52 C 141/2022-56 — Městský soud v Brně

1. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 2. 12. 2020 (následně byla věc postoupena Městskému soudu v Brně jako soudu místně příslušnému) domáhá po žalovaném zaplacení částky 23.450 Kč s příslušenstvím. Právní předchůdce žalobce, společnost [právnická osoba], (dále jen„ věřitel“) uzavřel s žalovaným dne 20. 4. 2018 smlouvu o půjčce [číslo] předal žalovanému peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč. Žalovaný se dále zavázal zaplatit úrok za půjčené prostředky ve výši 3.000 Kč (s úrokovou sazbou ve výši 19,38 %) a dále také odměnu za administrativní činnost ve výši 3.000 Kč a za hotovostní inkaso splátek poplatek ve výši 6.000 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 450 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 14. 6. 2019. Žalovaný dlužnou částku neuhradil zcela. Uhradil celkem 3.550 Kč. Dlužná pohledávka byla postoupena na žalobce s účinností ke dni 29. 11. 2019, což bylo žalovanému téhož dne oznámeno. Žalobce tak požaduje po žalovaném zaplacení jistiny ve výši 15.000 Kč a dlužných úhrad za služby ve výši 8.450 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 1.356,60 Kč (úrok ve výši 19,38 % ročně počítaný z dlužné jistiny od 15. 6. 2019 do data postoupení) a kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 654,06 Kč (za období od 22. 6. 2019 do data postoupení) a úrok ve výši 19,38 % ročně z dlužné jistiny a zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny, oba od 30. 11. 2019 do zaplacení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Soud rozhodl bez nařízení jednání podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť – k výzvě soudu – žalobce s tím vyjádřil souhlas a žalovaný se nevyjádřil, tudíž lze mít za to, že souhlasí (§ 101 odst. 4 o. s. ř.), a je možné rozhodnout na základě předložených listinných důkazů; z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. 4. Ze smlouvy o půjčce [číslo] jejíž součástí jsou smluvní podmínky, ze dne 20. 4. 2018, soud zjistil, že věřitel poskytl žalovanému částku 15.000 Kč, žalovaný se zavázal zaplatit poplatek za poskytnutí peněžních prostředků ve výši 12.000 Kč sestávající z poplatku za administrativní činnost ve výši 3.000 Kč, úroku ve výši 3.000 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 6.000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit dlužnou částku v 60 týdenních splátkách ve výši 450 Kč výše úrokové sazby činila 19,38 % ročně, roční RPSN činí 206,15 %. Splátky se započítávají nejprve na poplatky, teprve poté na jistinu. V případě prodlení zákazníka s placením příslušné splátky má úvěrující právo požadovat zaplacení celého zbývajícího dosud neuhrazeného dluhu v plné výši. Z karty zákazníka ze dne 20. 4. 2018 soud zjistil, že žalovaný uvedl jako své celkové měsíční příjmy 17.882 Kč a celkové měsíční výdaje 11.250 Kč, přičemž použitelný příjem činil 6.632 Kč. Z přehledu plateb o půjčce soud zjistil, že žalovaný uhradil věřiteli celkem 3.550 Kč. Z výzvy k plnění ze dne 7. 5. 2020 soud zjistil, že žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužných pohledávek. Podle oznámení o postoupení pohledávky ze dne 29. 11. 2019 věřitel informoval žalovaného o postoupení pohledávek na žalobce. Pohledávka byla postoupena na žalobce smlouvou ze dne 29. 11. 2019. 5. Z ostatních provedených důkazních prostředků soud nezjistil žádné další rozhodné skutečnosti. 6. Dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen„ OZ“), Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 7. Dle ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění (dále jen„ ZoSU“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 8. Dle ust. § 580 odst. 1 OZ neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Dle ust. § 588 OZ soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Dle ust. § 2991 odst. 1 OZ kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 11. Dle ust. § 1879 OZ věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 12. Soud se nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnil svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného - dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 OZ). Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat především z informací, které má snažit získat od dlužníka, příp. pokud by to bylo nezbytné, také z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů (§ 9 odst. 1 ZoSU). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39). 13. Takto rozsáhlé požadavky na prověřování poměrů dlužníka ze strany věřitele jsou dány vývojem spotřebitelských vztahů, který má negativní celospolečenské dopady a vede ke spirále předlužování spotřebitelů, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd. (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Při výkladu a aplikaci právních předpisů, tj. i zákona o spotřebitelském úvěru, nelze pomíjet jejich účel a smysl, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaný smlouvu uzavřel, a pokud mu podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusel ji s věřitelem uzavírat. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil (rozhodnutí Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 221/2019). 14. Věřitel v rámci zkoumání solventnosti žalovaného dle vlastního tvrzení vycházel z karty zákazníka dle vyplněných podkladů klienta a v ní označených dokumentů. K důkazu však předložil pouze kartu zákazníka, ze které vyplývá, že neměl mít žádné dluhy, příjem 17.882 Kč měsíčně a výdaje 11.250 Kč měsíčně při dvou nezaopatřených dětech. Soud má z provedeného dokazování za to, že věřitel se úvěruschopností žalovaného vůbec nezabýval, když žádným způsobem nezjišťoval příjem a výdaje žalovaného a ani žádným způsobem tyto informace neověřil, např. výpisem z účtu za určitou dobu, nájemní smlouvou, inkasem apod., kde by věřitel mohl ověřit pravidelné měsíční výdaje žalovaného a zda existoval u žalovaného převis příjmů nad výdaji, ze kterého by mohl splácet příslušný úvěr. 15. Pokud žalobce tvrdil, že věřitel dle nějakých dokumentů údaje žalovaného ověřil (např. pracovní smlouvou, výplatními páskami apod.), byl věřitel dle ust. § 78 odst. 1 ZoSU povinen tyto dokumenty uchovat a měl by je mít k dispozici. Z uvedeného dospěl soud k závěru, že věřitel poměry žalovaného sepsal formálně, aniž by se zabýval prověřením příjmů a výdajů žalovaného a tyto položky pak v souhrnu srovnal tak, aby z nich nemohl jinak, než zjistit, že je žalovaný natolik solventní, aby si mohl dovolit uzavřít úvěrovou smlouvu. I když položky uvedené žalovaným do formuláře o zkoumání úvěruschopnosti případně převyšují údaje vycházející ze statistického modelu, nemůže se věřitel smířit pouze s tvrzeními žalovaného a alespoň v elementární rovině příjmy žalovaného ověřit (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Soudu j