94 C 38/2023-55 — Městský soud v Brně

1. Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 159 208,62 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně uvedla, že mezi účastníky byla dne 14. 2. 2022 uzavřena smlouva o úvěru [číslo] na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 160 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet úvěr v měsíčních splátkách ve výši 2 609 Kč. Za dobu trvání závazkového vztahu žalovaný na svůj dluh uhradil částku 6 293 Kč. 2. V souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu v platném znění (dále jen o.s.ř.) a v souladu s ustanovením § 156 odst. 1 o.s.ř. soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání, na základě účastníky předložených listinných důkazů. 3. Z provedených důkazů má soud prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 160 000 Kč, který se zavázal splácet prostřednictvím měsíčních splátek v výši 2 609 Kč. Strany si sjednaly úrok ve výši 14,91 % ročně (ze smlouvy ze dne 14. 2. 2022 včetně všeobecných úvěrových podmínek). Žalovaný čerpal úvěr převodem na účet dne 22. 2. 2022. 4. Žalovaný na dluh vůči žalobkyni uhradil celkovou částku ve výši 6 293 Kč (z výpisu čerpání úvěru). Vzhledem k tomu, že žalovaný nehradil úvěr řádně a včas stala se ke dni 17. 8. 2022 splatnou celá částka úvěru ve výši 166 760,12 Kč, o čemž byl žalovaný vyrozuměn přípisem z téhož dne a byl vyzván k zaplacení dlužné částky (z výzvy ke splacení úvěru ze dne 17. 8. 2022). Žalobkyně žalovaného vyzvala opětovně předžalobní výzvou ze dne 8. 9. 2022 (z přípisu ze dne 8. 9. 2022 včetně podacího archu). 5. Žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného z údajů, které jí sdělil žalovaný a nahlédnutím do dostupných databází. Žalovaný v žádosti o úvěr uvedl, že pobírá starobní důchod ve výši 13 631 Kč. K prokázání příjmu žalovaný předložil výpis z bankovního účtu za období od 20. 12. 2021 do 31. 1. 2022 a oznámení ČSSZ o zvýšení důchodu ze dne 4. 1. 2022. Žalovaný rovněž uvedl, že bydlí ve vlastním domě/bytě a jeho výdaje činí 5 000 Kč. Z dostupných databází žalobkyně zjistila, že žalovaný má další splátky úvěrů a půjček v celkové výši 3 381 Kč. Dále žalovaný postupoval v posuzování úvěruschopnosti žalovaného dle statistického modelu (z úvěrové karty). 6. Právním posouzením prokázaného skutkového stavu dospěl soud k těmto závěrům: 7. Mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena Smlouva o úvěru (dále jen jako„ Smlouva“) ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. Na základě této Smlouvy se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr. Žalobkyně uzavřela Smlouvu jakožto podnikatel, žalovaný poté jakožto spotřebitel. Soud se tedy nejprve z úřední povinnosti (SDEU C -679/18 OPR-Finance) zabýval tím, zda žalobkyně před uzavřením Smlouvy posoudila schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí, tak jak mu ukládá ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015). Z předložených listinných důkazů však nevyplývá, že by žalobkyně schopnost žalovaného úvěr splácet s odbornou péčí posoudila. Tvrzení o bydlení a tvrzení o výdajích žalovaný nijak nedoložil a žalobkyně se jejich prověřováním vůbec nezabývala. Schopnost řádně splácet úvěr přitom není určena pouze výší příjmu, ale celou řadou dalších faktorů, zejména výší reálných výdajů, otázkou životního stylu či skutečností, zda dlužník nesplácí současně i jiné splátky. Přitom právě výdajovou stránku úvěrované osoby má žalobkyně povinnost řádně zkoumat, aby mohla srovnáním příjmů a výdajů řádně posoudit, jaký je převis jejich příjmů nad skutečnými výdaji, a tedy jaká je její reálná schopnost uvažovaný úvěr řádně a bez problémů splácet. 8. Za této situace tak nelze dospět k jinému závěru, než že žalobkyně jakožto poskytovatel úvěru své povinnosti posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí nedostála a pokud této povinnosti nedostála, je Smlouva s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a na ustanovení § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatná, neboť jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019). 9. Převzal-li žalovaný předmět úvěru na základě neplatně sjednané smlouvy, pak je jeho povinností tuto částku vrátit v souladu s výše citovaným ustanovením § 2991 odst. 1 o. z. jako bezdůvodné obohacení na základě plnění bez právního důvodu. Žalovaný od žalobkyně obdržel částku 160 000 Kč a uhradil částku 6 293 Kč. Rozdíl těchto částek ve výši 153 707 Kč představuje míru, v jaké bylo nutno žalobě vyhovět z titulu bezdůvodného obohacení (§ 2991 občanského zákoníku). 10. Neplatnost právního jednání postihuje všechna ujednání svou povahou neoddělitelná od smlouvy o úvěru, tedy postihuje také ujednání o úroku, smluvních pokutách, poplatcích, pojištění a dalších plněních (§ 576 o. z.). Soud proto ohledně dalších požadovaných nároků žaloby zamítl, neboť nad přisouzenou částku, která představuje bezdůvodné obohacení žalovaného, jsou veškerá ujednání z uvedené smlouvy o úvěru co do základu a výše nedůvodná, neboť smlouva je jako celek neplatná z důvodu porušení zákonné povinnosti věřitele zkoumat schopnost dlužníka splácet úvěr před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru. 11. Pokud jde o požadovaný úrok z prodlení z jistiny, důvodová zpráva k ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, stanoví se na ochranu spotřebitele, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022). 12. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch jen v poměrně nepatrné části. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalovaném zaplacení částky 159 208,62 Kč, procesně úspěšná byla co do zaplacení částky 153 707 Kč (96,5 %) a procesně neúspěšná co do částky 5 501,62 Kč (3,5 %). Soud má tedy za to, že se jedná o neúspěch v poměrně nepatrné části a přiznal žalobkyni náhradu nákladů v plné výši. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 6 369 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a.t.“) sestávající z částky 7 500 Kč za každý ze 3 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, podání žaloby včetně doplnění ze dne 30. 3. 2023) včetně 3 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 a.t. a DPH v sazbě 21 %. Podání ze dne 30. 3. 2023 soud posoudil pro účely výpočtu náhrady nákladů řízení jako jediný úkon spolu se žalobou, neboť všechna tvrzení a důkazy nezbytné pro rozhodnutí musí být uvedený již v samotné žalobě. Náhradu nákladů řízení ve výši 34 683 Kč soud uložil zaplatit žalovanému, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám zástupkyně žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).