21 C 290/2022-106 — Městský soud v Brně

1. Žalobou z 21.1.2022 domáhala se žalobkyně úhrady žalované částky jako nesplacené jistiny a příslušenství úvěru, poskytnutého žalovanému na základě úvěrové smlouvy z 14.1.2021. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Dle § 115a zákona 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále o.s.ř.) bylo ve věci rozhodováno bez nařízení jednání, a to i přes částečně zamítavé rozhodnutí, jehož důvodem nebylo neunesení břemen tvrzení či důkazního břemene ze strany žalobkyně, ale závěr soudu o neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy. 2. Z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a úvěrové smlouvy vzal soud za prokázáno, že účastníci uzavřeli dne 13.1.2021 elektronickou formou úvěrovou smlouvu, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému převodem na jeho účet úvěrovou jistinu 30.000,00 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit ve 24 měsíčních splátkách, vymezených ve splátkovém kalendáři, který byl obsažen v úvěrové smlouvě. V první splátce byl zahrnut i poplatek za poskytnutí úvěru 990,00 Kč. Pokud jde o úrok z úvěru, první a devátý až 24. měsíc byl úvěr bezúročný, ve 2. až 8. měsíci činil úrok 49,00 Kč za každých zapůjčených 1.000,00 Kč. Mimoto účastníci sjednali službu SMS servis za měsíční poplatek 49,00 Kč a službu Bezpečná splátka za měsíční poplatek 99,00 Kč. Z výpisu z účtu vzal soud za prokázáno, že žalobkyně převedla částku 30.000,00 Kč na účet žalovaného dne 14.1.2021. 3. Z výpisu z úvěrového účtu vzal soud za prokázáno, že žalovaný uhradil 2.869,00 Kč. Přípisem z 10.5.2021 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužných splátek ve výši 7.882,00 Kč s upozorněním na možnost zesplatnění úvěru. Přípisem z 27.6.2021 byl úvěr zesplatněn a žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu do 14 dnů od sepsání výzvy, tj. do 11.7.2021. 4. Pokud jde o prověřování úvěruschopnosti žalovaného, k výzvě soudu žalobkyně doložila pouze výpis ze svého systému, v němž zaznamenala příjem žalovaného 19.000,00 Kč, měsíční výdaje domácnosti 15.000,00 Kč a splátky úvěrů 1.600,00 Kč. 5. Z výpisů z účtu žalovaného za čtvrtletí předcházející poskytnutí úvěru vzal soud za prokázáno následující: a) V říjnu 2020 měl žalovaný na účtu počáteční zůstatek 17,02 Kč, konečný 18,55 Kč, přičemž příjem ze mzdy měl 14.864,00 Kč. V uvedeném měsíci žalovaný čerpal další úvěr od nebankovního subjektu 5.000,00 Kč a úvěr od žalobkyně 15.000,00 Kč, a ve stejném měsíci uhradil sázkové kanceláři celkem 11.500,00 Kč. b) V listopadu 2020 měl žalovaný počáteční zůstatek na účtu 18,55 Kč a konečný 8.569,62 Kč, přičemž příjem ze mzdy měl 17.994,00 Kč. V uvedeném měsíci žalovaný čerpal další úvěr od žalobkyně ve výši 18.000,00 Kč, od dalších nebankovních institucí čtyři úvěr v celkové výši 21.000,00 Kč, a v uvedené měsíci uhradil sázkové kanceláři celkem 15.130,00 Kč. c) V prosinci 2020 měl žalovaný počáteční zůstatek na účtu 8.569,62 Kč, konečný 3.074,01 Kč, přičemž příjem ze mzdy měl 19.151,00 Kč. V uvedeném měsíci žalovaný čerpal úvěr od žalobkyně 20.000,00 Kč, od dalších nebankovních subjektů úvěry v celkové výši 16.200,00 Kč, a sázkové kanceláři uhradil za uvedený měsíc celkem 38.339,00 Kč a naopak ze sázek obdržel celkem 8.000,00 Kč. 6. Po takto provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je zčásti důvodná. Výše uvedený závazkový vztah posoudil soud podle § 2395 an. zákona 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) a dle dle zákona 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen ZSÚ). Účastníci uzavřeli ve shora uvedeném případě dne 13.1.2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému převodem na jeho účet úvěrovou jistinu 30.000,00 Kč. 7. Soud v prvé řadě posuzoval, zda žalobkyně splnila povinnost, vyplývající z ust. § 86 an. ZSÚ, zejména zda jí požadované informace o žalované a jejích majetkových poměrech byly spolehlivé, dostatečné a přiměřené, a zda postupovala čestně, transparentně a se zohledněním práv a zájmů spotřebitele (§ 76 odst. 1 ZSÚ), a s odbornou péčí (§ 75 ZSÚ), kterou definuje § 2, odst. 1, písm. p) zákona 634/1992 Sb. 8. Ze shora uvedeného dokazování vyplývá, že a) v době poskytnutí úvěru čerpal žalovaný od samotné žalobkyně úvěry v celkové výši 53.000,00 Kč, a to jen za tři měsíce před poskytnutím předmětného úvěru ve výši 30.000,00 Kč, od dalších nebankovních subjektů pak za uvedené tři měsíce čerpal úvěry v celkové výši 42.200,00 Kč, b) průměrný příjem žalovaného byl v uvedeném období 17.336,00 Kč, to vše za situace, kdy sama žalobkyně konstatovala výdaje žalovaného 15.000,00 Kč, c) žalovaný v uvedených třech měsících utratil na sázkách celkem 64.969,00 Kč, ze sázek získal 8.000,00 Kč, d) žalobkyně nedisponuje jakýmikoliv doklady, kterými by žalovaný dokládal své příjmy i výdaje, a bez dalšího spoléhala na údaje, získané od žalovaného. 