49 C 202/2021-31 — Městský soud v Brně

Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 4.817,43 Kč s úroky a úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl (úroky i úroky z prodlení přitom za část období kapitalizoval). Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovanému podle smlouvy o půjčce ze dne 14. 12. 2015 společnost [právnická osoba] poskytla v hotovosti částku 9.000 Kč, již se žalovaný zavázal vrátit spolu s úroky a poplatky, které žalobce dále specifikoval, ve 45 týdenních splátkách po 346 Kč. V rozporu s tímto ujednáním žalovaný zaplatil ve splátkách pouze částku v celkové výši 8.207 Kč, jinak ničeho Pohledávka za žalovaným byla žalobci postoupena smlouvou ze dne 20. 1. 2020. Žalobce vyzval žalovaného před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky, marně. Žalovaný se ve věci – ač k tomu byl soudem vyzván usnesením ze dne 22. 11. 2021, č. j. 49 C 202/2021-25 – nevyjádřil. K projednání věci bylo nařízeno jednání na den 1. 2. 2022, tohoto jednání se však neúčastnil žalobce (který svou nepřítomnost omluvil, současně však svou absencí zabránil soudu v postupu podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.; požádal-li žalobce v podání ze dne 27. 1. 2022 o výzvu k doplnění a odročení jednání pro případ, že by soud shledal, že„ dosud tvrzené, resp. dokládané skutečnosti nejsou dostatečné pro to, aby bylo žalobnímu návrhu zcela vyhověno (…)“, k tomuto úkonu žalobce soud s ohledem na ustanovení § 41a odst. 2 o. s. ř. nepřihlížel). Za této situace soud věc projednal a rozhodl bez účasti žalobce, resp. jeho zástupce. Soud učinil tento závěr o skutkovém stavu věci (ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř.): Žalovaný dne 14. 12. 2015 převzal od zástupce společnosti [právnická osoba] v hotovosti částku 9.000 Kč, již se zavázal vrátit spolu s úroky a poplatky v 45 splátkách po 346 Kč týdně. Žalovaný následně platil splátky, celkem zaplatil částku ve výši 8.207 Kč (tvrzení žalobce, žalovaný netvrdil, že by zaplatil více). Jinak žalovaný nezaplatil ničeho. Dne 20. 1. 2020 [právnická osoba] a žalobce uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávek, podle obsahu přílohy byla mezi postoupenými pohledávkami též pohledávka za žalovanou ze smlouvy ze dne 14. 12. 2015. První doložená výzva k zaplacení byla žalovanému odeslána dne 12. 5. 2020 (předkládal-li žalobce dřív datovanou výzvu, nedoložil její odeslání žalovanému; předkládal-li podací lístek ze dne 14. 2. 2020, tomuto datu neodpovídá žádná listina, žádná písemnost adresovaná žalovanému; s ohledem na absenci žalobce při jednání pak soud tuto nejasnost nemohl objasnit). Po právní stránce soud věc posoudil takto: Smlouvu o zápůjčce ze dne 14. 12. 2015 soud hodnotí jako absolutně neplatnou, neboť právní předchůdce žalobce zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když naprosto nezjišťoval majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. (resp. nic relevantního v tomto směru ze spisu a listin předložených žalobcem nevyplývá, svou absencí při jednání pak žalobce soudu zabránil, aby jej v tomto směru vyzval k doplnění tvrzení a označení důkazů postupem podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Tím žalobce porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 9 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o zápůjčce v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy o zápůjčce ze dne 14. 12. 2015 nelze podle této smlouvy právo přiznat. Žalobci, resp. jeho právnímu předchůdci, tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na zaplacení poplatků, smluvního úroku či smluvní pokuty, jejichž zaplacení se (původně) domáhal. Protože však žalovaný čerpal částku 9.000 Kč, došlo u něho k bezdůvodnému obohacení podle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. a toto obohacení je povinen vydat podle ustanovení § 2991 odst. 1 o. z. Vzhledem k tomu, že pohledávka ze smlouvy o zápůjčce byla postoupena žalobci, je žalovaný povinen bezdůvodné obohacení vydat žalobci. Vzhledem k tomu, že žalovaný dosud zaplatil (podle tvrzení žalobce, jež žalovaný nijak nezpochybňoval) částku 8.207 Kč, zbývá vydat 793 Kč. Žalobce žalovaného vyzval k zaplacení přípisem odeslaným dne 12. 5. 2020. Žalobce netvrdil a neprokazoval, kdy byl tento přípis žalovanému skutečně doručen. Soud tedy vycházel ze zákonné domněnky dojití třetí pracovní den (srov. ustanovení § 573 o. z.), tj. dne 18. 5. 2020. Dne 18. 5. 2020 bylo pondělí, za dobu„ bez zbytečného odkladu“, v níž je dlužník povinen splnit (srov. ustanovení § 1958 odst. 2 o. z.) za této situace soud považuje následující středu, tj. 20. 5. 2020 (nelze předpokládat, že žalovaný hned v pondělí reálně mohl stihnout zadat bankovní příkaz k úhradě; pokud jej zadal následující den, tj. v úterý 19. 5. 2020, platba mohla být reálně připsána na účet žalobce ve středu 20. 5. 2020). Ke dni 20. 5. 2020 tedy podle názoru soudu nastala splatnost částky 793 Kč a od následujícího dne, tj. od 21. 5. 2020, je žalovaný v prodlení se zaplacením této částky. Soud proto shledal žalobu důvodnou v té části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 793 Kč s úroky z prodlení (k právu na zaplacení úroku z prodlení srov. ustanovení § 1970 o. z.) z této částky ode dne 21. 5. 2020 do zaplacení. Výše úroku z prodlení je dána nařízením vlády č. 351/2013 Sb. O pariční třídenní lhůtě soud rozhodl podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok I.). Ve zbývající části soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.). O náhradě nákladů řízení (výrok III.) bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení (kdy byla neúspěšná v naprosto převažující části) nemá právo a žalované (která naopak byla v naprosto převažující části předmětu řízení úspěšná) v řízení žádné náklady nevznikly.