Žalobce se žalobou doručenou Městskému soudu v Brně dne , datum, domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud stanovil žalované povinnost zaplatit žalobci: a) částku ve výši 15.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 15.000 Kč od 15. 11. 2024 do zaplacení; b) částku ve výši 15.265 Kč; c) částku ve výši 11.156 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 11.156 Kč od 15. 12. 2024 do zaplacení; a d) částku ve výši 11.659,08 Kč.2. Podáním doručeným zdejšímu soudu dne , datum, vzal žalobce žalobu ohledně zaplacení částky ve výši 15.265 Kč, částky ve výši 11.659,08 Kč, úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 15.000 Kč od 15. 11. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 11.156 Kč od 15. 12. 2024 do zaplacení, zpět. Nadále požadoval zaplacení toliko částky ve výši 15.000 Kč a částky ve výši 11.156 Kč, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení představujícího poskytnuté jistiny úvěrů dle Smluv o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, a č. , hodnota, ze dne , datum, , kdy žalobce není schopen doložit soudu ověření úvěruschopnosti žalované, avšak na základě těchto neplatných úvěrových smluv bylo ze strany právního předchůdce žalobce žalované plněno.3. Žalovaná se k nároku uplatněnému žalobou nevyjádřila.4. V souladu s ustanovením § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) k projednání věci samé soud nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání i za použití ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. souhlasili.5. Vzhledem k tomu, že žalobce vzal žalobu částečně zpět, postupoval soud v souladu s ustanovením § 96 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen jako „o.s.ř.“) a řízení co do částí uvedených ve výroku I. tohoto rozsudku zastavil.6. V daném případě provedl soud dokazování listinnými důkazy, z nichž zjistil následující skutkový stav. Dne , datum, byla mezi právním předchůdcem žalobce (společností , právnická osoba, .) a žalovanou uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž se právní předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 15.000 Kč. Dne , datum, právní předchůdce žalobce poskytl na účet žalované č. , č. účtu, částku ve výši 15.000 Kč. Dne , datum, byla mezi právním předchůdcem žalobce (společností , právnická osoba, .) a žalovanou uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž se právní předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalované úvěr ve výši 12.000 Kč. Dne , datum, právní předchůdce žalobce poskytl na účet žalované č. , č. účtu, částku ve výši 12.000 Kč [Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne , datum, , Sdělení společnosti , právnická osoba, . ze dne , datum, ]. Na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byly pohledávky za žalovanou postoupeny společnosti , právnická osoba, a na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byly pohledávky za žalovanou postoupeny na žalobce [Smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, , Smlouva o postoupení pohledávek ze dne , datum, ]. Dopisem zástupce žalobce ze dne , datum, byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky v celkové výši 64.592 Kč [Dopis zástupce žalobce ze dne 4. 2. 2026].7. Podle ustanovení § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen jako „občanský zákoník“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 28. 5. 2022 (dále jen jako „zákon o spotřebitelském úvěru“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Podle ustanovení § 2991 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).11. Na základě zjištěného skutkového stavu a po jeho právním posouzení dospěl soud k závěru, že žaloba je ve zbývajícím rozsahu (po provedeném částečném zpětvzetí) důvodná.12. V řízení bylo prokázáno, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou vznikly závazkové vztahy, a to uzavřením smluv o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. Právní předchůdce žalobce uzavřel smlouvy jakožto podnikatel, žalovaná poté jakožto spotřebitelka (ustanovení § 1810 občanského zákoníku). Soud se tedy nejprve zabýval tím, zda právní předchůdce žalobce před uzavřením smluv posoudil schopnost žalované úvěry splácet s odbornou péčí, tak jak mu ukládá ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel úvěru nespoléhá na údaje o schopnosti splácet tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1. 4. 2015). Z předložených listinných důkazů však nevyplývá, že by právní předchůdce žalobce reálně nějak, natož pak s odbornou péčí, schopnost žalované úvěry splácet posoudil, což dokládá i vyjádření samotného žalobce ze dne 7. 5. 2026. Za této situace tak nelze dospět k jinému závěru, než že právní předchůdce žalobce jakožto poskytovatel úvěrů své povinnosti posoudit schopnost žalované splácet úvěry s odbornou péčí nedostál a pokud této povinnosti nedostál, jsou smlouvy s odkazem na ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a na ustanovení § 588 občanského zákoníku pro rozpor se zákonem absolutně neplatné, neboť jde o smlouvy, které svým účelem odporují zákonu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 či opět nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019).13. Absolutní neplatnost právního jednání přitom působí přímo (automaticky) ze zákona (ex lege), a to od počátku (ex tunc), proto subjektivní práva a povinnosti z takto absolutně neplatného právního jednání nevzniknou a absolutně neplatné právní jednání nemůže vyvolat smluvními stranami předvídané důsledky. Pokud však žalovaná na základě těchto neplatných Smluv jejich předmět převzala (tj. čerpala ve svůj prospěch po 14. 9. 2024 peněžní prostředky ve výši 15.000 Kč a po 30. 9. 2024 peněžní prostředky ve výši 12.000 Kč) je povinna takto vyčerpané peněžní prostředky vrátit žalobci jakožto bezdůvodné obohacení (ustanovení § 2991 a násl. občanského zákoníku). S ohledem na právě uvedené tedy soud žalobě vyhověl a ve výroku II. tohoto rozsudku zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit žalobci částku ve výši 15.000 Kč a částku ve výši 11.156 Kč (kdy soud byl v tomto směru dle ustanovení § 153 odst. 2 o.s.ř. návrhem žalobce vázán a nemohl jej překročit). Soud současně stanovil přiměřenou lhůtu k vydaní bezdůvodného obohacení v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, které je v tomto směru speciálním ustanovením k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, a to lhůtu 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Případné prodlení žalované tak může nastat až po marném uplynutí soudem stanovené lhůty (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022).14. Výrok III. tohoto rozsudku o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Sluší se v této souvislosti poznamenat, že soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení dle míry úspěchu zvážil míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně samotné pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08 ze dne 30. 8. 2010), a že pro zjednodušení výpočtu úspěchu účastníků stanovil pro výpočet nároků požadovaných do zaplacení limit 29. 7. 2026, tj. den vydání tohoto rozsudku. Předmětem řízení bylo zaplacení částky v celkové výši 58.646,17 Kč [15.000 Kč + 3.259,10 Kč + 15.265 Kč + 11.156 Kč + 2.306,99 Kč + 11.659,08 Kč]. Úspěch žalobce je v tomto případě představován výrokem II. tohoto rozsudku, tedy částkou ve výši 26.156 Kč [15.000 Kč + 11.156 Kč], ohledně které soud žalobě vyhověl. Naopak úspěch žalované je představován výrokem I. tohoto rozsudku, tedy částkou v celkové výši 32.490,17 Kč [3.259,10 Kč + 15.265 Kč + 2.306,99 Kč + 11.659,08 Kč], ohledně které byla vzata žaloba zpět, aniž by se tak stalo pro chování žalované dle ustanovení § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. Žalobce byl proto úspěšný v 44,6 % předmětu řízení, žalovaná byla úspěšná v 55,4 % předmětu řízení a po vzájemném zápočtu úspěchu žalované vůči úspěchu žalobce, by žalovaná měla právo na náhradu 10,8 % [55,4 % minus 44,6 % = 10,8 %] účelně vynaložených nákladů. Vzhledem k tomu však, že žalované žádné náklady řízení v tomto směru nevznikly, rozhodl soud tak, jak je ve výroku III. tohoto rozsudku uvedeno.15. Výrok IV. tohoto rozsudku je odůvodněn ustanoveními § 2 odst. 1 písm. a), § 4 odst. 1 písm. j) a § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen jako „zákon o soudních poplatcích“), podle nichž je žalobce povinen zaplatit soudní poplatek ve výši stanovené v Sazebníku soudních poplatků. Řízení v projednávané věci bylo zahájeno na základě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, žalobce za tento návrh uhradil soudní poplatek ve výši 2.124 Kč (Položka 2 odst. 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků). Soud platební rozkaz nevydal a dle Položky 2 odst. 2 Sazebníku soudních poplatků soud v tomto případě doměří žalobci poplatek do výše Položky 1 Sazebníku soudních poplatků. Doplatek doměřeného soudního poplatku je přitom splatný až v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé (k tomu srov. usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 93 Co 56/2013 ze dne 7. 2. 2014, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 48/2014). Žalobce tak má povinnost doplatit soudní poplatek ve výši 531 Kč (Položka 1 odst. 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatku). Od této částky je však třeba odečíst částku ve výši 347 Kč, kdy žalobce vzal žalobu částečně zpět a v souladu s ustanovením § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích má soud naproti tomu povinnost vrátit žalobci odpovídající část poplatku. S ohledem na právě uvedené tak byla žalobci uložena povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 184 Kč.