21 C 240/2022-24 — Městský soud v Brně

1. Žalobou z 12.3.2022 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako nesplaceného zůstatku úvěru, který žalovanému poskytla [právnická osoba], a to ve výši 100.000,00 Kč, kdy žalovaný se zavázal úvěr, úročený 14,9 % ročně splatit v 96 splátkách po 1.884,00 Kč. Tuto povinnost nesplnil, banka proto úvěr zesplatnila a následně pohledávku postoupila žalobkyni. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání se bez omluvy nedostavil. Žalobkyně se z jednání omluvila, proto bylo jednáno v nepřítomnosti účastníků a právního zástupce žalobkyně. 2. Z návrhu na uzavření smlouvy a akceptace vzal soud za prokázáno, že k návrhu žalovaného uzavřeli [právnická osoba] (dále banka) a žalovaný smlouvu, kterou se banka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 100.000,00 Kč, úročený 14,9 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr včetně úroku a poplatku za pojištění 95,00 Kč měsíčně splatit v 96 měsíčních splátkách po 1.884,00 Kč. Pro případ prodlení s úhradou kterékoliv splátek byla banka oprávněna úvěr zesplatnit (bod 11 a 12 návrhu). Přípisem z 28.12.2018 banka návrh smlouvy akceptovala. 3. Pokud jde o prověřování úvěruschopnosti, žalovaný ve formuláři banky deklaroval, že pracuje jako ředitel, jeho zaměstnavatelem je MV81, s.r.o., přičemž příjem je 42.000,00 Kč a splátky dalších úvěrů 17.000,00 Kč měsíčně. Žalobkyně i přes výzvu soudu nedoložila jakoukoliv listinu, kterou měl žalovaný výši svého deklarovaného příjmu dokládat, přičemž i z potvrzení banky vyplývá, že vycházela„ z příjmu, který klient deklaroval do žádosti ve výši 42.000,00 Kč“. Z potvrzení banky dále vyplývá, že žalovaný nebyl deklarován jako dlužník ve veřejně dostupných databází. 4. Z obchodního rejstříku a v něm veřejně dostupných listin vyplývá, že v době uzavření úvěrové smlouvy byl žalovaný 51% společníkem ve [právnická osoba], s.r.o., a současně byl jediným jednatelem této společnosti. Ve sbírce listin jsou založeny údaje z rozvahy a z výkazu zisku a ztráty, a dále příloha k účetní závěrce, vše za rok 2017, a založené do rejstříku předtím, než byla uzavřena úvěrová smlouva – jinak řečeno, jedná se o listiny, které banka mohla při náležité pečlivosti mít k dispozici z veřejně dostupných zdrojů. Z těchto listin vyplývá, že žalovaný nemohl být ředitelem uvedené společnosti, protože společnost žádné zaměstnance neměla. Společnost za rok 2017 ani nevyplácela podíl na zisku. Výsledek hospodaření za celý rok 2017 byl 571.000,00 Kč, přičemž měla závazky ve výši 5,84 milionů Kč. 5. Z přehledů pohybů na úvěrovém účtu vzal soud za prokázáno, že žalovaný úvěr čerpal 28.12.2018, splácel jej nepravidelně jak do dat úhrad, tak do výše hrazených částek. Celkově na úvěr splatil 41.694,31 Kč, přičemž poslední platbu uhradil 19.10.2020. Přípisem z 6.9.2021 banka úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě zůstatku úvěru. Přípisem z 15.11.2021 byl žalovaný vyrozuměn o postoupení pohledávky na žalobkyni. Další výzva k úhradě byla žalovanému adresována přípisem právního zástupce z 4.1.2022. 6. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) a dle dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Banka a žalovaný uzavřeli akceptací návrhu úvěrové smlouvy ze strany banky, tj. 28.12.2018, smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytla banka žalovanému částku, odpovídající úvěrové jistině 100.000,00 Kč. 7. Soud v prvé řadě posuzoval, zda banka splnila povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalovaném a jeho majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. 8. Z listin, založených do sbírky listin, z potvrzení banky a z návrhu smlouvy, v němž žalovaný deklaroval své osobní majetkové poměry, vyplývá, že banka bez zjevného důvodů spoléhala pouze na žalovaným deklarovanou výši jeho příjmu, bez toho, že by jej jakkoliv ověřila. Žalovaný byl přitom v daném období jediným jednatelem společnosti, kterou uvedl jako svého zaměstnavatele (ačkoliv tato společnost žádné zaměstnance neměla), a potvrzoval tedy výši příjmu sám sobě. Navíc ze sbírky listin a údajů o hospodaření této společnosti za rok 2017, tedy rok předcházející uzavření úvěrové smlouvy, kdy banka mohla mít tyto listiny z veřejné databáze k dispozici, vyplývá, že uvedená společnost měla závazky, které byly desetkrát vyšší než její výsledek hospodaření za rok 2017. Banka tedy bez zjevného důvodu rezignovala na adekvátní ověření majetkových poměrů žalovaného, a to i s přihlédnutím k žalovaným deklarované (a rovněž neověřené) výši měsíčních závazků v částce 17.000,00 Kč Nejvyšší soud přitom v rozhodnutí z 25.7.2018 (tedy v rozhodnutí, které předcházelo uzavření předmětné úvěrové smlouvy) sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 zdůraznil, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech; na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. 9. Soud proto dospěl k závěru, že u banky nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti obou uzavřených úvěrových smluv, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti. 10. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192 2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. 11. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel postup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. K výkladu právních norem Ústavní soud již v usnesení svého pléna ze dne 3.4.2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06, zdůraznil, že„ obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