14 C 125/2023-31 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky ve výši 39 012 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru, který byl žalovanému poskytnut na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , číslo, ze dne 8. 12. 2021.2. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil.3. V souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.4. Z předložených listinných důkazů (smlouva o úvěru včetně obchodních podmínek, smlouva o postoupení pohledávek včetně oznámení o postoupení pohledávky a upomínky) soud zjistil následující skutkový stav. Právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, , IČ , IČO, ) uzavřela dne 8. 12. 2021 s žalovaným smlouvu o úvěru č. , číslo, , na základě které se zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši 40 000 Kč a žalovaný se zavázal za poskytnutí úvěru uhradit úrok ve výši 44 425,55 Kč, tedy celkem 84 425,55 Kč se splatností do 8. 9. 2024. Žalovaný své povinnosti z uzavřené smlouvy o úvěru nesplnil. Původní věřitel svou pohledávku za žalovaným postoupil na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2021, což žalovanému oznámila přípisem ze dne 12. 1. 2022. Žalovaná částka sestává z nesplacené jistiny ve výši 39 012 Kč, z nesplaceného úroku za poskytnutí úvěru ve výši 7 930 Kč, ze smluvní pokuty 1 303 Kč a neuhrazené paušální náhrady nákladů za upomínání ve výši 150 a náklady vymáhání spojené s uplatněním pohledávky ve výši 256 Kč. Dále žalobkyně po žalovaném požaduje zákonný úrok z prodlení z částky 39 012 Kč od 12. 7. 2022 do zaplacení a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 364,20 Kč. Rovněž žalobkyně po žalovaném požaduje zaplacení smluvní pokuty ve výši 1 131,35 Kč.5. Žalobkyně uvedla, že žalovaný uhradil dne 12. 1. 2022 částku ve výši 2 559 Kč a dne 14. 2. 2022 částku ve výši 2 561 Kč, celkem tedy uhradil žalovaný žalobkyni částku ve výši 5 120 Kč.6. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 6. 6. 2023 č. j. 14 C 125/2023 doplnila tvrzení a ohledně ověřování úvěruschopnosti žalovaného, a to, že ji původní věřitel ověřil pouze nahlédnutím do insolvenčního rejstříku a bankovního a nebankovního registru klientských informací.7. Úvěr byl poskytován žalovanému na jeho bankovní účet.8. Žalovaný byl upomínán k úhradě dluhu.9. Uvedené skutečnosti vzal soud za prokázané z provedených listinných důkazů, a to smlouvy o úvěru č. , číslo, ze dne 8. 12. 2021 včetně předpisu splátek, sdělení čísla účtu žalovaného, obchodních podmínek, smlouva o postoupení pohledávek ze dne 8. 12. 2021, oznámení o postoupení pohledávky včetně poštovního podacího archu dokládající odeslání tohoto oznámení, dopisy zaslané žalovanému, předžalobní výzva.10. Soud dospěl k závěru, že na řešenou věc by byla potřeba i úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jednalo hypoteticky o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Právní předchůdkyně žalobkyně byla osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona).11. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 23. 4. 2020 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“12. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí: „(1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“.13. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Tato právní úprava má základ v předpisech Evropské unie.14. Soud dospěl k závěru, že žalobce sice prokázal uzavření smlouvy, avšak původní věřitel nedostatečně vyhodnocoval úvěruschopnost žalovaného, tudíž smlouva byla neplatná, a to absolutně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Žalobkyně nepředložila doklady o příjmové stránce žalovaného a ani nepředložila žádné doklady o výdajové stránce žalovaného v době sjednávání úvěrové smlouvy. Žalobkyně nepředložila důkazy, ze kterých by se vůbec mohl podávat obraz o osobních, majetkových a výdělkových poměrech žalovaného v době sjednávání úvěru. Žalobkyně pouze soudu sdělila, že ověřování úvěruschopnosti žalovaného provedl původní věřitel tím, že ověřil úvěruschopnost žalovaného pouze nahlédnutím do insolvenčního rejstříku a bankovního a nebankovního registru klientských informací . To je ale zcela nesprávný přístup (k tomu viz např. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. února 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Postup věřitele nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.15. Věřitel nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy podle § 588 o. z.16. Protože bylo žalovanému poskytnuto plnění na základě neplatné smlouvy, vzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o.z.) a žalovaný je proto povinen toto plnění vydat tomu, na jehož úkor se obohatil (§ 2991 odst. 1 o.z.). Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovaným dle § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. na žalobkyni, která je tak ve věci aktivně legitimována. V řízení bylo prokázáno, že žalovanému byly poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 40 000 Kč, žalovaný uhradil 5 120 Kč a že zbývá uhradit 34 880 Kč, proto soud žalobě vyhověl ohledně částky ve výši 34 880 Kč (bezdůvodné obohacení, které je žalovaný povinen žalobkyni vydat), ohledně zbývajících částek, které žalobkyně po žalovaném požadovala z titulu uzavřené úvěrové smlouvy, kterou soud právně kvalifikoval jako neplatnou, soud žalobu zamítl, neboť se nejedná o částky, které by soud mohl přiznat jako bezdůvodné obohacení.17. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná. Při plnění z neplatné smlouvy je nutné vycházet ze zásad bezdůvodného obohacení stanovených občanským zákoníkem. Ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru však představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, které vedle vypořádání plnění z neplatné smlouvy současně stanoví povinnost spotřebitele vrátit poskytnutou a dosud nesplacenou jistinu v době přiměřené možnostem spotřebitele. Účelem ust. § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smlu