94 C 189/2022-36 — Městský soud v Brně

1. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 15 870 Kč s příslušenstvím. 2. Žalobkyně uvedla, že mezi účastníky byla dne 15. 9. 2021 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] na jejímž základě žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 15 000 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil částku 9 287 Kč. 3. V souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu v platném znění (dále jen o.s.ř.) a v souladu s ustanovením § 156 odst. 1 o.s.ř. soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených listinných důkazů. 4. Z provedených důkazů má soud prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 50 000 Kč, který se zavázal splácet prostřednictvím splátek ve výši 1/5 částky dlužné k poslednímu dni předcházejícího kalendářního měsíce. Strany si sjednaly úrok ve výši 20 % ročně a poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru. Pro případ prodlení se splácením byl žalovaný povinen žalobkyni hradit náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 200 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení (ze Smlouvy o úvěru ze dne 15. 9. 2021). Žalovaný úvěr čerpal dne 5. 11. 2021 ve výši 5 200 Kč, dne 9. 11. 2021 ve výši 5 000 Kč, ve výši 900 Kč dne 18. 11. 2021, ve výši 2 000 Kč dne 19. 11. 2021 a ve výši 1 900 Kč dne 24. 11. 2021 (z výpisu z účtu žalobce). Žalovaný na svůj dluh uhradil částku 9 287 Kč. Žalobkyně žalovanému zasílala pravidelné výpisy z revolvingového úvěru, které žalovanému sdělovaly výši aktuálně dlužné částky (výpisy z revolvingového úvěru za období listopad 2021 – květen 2022). Žalovaný byl před podáním žaloby vyzván k zaplacení celé dlužné částky ve výši 21 308 Kč (z výzvy k úhradě 8. 7. 2022, z podacího archu). 5. Žalobkyně ověřovala v době před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného z údajů, které žalovaný vyplnil v žádosti o poskytnutí úvěru a nahlédnutím do dostupných databází. Žalovaný v žádosti uvedl, že pobírá čistý příjem ve výši 15 300 Kč, což bylo ověřeno výpisem z účtu žalovaného, z něhož vyplývá průměrný příjem ve výši 20 541 Kč. Žalovaný rovněž uvedl, že bydlí v nájmu, přičemž výši nájemného nesdělil. Výdaje žalovaný uvedl ve výši 1 000 Kč (ze žádosti žalovaného o poskytnutí úvěru). Pro stanovení životních výdajů žalovaného vycházela žalobkyně ze statistického modelu, podle něhož tyto stanovila na částku 12 500 Kč. 6. Právním posouzením prokázaného skutkového stavu soud dospěl k těmto závěrům: 7. V řízení bylo prokázáno, že dne 15. 9. 2021 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena Smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] (dále jen jako„ Smlouva“) ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. Na základě této Smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 50.000 Kč a v průběhu měsíce listopadu 2021 žalovaný čerpal peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalobkyně uzavřela Smlouvu jakožto podnikatel, žalovaný poté jakožto spotřebitel. Soud se tedy nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením Smlouvy posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí, tak jak mu ukládá ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015). Z předložených listinných důkazů však nevyplývá, že by žalobkyně schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí posoudila. Tvrzení o bydlení a tvrzení o výdajích žalovaný nijak nedoložil a žalobkyně se jejich prověřováním vůbec nezabývala, místo toho se spokojila s aplikací statistických dat. Schopnost řádně splácet úvěr přitom není určena pouze výší příjmu, ale celou řadou dalších faktorů, zejména výší reálných výdajů, otázkou životního stylu či skutečností, zda dlužník nesplácí současně i jiné splátky. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má žalobkyně povinnost řádně zkoumat, aby mohla srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis jejich příjmů nad skutečnými výdaji, a tedy jaká je její reálná schopnost uvažovaný úvěr řádně a bez problémů splácet. Skutečnost, že žalovaný v žádosti o poskytnutí úvěru uvedl coby své výdaje pouze nereálnou částku 1 000 Kč pouze podporuje závěr o tom, že měla být žalobkyně v posuzování úvěruschopnosti ostražitější. Tvrzení žalobkyně o lustraci žalovaného ve veřejně přístupných rejstřících poté není žádným způsobem doloženo. Za této situace tak nelze dospět k jinému závěru, než že žalobkyně jakožto poskytovatel úvěru své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí nedostála a pokud této povinnosti nedostála, je Smlouva s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a na ustanovení § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatná, neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019). 8. Převzal-li žalovaný předmět úvěru na základě neplatně sjednané smlouvy, pak je jeho povinností tuto částku vrátit v souladu s výše citovaným ustanovením § 2991 odst. 1 o. z. jako bezdůvodné obohacení na základě plnění bez právního důvodu. Žalovaný od žalobkyně obdržel částku 15 000 Kč a uhradil částku 9 287 Kč. Rozdíl těchto částek ve výši 5 713 Kč představuje míru, v jaké bylo nutno žalobě vyhovět z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2991 občanského zákoníku). 9. Neplatnost právního jednání postihuje všechna ujednání svou povahou neoddělitelná od smlouvy o úvěru, tedy postihuje také ujednání o úroku, smluvních pokutách, poplatcích, pojištění a dalších plněních (§ 576 o. z.). Soud proto ohledně dalších požadovaných nároků žaloby zamítl, neboť nad přisouzené částky, které představují bezdůvodné obohacení žalovaného, jsou veškerá ujednání z uvedené smlouvy o úvěru co do základu a výše nedůvodná, neboť smlouvy jsou jako celek neplatné z důvodu porušení zákonné povinnosti věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru. 10. Pokud jde o požadovaný úrok z prodlení z jistiny, důvodová zpráva k ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, stanoví se na ochranu spotřebitele, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022). 11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Při porovnání úspěchu a neúspěchu ve věci vzniklo žalovanému právo na částečnou náhradu nákladů řízení, ovšem podle obsahu spisu mu žádné náklady dosud nevznikly. Z tohoto důvodu soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal. 12. Výrok IV. vychází z ustanovení položky 2 odst. 2 Sazebníku soudních poplatků, když elektronický platební rozkaz nemohl být vydán.