalobce oprávněn požadovat z nesplacených částek úrok z prodlení v zákonné výši. Protože úvěr nebyl žalovanou řádně a včas splácen, byl prohlášen za okamžitě splatný ke dni 20. 1. 2020 (důkaz oznámením o zesplatnění i s dodejkou). Ke dni 13. 11. 2020 (datum podání žaloby) činila podle žalobce pohledávka žalobce částku 496 355,39 Kč, tj. jistina úvěru po splatnosti ve výši 434 571,44 Kč a příslušenství pohledávky tvořené řádným úvěrovým úrokem ve výši 7,9 % p. a. z jistiny pohledávky ve výši 434 571,44 Kč z jednotlivých neuhrazených splátek a ode dne zesplatnění do dne podání žaloby, tj. ode dne 20. 1. 2020 (zesplatnění) v kapitalizované výši 31 765,75 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z jistiny pohledávky ve výši 434 571,44 Kč z nezaplacených splátek do zesplatnění a ode dne zesplatnění tj. ode dne 20. 1. 2020 do dne podání žaloby v kapitalizované výši 30 018,20 Kč, a to v souladu se smlouvou a OPSÚ. 8. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze v části, ve které se žalobce domáhal vrácení poskytnutých peněžních prostředků, a zákonných úroků z prodlení (a to ještě v omezeném rozsahu). 9. Soud dospěl k závěru, že žalobce a žalovaná uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jedná o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Žalobce je osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona) V řízení bylo prokázáno, že žalobce poskytl žalované peněžní prostředky ve výši 530 000 Kč. 10. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 23. 4. 2020 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že:„ (1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“ 11. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí:„ (1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“ 12. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Tato právní úprava má základ v předpisech Evropské unie. 13. Soudní dvůr EU rozhodl o výkladu ustanovení směrnice 2008/48/ES na základě předběžné otázky položené českými soudy (rozsudek ze dne 5. března 2020 ve věci C -679/18, [anonymizováno]). Soudní dvůr došel k závěru, že stejně tak, jako musí vnitrostátní soud zkoumat z úřední povinnosti, zda byla při uzavírání smlouvy o spotřebitelském úvěru dodržena informační povinnost, musí také z úřední povinnosti zkoumat, zda byla splněna povinnost věřitele předem posoudit úvěruschopnost spotřebitele, stanovená v článku 8 směrnice. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že současné doslovné znění § 87 odst. 1 druhé věty zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je v rozporu s právem Evropské unie Soudní dvůr rozhodl, že články 8 a 23 směrnice 2008/48/ES musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Soudní dvůr dále poukázal na ustálenou judikaturu k tzv. nepřímému účinku směrnic. Podle ní jsou vnitrostátní soudy při použití vnitrostátního práva povinny vykládat vnitrostátní právo v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu směrnice, aby dosáhly výsledku, který směrnice sleduje. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je vlastní systému Smlouvy o fungování Evropské unie v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva při rozhodování o sporech, které jim byly předloženy. Zásada konformního výkladu vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím u