94 C 201/2022-29 — Městský soud v Brně

1. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 56 056,69 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že mezi účastníky byla dne 2. 5. 2016 uzavřena rámcová smlouva [číslo] k níž byl dne 23. 5. 2018 uzavřen dodatek č. 4, na jehož základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 200 000 Kč. Žalovaný na svůj dluh uhradil částku 187 001 Kč. 2. V souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu v platném znění (dále jen o.s.ř.) a v souladu s ustanovením § 156 odst. 1 o.s.ř. soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených listinných důkazů. 3. Z provedených důkazů má soud prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 200 000 Kč, který se zavázal splácet prostřednictvím splátek ve výši 4 561 Kč měsíčně. Strany si sjednaly úrok ve výši 9,4 % ročně (z Rámcové smlouvy ze dne 2. 5. 2016 a Dodatku č. 4 ze dne 23. 5. 2018 včetně podmínek pro používání úvěru). Žalovaný čerpal úvěr převodem na účet dne 24. 5. 2018 (z výpisu z účtu žalovaného). Žalovaný na svůj dluh vůči žalobkyni uhradil celkovou částku ve výši 187 001 Kč (z přehledu plateb). Vzhledem k tomu, že žalovaný nehradil úvěr řádně a včas stala se ke dni 25. 1. 2022 splatnou celá částka úvěru ve výši 57 287,01 Kč. Žalobkyně žalovaného vyzvala k úhradě dlužné částky (z přípisu ze dne 25. 1. 2022 včetně podacího archu). Na výzvu však žalovaný nereagoval. 4. Žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného z údajů, které jí sdělil žalovaný a nahlédnutím do dostupných databází. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že je podnikatel a za rok 2017 činil jeho příjem 107 068 Kč, což prokázal daňovým přiznáním (z přiznání k daní z příjmů fyzických osob za rok 2017). Žalovaný rovněž uvedl, že jeho výdaje činí 10 000 Kč na bydlení a 7 000 Kč na léky, jídlo a dopravu (z fotokopie databáze žalobce). 5. Právním posouzením prokázaného skutkového stavu soud dospěl k těmto závěrům: 6. V řízení bylo prokázáno, že dne 23. 5. 2018 byla mezi žalobkyní a žalovaným uzavřena Smlouva o úvěru (dále jen jako„ Smlouva“) ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. Na základě této Smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč. Žalobkyně uzavřela Smlouvu jakožto podnikatel, žalovaný poté jakožto spotřebitel. Soud se tedy nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením Smlouvy posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí, tak jak mu ukládá ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015). Z předložených listinných důkazů však nevyplývá, že by žalobkyně schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí posoudila. Tvrzení o bydlení a tvrzení o výdajích žalovaný nijak nedoložil a žalobkyně se jejich prověřováním vůbec nezabývala. Schopnost řádně splácet úvěr přitom není určena pouze výší příjmu, ale celou řadou dalších faktorů, zejména výší reálných výdajů, otázkou životního stylu či skutečností, zda dlužník nesplácí současně i jiné splátky. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má žalobkyně povinnost řádně zkoumat, aby mohla srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis jejich příjmů nad skutečnými výdaji, a tedy jaká je její reálná schopnost uvažovaný úvěr řádně a bez problémů splácet. Tvrzení žalobkyně o lustraci žalovaného ve veřejně přístupných rejstřících poté není žádným způsobem doloženo. 7. Pokud pak žalobkyně vyšla z výše prokázaného příjmu žalovaného (107 068 Kč ročně, tj. cca 8 900 Kč měsíčně) a výše jeho tvrzených měsíčních výdajů (17 000 Kč), musela dospět k závěru, že žalovaný nebyl ke dni uzavření Smlouvy schopen požadovaný úvěr splácet, a tudíž mu neměl být v souladu s ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru úvěr poskytnut. 8. Za této situace tak nelze dospět k jinému závěru, než že žalobkyně jakožto poskytovatel úvěru své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí nedostála a pokud této povinnosti nedostála, je Smlouva s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a na ustanovení § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatná, neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019). 9. Převzal-li žalovaný předmět úvěru na základě neplatně sjednané smlouvy, pak je jeho povinností tuto částku vrátit v souladu s výše citovaným ustanovením § 2991 odst. 1 o. z. jako bezdůvodné obohacení na základě plnění bez právního důvodu. Žalovaný od žalobkyně obdržel částku 200 000 Kč a uhradil částku 187 001 Kč. Rozdíl těchto částek ve výši 12 999 Kč představuje míru, v jaké bylo nutno žalobě vyhovět z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2991 občanského zákoníku). 10. Neplatnost právního jednání postihuje všechna ujednání svou povahou neoddělitelná od smlouvy o úvěru, tedy postihuje také ujednání o úroku, smluvních pokutách, poplatcích, pojištění a dalších plněních (§ 576 o. z.). Soud proto ohledně dalších požadovaných nároků žaloby zamítl, neboť nad přisouzené částky, které představují bezdůvodné obohacení žalovaného, jsou veškerá ujednání z uvedené smlouvy o úvěru co do základu a výše nedůvodná, neboť smlouvy jsou jako celek neplatné z důvodu porušení zákonné povinnosti věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru. 11. Pokud jde o požadovaný úrok z prodlení z jistiny, důvodová zpráva zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, stanoví se na ochranu spotřebitele, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022). 12. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle něhož měl-li účastník ve věci jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Při porovnání úspěchu a neúspěchu ve věci vzniklo žalovanému právo na částečnou náhradu nákladů řízení, ovšem podle obsahu spisu mu žádné náklady dosud nevznikly. Z tohoto důvodu soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal.