49 C 65/2022-59 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci 145.539,38 Kč s úroky a úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 1. 7. 2019 se žalovanou uzavřel smlouvu o úvěru, podle níž žalovaná čerpala částku v celkové výši 148.000 Kč a tuto se zavázala spolu se smluvním úrokem žalobci vrátit v pravidelných 96 měsíčních splátkách po 4.162 Kč. V rozporu s ujednáním ve smlouvě zaplatila žalovaná pouze částku v celkové výši 43.480 Kč, jinak ničeho. Žalobce vyzval žalovanou k zaplacení přípisem ze dne 14. 1. 2021 a dále předžalobní výzvou, marně. 2. Žalovaná se ve věci – ač k tomu soudem vyzvána – nevyjádřila. 3. Ke zjištění skutkového stavu věci soud provedl tyto důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění: 4. Ze smlouvy o hotovostním úvěru a smlouvy o revolvingovém úvěru soud zjistil, že v závěru není připojen vlastní podpis žalované, ale v kolonce„ podpis klienta“ je připojeno spojení několika čísel. S ohledem na závěr o neplatnosti této smlouvy, pokud by byla uzavřena (k její neplatnosti srov. níže), se soud pro nadbytečnost nezabýval otázkou, zda smlouva byla uzavřena a jaký byl její obsah. 5. Z vyjádření [právnická osoba], soud vzal za prokázané, že majitelem účtu, na nějž byla dne 2. 7. 2019 připsána částka ve výši 109.864 Kč, byla žalovaná. 6. Z výpisu z účtu žalované u [právnická osoba], soud vzal za prokázané, že na něj dne 2. 7. 2019 byla připsána částka 109.864 Kč od žalobce, jako variabilní symbol je uvedeno číslo smlouvy o úvěru ze dne 1. 7. 2019. 7. Z listiny„ úvěrová karta“ soud zjistil, že jde o interní listinu žalobce zachycující informace, které žalobce zvažoval předtím, než žalované poskytl úvěr (srov. též vyjádření zástupce žalobce při jednání ve věci dne 28. 7. 2022). Z listiny je zřejmé, že žalobci bylo známo, že žalovaná má další závazky ze smluv o úvěru, které splácí (a to jak u žalobce, tak u jiných společností, k tomu srov. též přílohu č. 1 k úvěrové smlouvě, kde je uveden dluh u [právnická osoba], a dále vyjádření zástupce žalobce při jednání ve věci dne 28. 7. 2022). Dále je z listiny zřejmé, že příjem žalované v době prováděné lustrace (tj. 1. 7. 2019) měl být cca 22.500 Kč měsíčně, po odečtení částky životního minima, z něhož žalobce vycházel, a splátek úvěrů či půjček měla žalované zůstat částka ve výši 8.597 Kč měsíčně. S přihlédnutím k tomu, že žalovaná v té době žila v [obec] (srov. její korespondenční adresu ze smlouvy o úvěru), se pak jeví jako zcela nereálné, že by částka 8.597 Kč pokryla měsíční náklady na bydlení, případně jakékoli další výdaje (částka životního minima podle názoru soudu stěží mohla pokrýt náklady na stravu). Již v době poskytnutí úvěru tak bylo jeho řádné a včasné splácení vysoce nepravděpodobné. Dále nelze přehlédnout, že žalobce před poskytnutím částky v celkové výši 148.000 Kč nezjišťoval reálné výdaje žalované (srov. vyjádření zástupce žalobce při jednání dne 28. 7. 2022), jak je zjevné z tabulky na„ úvěrové kartě“, vycházel v tomto směru z částek životního minima. Pro úplnost soud dodává, že s ohledem na vyjádření zástupce (který k dotazu soudu sdělil, že reálné výdaje žalované zjišťovány nebyly), již soud nevyzýval žalobce k doplnění tvrzení ohledně ověřování tzv. úvěruschopnosti žalované a označení důkazů§ k jejich prokázání postupem podle ustanovení § 118a odst. 1a 3 o. s. ř. 8. Z exportu transakční historie soud zjistil, že příjem žalované ze zaměstnání se v období 7/ 2018 – 7/ 2019 pohyboval v rozmezí 10.772 Kč – 41.359 Kč, nejčastěji v částkách okolo 20.000 Kč. 9. Z úvěrové zprávy a vyjádření žalobce při jednání dne 28. 7. 2022 soud zjistil, že, jde o výpis z registru dlužníků a že v něm byla celá řada záznamů o úvěrech žalované (v částkách 27.000 Kč, 31.000 Kč, 55.000 Kč, 22.000 Kč, to vše v období 2015 – 2018). 10. Z„ opisu výpisu proplacení smlouvy [číslo] [celé jméno žalované]“ soud vzal za prokázané, že dne 2. 7. 2019 byla žalované poskytnuta částka 38.136 Kč a téhož dne jí byla poskytnuta částka ve výši 109.864 Kč. 11. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad soud nevzal za prokázané žádné skutkové tvrzení určující pro posouzení ve věci. Jde o přehled vyhotovený žalobcem, je z něj zřejmé, jak bylo placeno a jak žalobce placené částky započítával. Pro posouzení ve věci je podstatné, že žalovaná podle tvrzení žalobce zaplatila částku v celkové výši 4.380 Kč, což je z výpisu rovněž patrné. 12. Z přípisu ze dne 14. 1. 2021 soud vzal za prokázané, že jím žalobce vyzval žalovanou ke splacené„ celého úvěru“, přičemž dlužnou částku vyčíslil ve výši 161.330,41 Kč. Z připojeného poštovního podacího archu soud vzal za prokázané, že tento přípis byl žalované odeslán dne 14. 1. 2021. 13. Z předžalobní výzvy ze dne 4. 2. 2021 vzal soud za prokázané, že jí žalobce vyzval žalovanou před podáním žaloby k zaplacení dlužné částky. Z připojeného poštovního podacího archu vzal soud za prokázané, že předžalobní výzva byla žalované odeslána dne 4. 2. 2021. 14. Z listiny„ Dohledání informací o činnosti klienta“ a kopie občanského průkazu žalované soud nevzal za prokázané žádné tvrzení určující pro rozhodnutí ve věci. 15. Po takto provedeném dokazování, kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě i všechny v jejich vzájemné souvislosti (srov. ustanovení § 132 o. s. ř.), učinil soud tento závěr o skutkovém stavu věci: Dne 2. 7. 2019 žalovaná čerpala částku 38.136 Kč (ta byla použita na splacení jiného úvěru žalované u žalobce) a částku 109.864 Kč (převodem na účet žalované vedený u [právnická osoba]). Otázkou, zda předtím žalovaná se žalobcem uzavřela smlouvu o úvěru o obsahu tvrzeném žalobce, se soud pro nadbytečnost nezabýval, neboť i v případě, že by taková smlouva byla uzavřena, bylo by nutno ji hodnotit jako neplatnou (srov. níže). Žalobce totiž před poskytnutím úvěru nijak dostatečně nezjišťoval a neověřoval, zda je žalovaná schopna úvěr řádně splácet. Před poskytnutím úvěru žalobci bylo známo, že žalovaná má poměrně bohatou„ úvěrovou historii“, v době, kdy byly částky čerpány (začátek července 2019) splácela další půjčky či úvěry (přinejmenším jeden u žalobce, který byl„ novým“ úvěrem překlenut, a dále u [právnická osoba], k tomu srov. přílohu [číslo] ke smlouvě o úvěru). Žalobci bylo rovněž známo, že po odečtení částky životního minima a částek placených měsíčně na splátky jiných závazků by mělo žalované zůstat 8.597 Kč měsíčně (srov. údaje v „ úvěrové kartě“). Jeví se pak jako vysoce nepravděpodobné, že by tato částka žalované postačovala k pokrytí nákladů na bydlení v [obec] (kde podle smlouvy o úvěru měla korespondenční adresu) a dalších, základních, životních potřeb. Přípisem odeslaným dne 14. 1. 2021 žalobce vyzval žalovanou k zaplacení dlužné částky, opětovně pak předžalobní výzvou odeslanou dne 4. 2. 2021. Žalobce netvrdil, kdy byla výzva doručena, soud tedy vychází z domněnky podle ustanovení § 573 o. z., tedy doručení dne 19. 1. 2021 (k doplnění tvrzení ohledně doručení výzvy soud žalobce nevyzýval s ohledem na skutečnost, že úrok z prodlení žalobce žaloval až ode dne 29. 1. 2021). 16. Po právní stránce soud věc posoudil takto: Smlouvu o úvěru ze dne 1. 7. 2019 (byla-li uzavřena) hodnotí jako neplatnou, neboť žalobce zjevně před uzavřením smlouvy o úvěru nijak, natož s odbornou péčí, neposoudil schopnost žalovaného úvěr splácet, když naprosto nezjišťoval (neověřoval) majetkové poměry žalovaného, jeho příjmy, výdaje, počet vyživovacích povinností atp. Tím žalobce porušil svou povinnost uloženou mu ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. S ohledem na důsledky, které nesplnění této povinnosti má též pro širší společnost (neboť důsledky neschopnosti dlužníka dluh splácet se nedotýkají jen dlužníka, ale též společnosti jako celku, když na ni mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence; k tomu shodně srov. též odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru v projednávané věci též zjevně narušuje veřejný pořádek, a hodnotí ji jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 588 o. z. (k neplatnosti smlouvy o úvěru v důsledku neposouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet srov. též závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18; k totožným závěrům dospěl též Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C [číslo]). Pro úplnost soud dodává, že nahrazení zákonem vymezeného účelu zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele paušálními částkami životního minima atp. nelze akceptovat. Žalobce jako profesionální poskytovatel nebankovních úvěrů měl požadovat doložení reálných výdajů žalovaného, především výdajů spojených s bydlením a dalšími životními náklady (shodně srov. též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 74 Co 74/2021). 17. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru z ní právo nelze přiznat. Žalobci tak nevzniklo a nelze mu přiznat právo na zaplacení smluvního ú