34 C 219/2022-50 — Městský soud v Brně

Žalobou podanou dne 19.10.2022 na Městský soud v Brně se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud zrušil společný nájem účastníků řízení k bytu [číslo] o velikosti 3+1, který se nachází ve 4. podlaží domu na ulici [ulice a číslo] v [obec] (dále jen„ předmětný byt“) a určil za výlučného nájemce žalobkyni. Žalobu odůvodnila tak, že na podkladě nájemní smlouvy uzavřené se [územní celek] coby pronajímatelem dne 30.4.2010 se účastníci stali společnými nájemci předmětného bytu, smlouva byla totiž uzavřena za trvání manželství s žalovaným. Rozsudkem zdejšího soudu č.j. 32 C 63/2021-61 ze dne 3.10.2022, který nabyl právní moci dne 6.12.2022, bylo manželství účastníků řízení rozvedeno. Po rozvodu manželství platí výlučně žalobkyně nájemné a služby s nájmem bytu spojené a nadále zde bydlí i s nezletilými dětmi - [jméno] ([datum]), [jméno] ([datum]) a [jméno] ([datum]) [anonymizováno], které se narodily za trvání manželství s žalovaným, a které byly pro dobu po rozvodu svěřeny do výchovy žalobkyně. Účastníci uzavřeli manželství v roce [rok], žalovaný žalobkyni dlouhodobě psychicky týral, nepracoval, s péčí o děti nepomáhal, nakonec žalobkyni napadl i fyzicky, proto byl dne 13.3.2021 z předmětného bytu Policií ČR vykázán. Žalovaný byt tedy neužívá od 13.3.2021, v současnosti je neznámého pobytu, proto účastníci dohodu o dalším užívání předmětného bytu neuzavřeli. Žalovaný se pravděpodobně zdržuje v [anonymizováno], kde má možnost vlastního bydlení. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ačkoliv mu i s výzvou k vyjádření byla zaslána v souladu s § 46b písm. a) občanského soudního řádu na adresu místa pobytu žalovaného na území České republiky ([obec], [ulice a číslo]) a též na další soudu známé adresy ([obec], [ulice a číslo] a [obec a číslo]). Cizí prvek v této věci spočívá v tom, že žalovaný je státní občan [anonymizováno] s evidovaným trvalým pobytem na území České republiky. Pravomoc českých soudů se odvíjí od § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb. ve spojení s § 88 písm. a) občanského soudního řádu, když nařízení EU [číslo] se na majetkové vztahy manželů nepoužije - srov. čl. 1 odst. 2 písm. a), přičemž zde není jiný předpis EU ani mezinárodní smlouva, upravující tuto otázku. Rozhodné právo se použije v souladu s § 49 odst. 3 zákona č. 91/2012 Sb. hmotné právo české, neboť žalobkyně je českým státním občanem. Soud rozhodoval v této věci dle § 101 odst. 3 občanského soudního řádu za nepřítomnosti žalovaného, kterému bylo v souladu s § 46b písm. a) občanského soudního řádu doručeno předvolání mj. na adresu místa pobytu žalovaného na území České republiky (a též na další soudu známé adresy); žalovaný se k jednání nedostavil, omluvu ani žádost o odročení soudu nezaslal. Soud provedl následující dokazování, z něhož zjistil tento skutkový stav: Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. 32 C 63/2021, soud zjistil, že účastníci uzavřeli manželství dne 18.10.2008, za trvání manželství se účastníkům narodily tři dosud nezletilé děti - [jméno] ([datum]), [jméno] ([datum]) a [jméno] ([datum]) [celé jméno žalovaného]. Rozsudkem č.j. 32 C 63/2021-61 ze dne 3.10.2022, který nabyl právní moci dne 6.12.2022, bylo manželství účastníků řízení k návrhu manželky rozvedeno, jako příčinu rozvratu manželství soud shledal negativní chování žalovaného vůči žalobkyni, které vyústilo v jeho vykázání z bytu Policií ČR. Ze spisu zdejšího soudu sp. zn. 82 Nc 9/2021, zejména z rozsudku č.j. 82 Nc 9/2021-80 ze dne 27.5.2021, který nabyl právní moci dne 13.7.2021, soud zjistil, že nezletilé děti účastníků - [jméno] ([datum]), [jméno] ([datum]) a [jméno] ([datum]) [celé jméno žalovaného] byli pro dobu před i po rozvodu manželství svěřeny do výchovy žalobkyni a žalovanému uložena povinnost platit v jejich prospěch výživné. Ze spisů zdejšího soudu sp. zn. 72 Nc 58/2021 a 72 Nc 205/2021 se podává, že důsledku předchozího fyzického napadení žalobkyně byl žalovaný dne 13.3.2021 vykázán z předmětného bytu příslušníkem Policie ČR dle § 44 zákona č. 273/2008 Sb. Následně soud vydal k návrhu žalobkyně předběžné opatření dle § 405 zákona č. 292/2013 Sb. (usnesení č.j. 72 Nc 58/2021-10 ze dne 22.3.2021), kterým zakázal žalovanému vstupovat do společného obydlí, tj. předmětného bytu z důvodu páchání domácího násilí žalovaným na žalobkyni; doba trvání předběžného opatření byla prodloužena do 22.9.2021, a to usnesením č.j. 72 Nc 205/2021-24 ze dne 27.5.2021. Z nájemní smlouvy ze dne 30.4.2010 - uzavřené se [anonymizováno] coby pronajímatelem - soud zjistil, že účastníci coby manželé se stali společnými nájemci předmětného bytu na dobu neurčitou. Ze sdělení ze dne 31.1.2023 vyplývá stanovisko pronajímatele ohledně dalšího užívání bytu, tj. aby předmětný byt coby výlučný nájemce užívala nadále žalobkyně. Z oznámení o sociálních dávkách (č.l. 13, 14, 19 - 22 spisu), dokladu o výši příjmu (č.l. 15 spisu) a dodatku k pracovní smlouvě vyplývá, že sociální a majetková situace žalobkyně není příznivá, což byl i důvod, pro který byla usnesením č.j. 34 C 219/2022-26 ze dne 25.11.2022 osvobozena od soudního poplatku (z vyplněného Prohlášení, příloh a sdělení žalobkyně vyplynulo, že žalobkyně žije sama společně se třemi nezletilými dětmi, žalovaný na výživu dětí nepřispívá, žalobkyně je zaměstnaná u společnosti [právnická osoba], její měsíční příjem ve třetím čtvrtletí roku 2022 činil průměrně 22 708 Kč (21 407 Kč, 22 037 Kč a 24 680 Kč), žalobkyně pobírá dávky státní sociální podpory (příspěvek na bydlení) ve výši 4 019 Kč a přídavky na děti ve výši 770 Kč, Kč, 770 Kč a 880 Kč, měsíční výdaje žalobkyně jsou tvořeny nájmem ve výši 6 646 Kč, náklady spojenými s užíváním bytu ve výši 2 158 Kč, výdaji na elektřinu ve výši 1 610 Kč a plyn ve výši 3 180 Kč, žalobkyně trpí chorobou diabetes). Z účastnické výpovědi žalobkyně má soud za prokázáno, že žalobkyně platí od března 2021 dosud sama nájemné a též zálohy na služby s nájmem předmětného bytu spojené, žalovaný byt od uvedené doby neužívá, neprojevil ani zájem tak činit, s největší pravděpodobností se zdržuje nyní v Egyptě, kde má vlastní byt. Soud zhodnotil provedené důkazy (jednotlivě i všechny důkazy ve vzájemné souvislosti) z hlediska zákonnosti, závažnosti a pravdivosti a má za to, že tyto důkazy jsou spolehlivým podkladem pro rozhodnutí ve věci, tedy, že nic nebrání tomu, aby z nich soud při rozhodování o věci, vycházel. Pravost ani pravdivost listinných důkazů, jež měly prokázat pro posouzení věci rozhodné skutečnosti, nebyla stranami nikterak zpochybňována. Podle § 768 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé měli k domu nebo bytu, v němž se nacházela jejich rodinná domácnost, stejné, nebo společné právo, a nedohodnou-li se, kdo bude v domě nebo bytě dále bydlet, zruší soud na návrh jednoho z nich podle okolností případu dosavadní právo toho z rozvedených manželů, na kterém lze spravedlivě žádat, aby dům nebo byt opustil, a popřípadě zároveň rozhodne o způsobu náhrady za ztrátu práva; přitom přihlédne zejména k tomu, kterému z rozvedených manželů byla svěřena péče o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o které manželé pečovali, jakož i ke stanovisku pronajímatele, půjčitele nebo jiné osoby v obdobném postavení. Podle § 768 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, rozvedený manžel, který má dům nebo byt opustit, má právo tam bydlet, dokud mu druhý manžel nezajistí náhradní bydlení, ledaže mu v řízení podle odstavce 1 náhrada nebyla přiznána; v tomto případě má právo v domě nebo bytě bydlet nejdéle jeden rok. Byla-li mu však svěřena péče o nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti a o které manželé pečovali za trvání manželství, nebo o dítě nezaopatřené, které s ním žije, může soud na návrh tohoto manžela založit v jeho prospěch právo bydlení; ustanovení § 767 odst. 2 platí obdobně. Po podřazení zjištěného skutkového stavu pod výše uvedená ustanovení občanského zákoníku v rozhodném znění dospěl soud k závěru, že žaloba tak jak byla podána žalobkyní, je důvodná. Účastníci uzavřeli manželství v roce 2008, v roce 2010 pak jako manželé nájemní smlouvu k předmětnému bytu, vznikl jim tedy společný nájem nedružstevního bytu manžely dle tehdy platného § 703 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.; obsah nájemního vztahu řídí se po 1.1.2014 již zákonem č. 89/2012 Sb. (srov. § 3074 tohoto předpisu), a tímto předpisem tedy i způsob vypořádání vzájemných vztahů dosavadních společných nájemců - manželů. Pokud bylo manželství účastníků - společných nájemců předmětného nedružstevního bytu - pravomocně rozvedeno a účastníci řízení ohledně toho, kdo bude nadále výlučným nájemcem předmětného bytu, neuzavřeli dohodu, bylo na soudu, aby k návrhu některého z účastníků řízení společný nájem bytu již bývalých manželů zrušil a rozhodl, kdo z nich bude nadále výlučným nájemcem předmětného bytu dle § 768 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.. Zde je třeba podotknout, že soud musí společný nájem bytu rozvedených manželů vždy zrušit a určit, kdo z manželů bude výlučným nájemcem, žalobu tedy nelze zamítnout. Soud zde