30 CO 325/2017-163 — Městský soud v Praze

Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že výpověď daná žalobci dopisem žalované ze dne [datum] je neplatná, a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 32.495 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobce v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkaný přenos dat provedl, avšak byl k němu oprávněn, a proto k němu nemusel žádat souhlas zaměstnavatele. Pokud žalovaná tvrdila, že tento přenos dat byl proveden pro jiné než pracovní účely, měl za významné, že žalovaná toto tvrzení neprokázala. Neprokázala ani, pro jaké jiné než pracovní účely tento přenos dat sloužil. Dále soud prvního stupně vyslovil závěr, že i kdyby došlo k porušení povinností žalobcem, nešlo by o porušení takové intenzity, pro něž by bylo možno ukončit pracovní poměr okamžitým zrušením pracovního poměru. Z tohoto důvodu bylo tedy žalobě vyhověno a úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení, když po právní stránce soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce (dále jen ZP), a zároveň shledal, že žaloba byla podána v zákonné lhůtě ve smyslu § 72 ZP. Rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Žalovaná jednak namítala nepřezkoumatelnost daného rozhodnutí, když žalobou bylo uplatněno to, aby soud vyslovil neplatnost skončení pracovního poměru výpovědí, ačkoliv ve skutečnosti šlo o okamžité zrušení pracovního poměru. Druhým důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí je podle žalované to, že soud prvního stupně vychází z předpokladů, které vůbec nebyly v řízení prokázány. Jednak je to tvrzení žalobce, že stahoval data za účelem prokázání trestné činnosti. Vůbec nebylo zjištěno, o jakou trestnou činnost mělo jít, nebylo zjišťováno, zda bylo podáno trestní oznámení. Soud dále vycházel z chybného předpokladu, že stažená data vůbec neopustila zaměstnavatele. Tato skutečnost však před soudem prvního stupně nebyla zjišťována. Tyto důvody podle odvolatelky stačí proto, aby byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen. Odvolatelka dále zdůraznila rozhodné skutečnosti v dané věci, a sice zda žalobce porušil vnitřní předpisy a zda se tak stalo natolik závažným způsobem, aby mohla žalovaná platně ukončit pracovní poměr s žalobcem právě okamžitým zrušením pracovního poměru. Podle odvolatelky je irelevantní, zda žalobce musel mít ke stažení dat souhlas zaměstnavatele či nikoliv. Před soudem prvního stupně totiž vyplynulo, že přenos nebyl činěn za účelem plnění pracovních povinností. Z uvedeného důvodu nebylo třeba se zabývat tím, zda žalobce musel mít a měl souhlas zaměstnavatele. Přenos k jiným než pracovním účelům je totiž zakázán a priori bez dalšího. Není proto bez významu, že sám žalobce tvrdí, že ke stažení přistoupil nikoliv pro plnění pracovních úkolů, ale z toho důvodu, aby prokázal trestnou činnost. Neuvedl, o jakou trestnou činnost se má jednat. V řízení však nebylo prokázáno ani to, že došlo k nějaké trestné činnosti, že k jejímu prokázání stažená data sloužila, proto není na místě ani diskuse o tom, zda šlo o nějaký veřejný chráněný zájem. Odvolatelka pak akcentovala, že je bankou, tím spíše jakákoliv manipulace s daty není možná, a to v žádném případě. Protože podle odvolatelky bylo před soudem prvního stupně porušení vnitřních předpisů žalobcem dostatečně prokázáno, měla za to, že odvolací soud může přistoupit i ke změně napadeného rozsudku a žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Připomenula v této souvislosti judikaturu Nejvyššího soudu, podle které je důkazní břemeno k prokázání toho, že ke stažení došlo za účelem plnění pracovních úkolů na zaměstnanci. Žalobce nic takového neprokázal, navíc takovou skutečnost vůbec netvrdil. K odklonu od judikatury, na kterou žalovaná upozorňovala již soud prvního stupně, nebyl dán žádný důvod a soud prvního stupně v napadeném rozsudku nevysvětlil, proč uvedenou judikaturu nerespektoval. Na závěr dodala, že by soud měl přihlédnout k tomu, za jakých okolností ke stažení dat došlo. V té době byl žalobce již na překážkách (byla s ním uzavřena dohoda o skončení pracovního poměru), neměl vůbec do zaměstnání docházet. Bylo s ním domluveno, že jeho pracovní poměr končí. Ve stejnou dobu byl zaměstnavatel informován policií, že žalobce páchal závažnou trestnou činnost, že zneužíval data získaná ve svém předchozím zaměstnání, když fungoval na pozici detektiva, data využíval k tomu, aby vydíral soukromé osoby. Uvedenou