44 C 248/2023-122 — Městský soud v Brně

1. Žalobkyně a) se podanou žalobou domáhala určení, že je vlastníkem podílu o velikosti ½ na nemovitosti – domu č.p. , Anonymizováno, postaveném na pozemku parc.č. , hodnota, , obec , adresa, , k.ú. , adresa, (dále též „rodinný dům“). Žalobci b) a c) se podanou žalobou domáhali určení (po změně provedené na jednání dne 12. 11. 2024), že podíl o velikosti ½ na rodinném domu byl ke dni úmrtí zůstavitele , jméno FO, , nar. , datum, , zesnulého dne 11. 12. 2021, majetkem zůstavitele. Žalobci v žalobě uvedli, že Žalobkyně a) uzavřela dne , datum, manželství s panem , jméno FO, . Kupní smlouvou ze dne 12. 3. 1992 nabyli manželé , jméno FO, a , Jméno žalobce A, rodinný dům do svého bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Dohodou o zúžení zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle § 143a občanského zákoníku ze dne 8. 4. 1993 byl zúžen rozsah bezpodílového spoluvlastnictví manželů , jméno FO, tak, že od účinnosti předmětné dohody bude rodinný dům výhradním a neomezeným vlastnictví pouze , jméno FO, . Dle ustálené judikatury (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. , spisová značka, , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. , spisová značka, ) lze dohody podle § 143a občanského zákoníku uzavírat jen ohledně majetku, který má být v budoucnu nabyt. Dohoda o zúžení zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 8. 4. 1993 tak je absolutně neplatná. Manželství žalobkyně a) a , jméno FO, bylo rozvedeno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 28. 9. 1993, č.j. , spisová značka, , který nabyl právní moci dne 11. 11. 1993. Do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů nedošlo k jeho vypořádání dohodou ani rozhodnutím soudu. Tedy ve smyslu § 149 odst. 4 občanského zákoníku ohledně nemovitých věcí včetně rodinného domu platilo, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné. Žalobkyně a) tedy tvrdí, že uplynutím tří let ode dne zániku manželství, tj. ode dne 11. 11. 1996, byl rodinný dům v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně a) a pana , jméno FO, , každý ze spoluvlastníků s podílem o velikosti ½. Dne 20. 3. 2003 pak , jméno FO, společně s panem , jméno FO, založili společnost žalované. , jméno FO, byl společníkem s nepeněžitým vkladem tvořeným rodinným domem a dalšími nemovitostmi. , jméno FO, zemřel dne 11. 12. 2021, a žalobci b) a c) jsou jeho jedinými dědici. Žalobci považují nepeněžitý vklad rodinného domu do společnosti žalované za absolutně neplatný. V části týkající se podílu o velikosti ½ na rodinném domě byl tento podíl ve vlastnictví žalobkyně a) a pan , jméno FO, tak vkládal do společnosti žalované majetek, který nebyl jeho vlastnictvím. V části týkající se druhého podílu o velikosti ½ na rodinném domě nebyla dodržena povinná náležitost podle § 59 obchodního zákoníku, a to ocenění předmětu nepeněžitého vkladu znaleckým posudkem. Znalecký posudek znalce Ing. arch. , jméno FO, ze dne 10. 3. 2003 není rozhodným, neboť tento neobsahoval ocenění podílu o velikosti ½ na rodinném domě, ale ocenění rodinného domu jako celku, tedy odlišné věci. Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva spatřují žalobci v tom, že pouze na základě rozsudku může dojít v katastru nemovitostí k příslušným zápisům a narovnání vlastnických práv. Žalobci b) a c) mají dále naléhavý právní zájem na určení vlastnictví zůstavitele , jméno FO, pro potřebu dědického řízení.2. Žalovaná k žalobě uvedla, že žalobou uplatněný nárok neuznává, neboť má za to, že je právoplatným výlučným vlastníkem rodinného domu a pozemku pod ním. Právní účinky vkladu vlastnického práva žalované k rodinnému domu a pozemku pod ním nastaly ke dni 3. 9. 2003, tj. již přes dvacet let je žalovaná výlučným vlastníkem pozemku a rodinného domu, přičemž tato skutečnost nebyla dosud nikým sporována. Žalovaná dále poukázala na to, že jejím prvním jednatelem byla žalobkyně c), která jako statutární orgán byla povinna vést řádné účetnictví, v rámci kterého měl být řádně zobrazen majetek ve vlastnictví žalované, a která teď sporuje skutečnost, že žalovaná je výlučným vlastníkem rodinného domu. Toto jednání žalobkyně c) považuje žalovaná za rozporné s dobrými mravy. Žalovaná dále uvedla, že pan , jméno FO, jako zakladatel žalované vložil do základního kapitálu žalované nepeněžitý vklad tvořený rodinným domem a pozemkem pod ním, kdy rodinný dům zakoupil z prostředků v jeho výlučném vlastnictví. , jméno FO, byl ke dni vložení rodinného domu a pozemku do základního kapitálu žalované zapsán v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník těchto nemovitostí, kdy žádná osoba tento stav nesporovala. Ode dne sepsání notářského zápisu ze dne 8. 4. 1993 uplynulo přes 10 let. Žalovaná nerozumí tomu, proč paní , Jméno žalobce A, po 30 letech poté, co se dohodla s panem , jméno FO, na tom, že rodinný dům bude ve výlučném vlastnictví pana , jméno FO, , kdy tato svobodná vůle paní , jméno FO, je zachycena ve formě notářského zápisu, sporuje svoji vlastní dobrovolně projevenou vůli. Žalovaná zdůraznila, že vycházela ze zápisu v katastru nemovitostí, kdy ke dni 20. 3. 2003 byl jako výlučný vlastník rodinného domu zapsán pan , jméno FO, , kdy u tohoto zápisu nebyla evidována žádná poznámka spornosti, ani žádná osoba se proti tomuto zápisu nijak neohrazovala. V této souvislosti žalovaná poukázala na § 11 zákona č. 265/1992 Sb., a na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.3. Na jednání dne 12. 11. 2024 soud sdělil účastníkům, že kromě argumentace účastníků se je potřeba v projednávané věci zabývat i otázkou vydržení, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. , spisová značka, ) se soud vydržením vlastnického práva zabývá vždy, bez zřetele k tomu, zda se jej některý z účastníků dovolá či nikoliv.4. Žalovaná v reakci na to na jednání dne 12. 11. 2024 uvedla, že co se týče podílu, který žalují žalobci b) a c), zde má žalovaná za to, že pan , jméno FO, byl oprávněn s tímto podílem nakládat a vše proběhlo v pořádku a žalovaná je tedy vlastníkem. Co se týče druhé poloviny nemovitosti, jíž se domáhá žalobkyně a), zde došlo k vydržení. Jak pan , jméno FO, , tak žalovaná, byli v dobré víře. Zápis v katastru nemovitostí nebyl nijak sporován, stejný notář sepsal jak zúžení bezpodílového společenství manželů, tak i společenskou smlouvu. Žalobci následně po dobu skoro 30 let vlastnictví nijak nesporovali.5. Žalobci v reakci na jednání dne 12. 11. 2024 uvedli, že držba žalované ani jejího právního předchůdce nebyla pravá, řádná ani poctivá. Žalobci rovněž požádali o poskytnutí lhůty v délce 30 dnů, aby se mohli podrobně vyjádřit k otázce vydržení.6. Soudem byla na jednání dne 12. 11. 2024 účastníkům poskytnuta lhůta v délce 30 dnů ode dne 12. 11. 2024 k vyjádření se k otázce vydržení a k navrhování důkazů v tomto směru. Ohledně otázky vydržení byla účastníkům poskytnuta taktéž lhůta v délce 30 dnů z koncentrace řízení dle § 118b o. s. ř.7. V podání doručeném soudu dne 11. 12. 2024 žalovaná uvedla, že vlastnické právo k rodinnému domu vydržel právní předchůdce žalované, pan , jméno FO, , který byl zapsán jako jediný vlastník na základě dohody o zúžení zákonem stanoveného rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů ze dne 8. 4. 1993. Výlučné vlastnické právo pana , jméno FO, k celé nemovitosti bylo zapsáno do katastru nemovitostí s účinností ke dni 15. 4. 1993. Nejpozději od 15. 4. 1993 tedy byl pan , jméno FO, oprávněným držitelem nemovitosti. Pokud jde o to, že dohoda o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví manželů by byla shledána absolutně neplatnou, z konstantní judikatury plyne, že taková skutečnost nemá vliv na oprávněnost držby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. , spisová značka, ). Ode dne 15. 4. 1993 do dne 2. 9. 2003 byl pan , jméno FO, nepřetržitě zapsán v katastru nemovitostí jako jediný vlastník rodinného domu a od 3. 9. 2003 až do dnešního dne je v katastru nemovitostí jako jediný vlastník zapsána žalovaná. Žalobci, ani žádná jiná osoba, nikdy proti zápisu v katastru nemovitostí nebrojili. Žalovaná dále poukázala na odbornou literaturu a judikaturu k dobré víře (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. , spisová značka, , usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04) a konstatovala, že , jméno FO, neměl nikdy důvod pochybovat o platnosti dohody o zúžení bezpodílového spoluvlastnictví manželů, neboť dohodu připravoval a sepsal notář pan JUDr. , jméno FO, , tj. osoba znalá práva. Dohoda přitom měla formu notářského zápisu. Ani žalovaná neměla žádný důvod pochybovat o tom, že pan , jméno FO, byl vlastníkem nemovitosti. Z judikatury jednoznačně vyplývá, že oprávněný držitel je v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem, pokud pochybnost o platnosti nabývacího titulu je dovozována pouze judikatorně. , jméno FO, a ani žalovaná dále neměli důvod pochybovat o svém výlučném vlastnickém právu k nemovitosti, neboť po více