Žalobce se žalobou ze dne 24. 6. 2025 domáhal toho, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 18.085 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nesplaceného úvěru, který poskytl právní předchůdce žalobce (společnost , právnická osoba, ) žalovanému na základě smlouvy o půjčce ze dne 20. 12. 2008. Žalovaný obdržel úvěr ve výši 15.000 Kč a zavázal se zaplatit předchůdci žalobce zpět jistinu úvěru navýšenou o poplatky ve výši 10.440 Kč. Žalovaný od uzavření smlouvy uhradil na úvěr celkem částku 7.355 Kč, se zbytkem úhrady se dostal do prodlení. Předchůdce žalobce následně postoupil pohledávku za žalovaným na žalobce, který se nyní domáhá zaplacení zbývajících částek.2. Žalovaný se ve věci k žalobě nevyjádřil.3. V souladu s § 115a ve spojení s § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu námitky (žalovaný se na výzvu soudu nevyjádřil, žalobce vyjádřil svůj souhlas v žalobě) a ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky (žalobcem) předložených listinných důkazů.4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav:5. Právní předchůdce žalobce – společnost , právnická osoba, , IČO: , IČO, – a žalovaný uzavřeli dne 20. 12. 2008 smlouvu o půjčce č. , hodnota, , na základě které žalovaný obdržel od žalobce úvěr v celkové výši 15.000 Kč v hotovosti (prokázáno smlouvou o půjčce). Žalovaný se ve smlouvě zavázal splácet poskytnutý úvěr zpět skrze 53 pravidelných týdenních splátek ve výši 480 Kč včetně Sjednaných poplatků o celkové výši 10.440 Kč; celkem měl žalovaný předchůdci žalobce uhradit zpět částku 25.440 Kč. Poslední splátka byla stanovena na 26. 12. 2009. RPSN dle smlouvy činila 86,42 %. Žalovaný zaplatil právnímu předchůdci žalobce na splátky úvěru celkem částku ve výši 7.355 Kč. Se zbývajícími splátkami se dostal do prodlení. Dne 4. 10. 2024 (s účinností ke dni 9. 10. 2024) předchůdce žalobce a žalobce uzavřeli smlouvu o postoupení pohledávek, kterou byla na žalobce postoupena i pohledávka za žalovaným na zaplacení úvěru (prokázáno smlouvou o postoupení včetně příloh). Žalobce tuto skutečnost oznámil žalovanému dne 23. 10. 2024 (prokázáno oznámením včetně dokladu o odeslání). Dne 5. 5. 2025 zaslal žalobce žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužných částek, žalovaný však ani na výzvu dlužné částky neuhradil (prokázáno výzvou včetně dokladu o odeslání).6. V souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud věc posoudil podle právních předpisů platných v době uzavření smluv, tedy ke dni 20. 12. 2008. Jedná se o zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. z.“).7. Podle § 497 obch. z. se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 502 odst. 1 obch. z. od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné.9. Podle § 369 odst. 1 obch. z. je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského.10. Podle § 52 odst. 3 o. z. je spotřebitelem fyzická osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.11. Podle § 55 odst. 1, 2 o. z. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná.12. Podle § 56 odst. 1 o. z. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.13. Podle § 39 o. z. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.14. Podle § 41 o. z. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.15. Podle § 451 odst. 1, 2 o. z. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.16. Soud se nejprve zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o úvěru. Dne 20. 12. 2008 projevili účastníci vůli uzavřít smlouvu o úvěru ve smyslu § 497 obchodního zákoníku o shora uvedeném obsahu. Při posouzení parametrů smluvních podmínek uzavřené smlouvy o úvěru soud dospěl k závěru, že smlouva je absolutně neplatná dle § 39 o. z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy a zákonem, a to z následujících důvodů. V situaci, kdy byl žalovanému jako dlužníkovi poskytnut úvěr ve výši 15.000 Kč s tím, že měl vrátit peněžní prostředky ve výši 25.440 Kč, tedy navýšené o 10.440 Kč a RPSN činila dle obsahu smlouvy 86,42 %, jedná se o neadekvátní plnění mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným, které zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele, v daném případě žalovaného ve smyslu § 56 odst. 1 o. z. Byť je částka 10.440 Kč ve smlouvě označena jako „poplatek“, v případě předložené smlouvy tato částka dle svého charakteru odpovídá úrokům ve smyslu § 497 obch. z., tedy formě úplaty za poskytnuté finanční prostředky ve výši 15.000 Kč. Předchůdce žalobce je společností, která se zabývá v rámci svého podnikání poskytováním peněžitých zápůjček, resp. spotřebitelských úvěrů, a zmíněná odměna označovaná ve formulářových smlouvách jako „poplatek“ by za předpokladu platnosti závazku nemohla být z hlediska právní kvalifikace tohoto ujednání ničím jiným než zmíněným úrokem.17. Podle ustálené judikatury nepřiměřeným úrokem – tedy úrokem v rozporu s dobrými mravy, tudíž neplatným – je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, , , spisová značka, ). Obdobný závěr lze nalézt také v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , kde dovolací soud zopakoval tyto závěry a dodal, že za nepřiměřený úrok nemusí být považován takový, který dosahuje výše obvyklého úroku poskytovaného bankami dvakrát až třikrát s ohledem na vyšší riziko, které je spojeno s půjčováním peněz mezi fyzickými osobami a nebankovními institucemi.18. Soud z veřejně dostupných informacích na stránkách ČNB ARAD zjistil, že průměrná roční úroková sazba úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smlouvy o půjčce (tj. v prosinci 2008) u nových obchodů 13,36 % ročně (tj. u veškerých nových dohod uzavřených mezi bankami a jejich klienty v průběhu sledovaného období). Teze, že při zkoumání, zda úrok není nepřiměřeně vysoký (rozporný s dobrými mravy), je namístě srovnávat sjednaný úrok s obvyklou výší úroků požadovaných za úvěry bankami, plyne kromě ustálené judikatury i ze zákona (§ 502 odst. 1 obch. zák.). Úrok za poskytnutí zápůjčky činil 10.440 Kč, což je 69,60 % ze zapůjčené jistiny. Úrok tak podstatně přesahoval – totiž více než trojnásobně – obvyklý úrok. Sjednaný úrok je tedy nepřiměřeně vysoký a v rozporu s dobrými mravy. Soud zde přihlédl i k okolnosti, že shora popsaná ujednání jsou sice obsažena v samotné smlouvě, ale jako taková jsou stále součástí formulářově předtištěného vzoru, který neumožňoval žalovanému jakoukoliv modifikaci. Soud proto uzavřel, že smlouva o úvěru byla od počátku absolutně neplatná ve smyslu § 55 odst. 1 a 2 a § 39 o. z., jelikož nepřiměřeně vysoký sjednaný úrok (resp. poplatek) zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele, v daném případě žalovaného ve smyslu § 56 odst. 1 o. z.19. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalobci vzniklo, resp. bylo mu postoupeno, toliko právo na vydání toho, oč se žalovaný bezdůvodně obohatil. Žalovaný na svůj dluh 15.000 Kč uhradil částku ve výši 7.355 Kč, proto žalobci náleží zbývající částka rozdílu ve výši 7.645 Kč, kterou je žalovaný zavázán výrokem I. zaplatit. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 o. s. ř.20. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů soudního řízení, když žalobce byl v řízení neúspěšný ve větší míře než úspěšný (za neúspěch se v procesním smyslu považuje zamítnutý nárok včetně úroků kapitalizovaných ke dni vyhlášení rozsudku) a měl by se tak podílet na nákladech řízení žalovaného, kterému však v řízení žádné náklady nevznikly.