72 C 136/2021-83 — Městský soud v Brně

1. Žalobci se podanou žalobou po žalované domáhali zaplacení částky v celkové výši 3.000.000 Kč s příslušenstvím z titulu nemajetkové újmy, a to s tím, že žalobci v žalobě uvedli, že před Krajským soudem v Brně bylo vedeno soudní řízení pod sp. zn. [anonymizováno] [spisová značka], přičemž řízení o odvolání bylo následně vedeno před Vrchním soudem v Olomouci pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobci mají přitom za to, že v řízení před soudem prvního stupně, kterým byl Krajský soud v Brně, došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu újmy. K průtahům řízení docházelo od samotného podání návrhu dne 21. 11. 1994, neboť Krajský soud v Brně nekonal ve věci až do roku 2007, kdy bylo nařízeno první jednání, které bylo následně zrušeno, přičemž následně po dobu 13 let zůstal soud nečinný. Následně probíhalo před soudem nalézací řízení až do 24. 1. 2019, kdy bylo s konečnou platností rozhodnuto Vrchním soudem v Olomouci a věc se ke dni 22. 2. 2019 stala pravomocnou, když po celou dobu byly jednotlivé úkony soudu vždy činěny se značnou prodlevou. Žalobci dále uvedli, že se stanoviskem Ministerstva spravedlnosti, že za počátek řízení je třeba považovat datum 27. 4. 2022, se nelze ztotožnit, neboť řízení je zahájeno dnem podání žaloby na soud, které je představováno datem 21. 11. 1994, přičemž oba žalobci byli o podání žaloby v posuzovaném řízení vyrozuměni. Soud svou liknavostí, kdy zcela svévolně nekonal a řízení přerušil, žalované ponechal po celou dobu v nejistotě a psychickém stresu, což svědčí o jeho naprosté lhostejnosti, neúctě k účastníkům. Žalobci spatřují nesprávný úřední postup v tom, že nebyly činěny úkony, resp. v nepřiměřeně dlouhých lhůtách mezi jednotlivými úkony, v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a to s odkazem na ustanovení § 13 odst. 1 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, v platném znění (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“, případně také„ zákon o odpovědnosti za škodu“). Nepřiměřenost přitom konstatovalo i samotné Ministerstvo spravedlnosti ve svém stanovisku k žádosti o poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., avšak ministerstvo neshledalo důvody pro poskytnutí odškodnění, když uvádí, že postačuje pouhé konstatování, že došlo k porušení práv žalobců. S tím se však žalobci neztotožnili. Délku řízení považují za nepřiměřeně dlouhou (nezákonnou), což pro účastníky znamenalo velkou psychickou, majetkovou i morální újmu, kterou dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále také jen„ ESLP“) netřeba prokazovat. Takto nepřiměřená délka soudního řízení pak velmi negativně zasáhla do života obou žalobců, když je zatěžuje po více než jednu třetinu jejich aktivního života, pozbyli životní elán cokoliv budovat, žít aktivně, přičemž i po skončení řízení je stav nadále zatěžuje a omezuje v dalším životě. Vidina dalších negativních dopadů na život prakticky zamezuje žalobcům jakkoliv aktivně žít. Žalobci za utrpěnou nemajetkovou újmu žádají poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích, neboť se domnívají, že samotné konstatování porušení práva není dostačující. 2. Žalobci dále doplnili, že dne 16. 12. 2020 se dozvěděli o nevyhovění žádosti ohledně zadostiučinění a považují toto datum za den, kdy mohlo být řádně plněno a kdy se tudíž žalovaná dostala do prodlení tím, že neposkytla plnění. Za utrpěnou nemajetkovou újmu žalobci žádají přiměřené zadostiučinění v penězích, neboť se domnívají, že samotné konstatování porušování práva není dostačující a adekvátní psychickým útrapám spojeným s životní nejistotou v důsledku mnoholetého soudního sporu, který byl zahájen dne 21. 11. 1994 podáním žaloby na vydání platebního rozkazu pro částku 20.890.731,30 Kč, kdy oba žalobci vystupovali v daném řízení v postavení žalovaných. Dne 15. 2. 1995 došlo k přerušení řízení z důvodu zahájení konkurzního řízení s dalším žalovaným, [právnická osoba] spol. s. r. o. Poté soud ve vztahu k účastníkům řízení až do 7. 3. 2006 ničeho neučinil, v řízení nepokračoval, až dne 7. 3. 2006 bylo vydáno usnesení o částečném zastavení řízení. Žalobci považují postup soudu za nekoncentrovaný, neboť nebyl plynulý, když v časovém období mezi 21. 11. 1994 do 13. 3. 2006 lze spatřovat dlouhé období nečinnosti, neboť účastníci řízení o stavu řízení vůbec nevěděli, nebyli informováni, dokonce jim soudem nebyla doručena ani žaloba podaná dne 21. 11. 1994, nebyli vyrozuměni o přerušení řízení, takže se o probíhajícím soudním řízení do 13. 3. 2006 nedozvěděli. Žalobci tak mají za to, že soud jednal zcela svévolně, když v dalším časovém období po datu 13. 3. 2006 již soudy konaly, sice ne plynule a koncentrovaně, ale již nedocházelo tak k markantním prodlevám jako na samém počátku. Přesto soud dospěl ke konečnému pravomocnému rozhodnutí až po uplynutí dalších 13 let, přičemž toto období žalobce zatížilo stresem a nejistotou ohledně výsledku řízení, ohledně jejich další existence, což se přenášelo i do jejich běžného rodinného života, práce i soukromí. Nepřiměřenou délku řízení konstatovalo i samo Ministerstvo spravedlnosti ČR. Částka požadovaného zadostiučinění ve výši 1.500.000 Kč pro každého ze žalobců tak představuje to minimální finanční zadostiučinění, které může stát poskytnout za zcela neodůvodnitelné průtahy, které způsobil. Žalobci považují délku řízení za nepřiměřené dlouhou (nezákonnou), což samo o sobě pro účastníky znamenalo velkou psychickou, majetkovou i morální újmu, které není dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva třeba prokazovat. Takto nepřiměřená délka soudního řízení velmi negativně zasáhla do života obou žadatelů, když je prakticky zatěžuje po více než jednu třetinu jejich aktivního života. 3. Žalovaná se vyjádřila k žalobě především v tom smyslu, že žalobou tvrzený nárok neuznává, a to ani částečně. Žalovaná učinila nespornou skutečnost, že žalobci u ní přípisem doručeným žalované dne 9. 8. 2019 uplatnili prostřednictvím svého právního zástupce tvrzený nárok na poskytnutí částky odpovídající zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která byla ze strany žalobců vyčíslena částkou v celkové výši 1.500.000 Kč pro každého. Důvod nároku spatřovali žalobci v nesprávném úředním postupu v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36/ 18 Cm 738/1994. Žalovaná uplatněný nárok v rámci mimosoudního projednání však posoudila tak, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu v tom směru, že celková délka řízení nebyla přiměřená. Ve smyslu ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., tak poskytla žalovaná žalobcům zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Žalovaná dále shrnula, že celková délka řízení ve vztahu k žalobcům, kteří měli v posuzovaném řízení postavení žalovaných, činila 14 let a 7 měsíců. Za počátek řízení považovala žalovaná datum 27. 4. 2006 ve vztahu k oběma žalobcům, neboť uvedeného data byla žalobkyni doručena první písemnost a o probíhajícím řízení se tak dozvěděla. Žalovaná vychází z ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR, z níž lze dovodit, že žalovaný v civilním procesu nemůže negativně vnímat délku řízení, když o něm neví a není tak vystaven nejistotě o osudu svých práv a závazků. Žalovaná v rámci svého vyjádření dále upozornila na to, že v řízení bylo procesně rozhodováno na třech stupních soudní soustavy, přičemž nalézací soud vydal tři rozsudky ve věci, odvolací soud dva zrušovací a jeden potvrzovací rozsudek. Dovolací soud jednou odmítl podané dovolání. Z hlediska posouzení věci věc vykazovala dle žalované zvýšenou míru právní a zejména procesní i skutkové složitosti – bylo rozhodováno o ustanovení opatrovníka, opakovaně bylo doručováno vyvěšením na úřední desce soudu, kdy se soud marně dotazoval na pobyt současného žalobce i cizinecké policie. V řízení bylo rovněž rozhodováno ve dvou případech o záměně žalobce, rovněž ve dvou případech o částečném zpětvzetí žaloby, a v té souvislosti i o podaném dovolání proti druhému z těchto usnesení, o zastavení řízení z důvodu nesložení soudního poplatku, o osvobození od soudního poplatku, dále bylo řízení ze zákona přerušeno z důvodu konkurzního řízení ve vztahu k primárnímu dlužníkovi. 4. Žalovaná dále zdůraznila, že současní žalobci se svým chováním podíleli podstatnou měrou na celkové délce řízení. Jako příklad žalovaná uvedla například nemožnost řádného doručování, podávání blanketních opravných prostředků, nesložení soudního poplatku ve lhůtě a s tím související následné zastavení řízení, případně zrušení usnesení o zastavení řízení po jeho opožděném složení, opakované žádosti o odročení jednání, resp. o nenařizování jednání v určitém období, opakované žádosti o prodlužování lhůt, pracovní neschopnost právního zástupce žalovaných, která se například projevila zdržením o čtyři měsíce apod. Po celou dobu řízení navíc žalobci nepodali žádnou stížnost na průtahy ani návrh na určení lhůty k procesnímu úkonu ani prostou urgenci. Z hledisk