situaci zaměstnavatel nemohl řešit jinak, než přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru. Bylo jeho povinností chránit data svých klientů, chránit též svojí pověst a zamezit tomu, aby žalobce mohl jakýmkoliv způsobem uvedená data zneužít. Žalobce navrhl potvrdit rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. K důkaznímu břemenu poukázal na to, že ve sporech tohoto typu je důkazní břemeno otočeno a tíží zaměstnavatele. Žalovaná neprokázala, že byl flashdisk vynesen z prostor zaměstnavatele. Ke zdůrazňování postavení žalované jako banky dodal, že to neznamená, že by její zaměstnanci nebyli chráněni zákoníkem práce. K otázkám trestního řízení ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. [spisová značka] uvedl, že žalobce nebyl pravomocně odsouzen za přečin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací, jehož se měl dopustit právě zkopírováním dat na flashdisk u žalované - rozhodnutím Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] byl obžaloby zproštěn. Trestní soud dospěl k závěru, že stažení dat na flashdisk při ukončení pracovního poměru bylo běžnou praxí, včetně nastavení hesla známého pouze zaměstnanci. Z tohoto důvodu je třeba na žalobce nahlížet jako na bezúhonného. K záměně pojmů výpověď a okamžité zrušení pracovního poměru pak uvedl, že podle názoru žalobce se soud prvního stupně dopustil chyby v psaní, když převzal chybu v žalobě. Upřesnil tedy, že se samozřejmě domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, jak je také podáváno z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně; navíc při vyhlášení rozsudku došlo k užití termínu okamžité zrušení pracovního poměru. Odvolání je důvodné. Odvolací soud nemá za to, že by byl rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný. Uvedený rozsudek splňuje veškeré požadavky, jež jsou na něj kladeny v ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. Soud prvního stupně zejména stručně a jasně vyložil, které skutečnosti měl při rozhodování za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Odvolací soud se shoduje s názorem žalobce, že užití pojmu výpověď na místo okamžitého zrušení pracovního poměru ve výroku rozsudku nečiní rozsudek nepřezkoumatelným, když není pochyb o tom, co bylo předmětem řízení a dokazování, jak se také podává z písemného odůvodnění rozsudku. Je zcela evidentní, že výrok je v rozporu s odůvodněním v důsledku chyby spočívající v selhání lidského faktoru, že došlo ke zřejmé nesprávnosti, již lze napravit v odvolacím řízení. Odvolací soud nepochyboval o tom, že předmětem odvolacího řízení je to, zda soud prvního stupně o žalobě na určení neplatnosti výše uvedeného okamžitého skončení pracovního poměru rozhodl věcně správně či nikoli. Pokud jde o námitky odvolatelky proti skutkovému závěru, který vyústil ve výše uvedené právní posouzení, jde zejména o námitky, které se týkají nikoli dílčích zjištění, nýbrž hodnocení důkazů a právních závěrů. Z uvedeného důvodu odvolací soud neshledal důvody pro kasaci napadeného rozsudku ve smyslu ust. § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., přezkoumal jej z podnětu podaného odvolání včetně řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo postupem dle ust. § 212 a ust. § 212a o. s. ř., řízení ještě doplnil o procesně přípustné důkazy (odvolací soud zopakoval některé důkazy provedené soudem prvního stupně, případně dokazování doplnil o nové důkazy, které byly označeny ke skutečnostem, k nimž došlo po rozhodnutí soudem prvního stupně) a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné. Odvolací soud především uzavřel, že žalobce podal žalobu o určení neplatnosti skončení pracovního poměru jeho zrušením v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě vyplývající z ust. § 72 ZP, a že ze strany žalované byla pro učinění právního jednání spočívajícího v okamžitém zrušení pracovního poměru zachována lhůta vyplývající z ust. § 58 odst. 1 ZP. Současně má odvolací soud za to, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne [datum] obsahuje veškeré zákonné náležitosti vyplývající z ust. § 60 ZP. Souhlasí též se soudem prvního stupně, že k jeho doručení žalobkyni došlo v souladu se zákonem. Odvolací soud se proto, stejně jako soud prvního stupně, dále zabýval tím, zda důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru, které žalovaná v okamžitém zrušení pracovního poměru výslovně vymezila, byly ze strany žalobce naplněny. Dle ust. § 55 odst. 1 písm.