72 C 121/2021-61 — Městský soud v Brně

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky v celkové výši 18.272 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi právním předchůdcem žalobce jako původním věřitelem (společností [právnická osoba], [IČO]) a žalovaným byla dne 14. 6. 2017 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na základě které předchůdce žalobce v pozici původního věřitele poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč v podobě bezúčelového hotovostního spotřebitelského úvěru. Žalovaný se zavázal vrátit žalobci poskytnutý úvěr spolu s částkou odpovídající kapitalizovanému úroku, poplatku za vyhodnocení úvěru, poplatku za sjednání úvěru spolu s inkasním poplatkem, tj. částku v celkové výši 27.272 Kč, a to prostřednictvím jednotlivých čtrnácti měsíčních splátek, přičemž poslední splátka byla splatná ke dni 14. 8. 2018. Žalobce dále uvedl, že předmětnou pohledávku za žalovaným nabyl na základě smlouvy ze dne 11. 12. 2019 o postoupení pohledávky, kterou uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO], coby původním věřitelem. 2. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání za použití ustanovení § 101 odst. 4 o. s. ř. souhlasili. 3. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. 4. Dne 14. 6. 2017 uzavřel právní předchůdce žalobce (společnost [právnická osoba], [IČO]) a žalovaný smlouvu o úvěru [číslo] na základě které se právní předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč, které byly žalovanému téhož dne poskytnuty, což žalovaný potvrdil podpisem smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce poskytnuté peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč spolu s úroky a poplatky za správu úvěru a hotovostní výběr splátek prostřednictvím jednotlivých čtrnácti měsíčních splátek po 1.948 Kč, přičemž takto se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce částku v celkové výši 27.272 Kč, přičemž první splátka byla splatná do měsíce ode dne podpisu smlouvy a každá další splátka byla splatná do měsíce po datu splatnosti bezprostředně předcházející splátky. 5. Pokud se jedná o zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, žalobce soudu předložil jednotlivé listiny v podobě výpisu z veřejné části živnostenského rejstříku, přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období kalendářního roku 2016, a to spolu s průkazem totožnosti žalovaného. 6. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 11. 12. 2019 uzavřené mezi žalobcem, společností [právnická osoba], [IČO] coby postupitelem a žalobcem coby postupníkem, byla takto na žalobce postoupena mimo jiné i pohledávka za žalovaným, o čemž byl žalovaný vyrozuměn. Žalovaný byl dále vyzván k úhradě dlužné částky prostřednictvím předžalobní výzvy ze dne 26. 2. 2020. 7. Právní poměr mezi stranami se dále řídí mimo jiné také ustanoveními zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. 8. Podle § 3 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebitelském úvěru se pro účely tohoto zákona rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr. 9. Dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 10. Dle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 11. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 12. Dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Dle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele. 13. Dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 14. Dle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 15. Dle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 16. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Pouze jazykový výklad právní úpravy účinné od 1. 12. 2016 obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, by mohl (zejména s přihlédnutím k formulaci § 87 odst. 1) nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou by soud zkoumal pouze k námitce spotřebitele. 17. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze opomenout jejich účel a smysl, a je v něm třeba spatřovat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Zákon [číslo] 2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy řídí, přitom vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je vyvažováno uvedenou právní úpravou směřující k ochraně slabší strany. Při výkladu je třeba si uvědomit, že spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomické zázemí, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr získat, takže svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jako profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Pro naznačené nerovné postavení smluvních stran je tedy na místě tuto nerovnováhu účinně v případě sporu vyvažovat. Re