30 C 4/2023-35 — Městský soud v Brně

Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 30. 11. 2022 dožadoval zaplacení částky ve výši 53 528,8 Kč s příslušenstvím (zákonný úrok z prodlení z částky 53 528,8 Kč od 22. 8. 2022 do zaplacení) po žalovaném z titulu smlouvy o úvěru ze dne 21. 4. 2022 uzavřené mezi žalovaným a společností [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitel“). Žalovaný se ve věci písemně nevyjádřil. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili. V průběhu řízení žalobce vzal žalobu částečně zpět podáním ze dne 17. 2. 2023, co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 8 528,8 Kč od 22. 8. 2022 do zaplacení. Soud proto výrokem I. řízení částečně zastavil v tomto rozsahu podle § 96 odst. 2 o. s. ř. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav. Ze smlouvy o úvěru ze dne 21. 4. 2022 soud zjistil, že původní věřitel a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru, podle které se původní věřitel zavázal žalovanému poskytnout úvěr ve výši 45 000 Kč na č. ú. [bankovní účet]. Ze sdělení banky ze dne 2. 2. 2023 soud zjistil, že žalovaný byl vlastníkem účtu č. [bankovní účet] ke dni 21. 4. 2022 a dále, že dne 21. 4. 2022 byla původním věřitelem na tento účet převedena částka ve výši 45 000 Kč. Uvedené soud zjistil také z výpisu z účtu za období od 1. 4. 2022 do 30. 4. 2022. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 11. 2021 soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla z původního věřitele postoupena na žalobce. Postoupení bylo žalovanému oznámeno přípisem ze dne 14. 9. 2022 spojené s předžalobní výzvou, jež bylo ten stejný den odesláno žalovanému. Ve výzvě žalobce poskytl žalovanému lhůtu 3 dnů na uhrazení dlužné pohledávky. Po právním posouzení dané věci dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud se nejprve zabýval platností uzavřené úvěrové smlouvy. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni 21. 4. 2022 (dále jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Z informací, které byly uvedeny v žalobě, soud nemohl dovodit, zda původní věřitel splnil svoji zákonnou povinnost a posoudil úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru. Soud proto usnesením ze dne 25. 1. 2023, č. j. 30 C 4/2023-7, vyzval žalobce k doložení splnění zákonné povinnosti. Žalobce na tuto výzvu reagoval pouze sdělením, že svoji povinnost splnil nahlédnutím do dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB a že žalobce již nedisponuje žádnými dalšími listinnými doklady, které žalovaný předkládal původnímu věřiteli k prokázání úvěruschopnosti. Původní věřitel nedostál dle názoru soudu své povinnosti, neboť nepostupoval s odbornou péčí při posuzování schopnosti žalovaného splácet úvěr (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Skutečnost, že původní věřitel prověřil úvěruschopnost žalovaného pouze nahlédnutím do veřejně dostupných databází nenaplňuje zákonné požadavky k prověřování úvěruschopnosti. K obdobným závěrům dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, kdy dovodil, že„ součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit), kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit, totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektům, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu.“ Jelikož soud shledal smlouvu o úvěru neplatnou, poskytl původní věřitel žalovanému plnění ve výši 45 000 Kč bez právního důvodu. Na straně žalovaného tak vzniklo přijetím plnění bez právního důvodu bezdůvodné obohacení. Pohledávka za žalovaným byla postoupena ve smyslu § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, na žalobce. Žalovaný je proto podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, povinen vydat žalobci, oč se na jeho úkor obohatil. Žalovaný žalobci nevrátil na základě smlouvy o úvěru ničeho, a proto soud rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit žalobci částku ve výši 45 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 45 000 Kč od 23. 9. 2022 do zaplacení, kdy úrok z prodlení náleží žalobci podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Žalovaný se ocitl v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení dne 23. 9. 2022 vzhledem k upomínce původního věřitele, ve které vyzývá žalovaného k uhrazení dluhu, ze dne 14. 9. 2022, kdy se má za to, že tato výzva byla žalovanému dle § 573 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, doručena dne 19. 9. 2022 a poslední den lhůty k plnění žalovanému uplynul dnem 22. 9. 2022 Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Výše úroku z prodlení pak odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud dále rozhodl ve výroku IV. o povinnosti žalobce doplatit soudní poplatek podle položky 1 sazebníku poplatků zákona č. 549/1991 Sb., když podle položky 2 odst. 3 nebyl v této věci vydán elektronický platební rozkaz a žalobce uhradil na soudním poplatku pouze částku 2 142 Kč a soudní poplatek podle položky 1 činí částku 2 677 Kč. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. a § 146 odst. 2 o. s. ř. tak, že žalobce byl v řízení úspěšný co do částky 45 000 Kč a kapitalizovanému příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku ve výši 4 401,36 Kč a žalovaný byl v řízení úspěšný co do částky 8 528,80 Kč (83 %) a kapitalizovanému příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku v celkové výši 1 538,12 Kč (17 %), když žalobce zavinil i částečné zastavení řízení na základě částečného zpětvzetí žaloby. Odečtením zůstává 66% úspěch žalobce. Tyto náklady se skládají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 142 Kč, stanoveného doplatku na soudní poplatek ve výši 535 Kč, nákladů právního zastoupení, za odměnu advokáta za 2 úkony právní služby á 3 260 Kč podle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“), za převzetí a přípravu zastoupení, podání žaloby a 2 úkony á 1 630 Kč podle § 11 odst. 2 písm. h) a § 7 advokátního tarifu za jednoduchou výzvu k plnění a částečné zpětvzetí. Dále náhradu hotových výdajů podle § 13 cit. vyhl. za 4 úkony á 300 Kč. Dále pak DPH ve výši 21 % z nákladů právního zastoupení. Soud tedy žalobci přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 10 535 Kč, jež činí 66 % z částky 15 962,80 Kč.