9. Z uvedeného tedy vyplývá, že žalobkyně, ač si měla být vědoma nutnosti shromažďovat a uchovávat listiny, osvědčující splnění povinnosti prověřit úvěruschopnost žalovaného, a ač si měla být vědoma povinnost nespoléhat na ničím nedoložené údaje, zjištěné pouze od žalovaného, příp. z veřejně dostupných informací, rezignovala na náležité prověření úvěruschopnosti žalovaného a úvěr mu bez dalšího poskytla, a to za situace, kdy jen od žalobkyně samotné za tři měsíce předcházející uzavření smlouvy žalovaný na úvěrech čerpal 53.000,00 Kč. Veškeré informace, které soud ohledně žalovaného zjistil, byly přitom velmi snadno dostupné pouhým vyžádáním výpisu z účtu žalovaného. Lze tak shrnout, že žalovaný je osobou, která své příjmy z pracovního poměru pravidelně doplňovala opakovaným čerpáním úvěrů od nebankovních subjektů (včetně žalobkyně samotné), prakticky veškeré příjmy utrácí v sázkách, a z pracovního poměru rozhodně nedosahuje příjmu, který deklaroval. 10. Soud má s ohledem na výše uvedené závěry dokazování zato, že u žalobkyně nelze mít za splněnou povinnost řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Daná povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je citovaným zákonem ukládána poskytovateli pod sankcí neplatnosti smlouvy v případě, že tak poskytovatel neučiní. Úvěr má být navíc poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že zde„ nejsou důvodné pochybnosti“ o schopnosti spotřebitele úvěr splatit. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti uzavřené úvěrové smlouvy, když tuto neplatnost konstatuje jako neplatnost absolutní, k níž přihlíží z úřední povinnosti, a to i přes znění ust. § 87 odst. 1 ZSÚ v době uzavření úvěrové smlouvy. 11. Pokud jde o posouzení neplatnosti smlouvy jako neplatnosti absolutní, uvádí soud, že shodná povinnost prověřovat úvěruschopnost dlužníka byla věřiteli ve spotřebitelských vztazích uložena i v předchozí právní úpravě obsažené v § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016. V právní praxi nebylo výraznějších pochyb o tom, že důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle dřívějšího zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30.11.2016, byla absolutní neplatnost smlouvy. Ačkoli tento dřívější zákon o spotřebitelském úvěru výslovně nestanovil, že následkem porušení povinností podle § 9 odst. 1 tohoto zákona je absolutní neplatnost smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, bylo taktéž v mnoha rozhodnutích finančního arbitra opakovaně konstatováno, že tento výklad je z hlediska ochrany spotřebitele nutný a nasvědčuje mu i legislativní vývoj ochrany spotřebitele a samotné právní úpravy spotřebitelských úvěrů a jejich zprostředkování (viz např. nález finančního arbitra ze dne 20.3.2017, sp.zn. FA/4056/2017, FA/SU/374 /2015, ze dne 23.7.2015, sp.zn. FA/7819/2015, FA/SU/208 /2014, ze dne 28. 5. 2018, č.j. FA/SR/SU /1192/2017 – 20 aj.). Pouze jazykový výklad nové právní úpravy účinné od 1.12.2016 a obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb. by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat, že touto změnou došlo ke změně zákonného důsledku porušení kontinuálně stanovené povinnosti poskytovatele úvěru v tom směru, že nově jím bude nikoli absolutní, ale pouhá relativní neplatnost dotčené smlouvy, kterou, jako takovou, by měl soud zkoumat pouze k námitce spotřebitele. 12. Při výkladu a aplikaci právních předpisů však nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7.5.2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze tedy vycházet pouze z toho, že žalovaná smlouvu uzavřela, a pokud jí podmínky smlouvy nevyhovovaly, nemusela ji uzavírat, stejně jako nelze tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovat