14 C 213/2023-32 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 10 399,78 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru, který byl žalované poskytnut na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 8. 3. 2021.2. Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila.3. V souladu s ustanovením § 115a o.s.ř. soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.4. Z původního věřitele byla pohledávka za žalovanou následně postoupena na žalobkyni, a to na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 10. 2022 (v návaznosti na Rámcovou smlouvu o postupování pohledávek ze dne 4. 4. 2022) s účinností ke dni 27. 10. 2022.5. Soud zjistil a vzal za prokázané, že původní věřitel uzavřel s žalovanou dne 8. 3. 2021 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalovaná čerpala úvěr ve výši 12 000 Kč a tuto částku žalovaná obdržela při podpisu úvěrové smlouvy, což stvrdila podpisem smlouvy. Tento úvěr měl být splacen nejpozději dne 8. 5. 2022. Žalovaná úvěr v poskytnuté výši čerpala, avšak do uvedeného data splatnosti poskytnuté peněžní prostředky nevrátila, když vrátila pouze částku ve výši 3 199 Kč, což odpovídá dvěma řádně uhrazeným splátkám.6. Žalobkyně na výzvu soudu ze dne 6. 9. 2023 č. j. 14 C 213/2023-18, ve které soud vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení a důkazů ohledně úvěruschopnosti žalované, tak uvedla, že schopnost žalované splácet byla ověřována právní předchůdkyní žalobkyně, když zjišťovala příjmy a výdaje žalované, tedy celkovou finanční situaci včetně údajů o finančních závazcích. Na dokumentu jsou rovněž vyznačeny listiny či doklady, které byly žalovanou předloženy k posouzení její úvěruschopnosti. Žalovaná v době uzavření smlouvy čerpala peněžitou pomoc v mateřství ve výši 5 000 Kč a příspěvek na bydlení ve výši 6 461 Kč, tedy celkem 11 461 Kč měsíčně. Její výdaje na bydlení, energie, dopravu, jídlo, další osobní náklady a splátky stávajících půjček činily měsíčně částku 9 312 Kč. Žalovaná tedy disponovala s volnými prostředky ve výši 2 149 Kč měsíčně. Právní předchůdce žalobkyně měl při posouzení úvěruschopnosti listiny prokazující přiznání peněžité pomoci v mateřství a příspěvku na bydlení, avšak žalobkyně tyto listiny nemá k dispozici, proto je nedoložila.7. Úvěr byl poskytován žalované v hotovosti při podpisu úvěrové smlouvy.8. Žalovaná byla upomínána k úhradě dluhu formou upomínek, a nakonec i předžalobní upomínkou.9. Uvedené skutečnosti vzal soud za prokázané z provedených listinných důkazů, a to smlouva o úvěru č. , hodnota, ze dne 8. 3. 2021 vč. předpisu splátek, žádost o úvěr, formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, výpis z obchodního rejstříku žalobkyně, rámcová smlouva o postoupení pohledávek ze dne 4. 4. 2022, Dílčí smlouva o postoupení pohledávek ze dne 25. 10. 2022, Potvrzení o realizované úplatě, oznámení o postoupení pohledávky vč. poštovního podacího archu dokládající odeslání tohoto oznámení, dopisy zaslané žalované, předžalobní výzva.10. Soud dospěl k závěru, že na řešenou věc by byla potřeba i úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve spojení s § 2395 občanského zákoníku. V dané věci se jednalo hypoteticky o spotřebitelský úvěr dle ust. § 2 odst. 1 cit. zákona, když se jedná o úvěr poskytovaný spotřebiteli. Právní předchůdkyně žalobkyně byla osobou poskytující úvěr v rámci své podnikatelské činnosti (viz. ust. § 7 cit. zákona).11. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném a účinném do 23. 4. 2020 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“) platí, že: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. (2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“12. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru platí: „(1) Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. (2) Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.“. (3) Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.“.13. Z uvedeného je zřejmé, že věřitel poskytne spotřebiteli úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen úvěr splácet, jinak je smlouva neplatná. Tato právní úprava má základ v předpisech Evropské unie.14. Soud dospěl k závěru, že žalobce sice prokázal uzavření smlouvy, avšak původní věřitel nedostatečně vyhodnocoval úvěruschopnost žalované, tudíž smlouva byla neplatná, a to absolutně (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 či nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalovaná v době uzavření smlouvy čerpala peněžitou pomoc v mateřství ve výši 5 000 Kč a pobírala příspěvek na bydlení ve výši 6 461 Kč, tedy celkem dosahovala příjmu 11 461 Kč měsíčně (k uvedeným tvrzením neměl žalobce k dispozici žádné důkazy). Její výdaje na bydlení, energie, dopravu, jídlo, další osobní náklady a splátky stávajících půjček činily měsíčně částku 9 312 Kč, přičemž soud z předložené žádosti o půjčku zjistil a vzal za prokázáno, že žalovaná je svobodná, má jednu vyživovací povinnost, bydlí u rodičů, náklady na bydlení činí 1 000 Kč, náklady na jídlo, dopravu a ostatní činí 6 320 Kč a půjčky – splátky 1 992 Kč. Žalovaná tedy „údajně“ disponovala s volnými prostředky ve výši 2 149 Kč měsíčně, tedy by jí zbývala dle propočtu po zaplacení splátky úvěru částka 556 Kč na nějaké další mimořádné výdaje. K žádným tvrzením nebyly předloženy žádné důkazy, neboť jimi žalobkyně nedisponuje, tedy tato tvrzení nelze nijak prokázat. I kdyby soud vycházel z toho, že žalovaná svým podpisem stvrdila správnost údajů, tak s ohledem na to, že má žalovaná jednu vyživovací povinnost, jak sama uvedla, tak tato povinnost není nikde finančně zohledněna. Není zřejmé, zda s osobou, ke které má vyživovací povinnost, žije ve společné domácnosti a jakého věku je vyživovaná osoba, zda existuje soudní rozhodnutí ohledně placení výživného a další potřebné skutečnosti (např. zda je hrazeno výživné ze strany druhého rodiče). Tedy dle žalobkyně by měla žalovaná z částky 2 149 Kč, která jí zůstane k dispozici, hradit zřejmě výživné na další osobu a ještě platit splátku ve výši 1 593 Kč měsíčně, což je dle názoru soudu zcela nereálné a nedostatečné. Vzhledem k tomu se jeví být ověřování úvěruschopnosti žalované jako zcela nedostatečné, což je ale zcela nesprávný přístup (k tomu viz např. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, Ústavní soud v nálezu ze dne 26. února 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39). Postup věřitele nelze považovat za zákonem vyžadované posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací.15. Věřitel nesplnil svou povinnost stanovenou mu zákonem, posouzení úvěruschopnosti řádně neprovedl. Důsledkem tohoto postupu a nesplnění zákonné povinnosti je absolutní neplatnost dotčené úvěrové smlouvy podle § 588 o. z.16. Protože bylo žalované poskytnuto plnění na základě neplatné smlouvy, vzniklo na její straně bezdůvodné obohacení (§ 2991 odst. 2 o.z.) a žalovaná je proto povinna toto plnění vydat t