11 CO 231/2022-69 — Městský soud v Praze

1. Výše uvedeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 859 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 4 559 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 10 % (výrok I.); že žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 300 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 10 %, se zamítá (výrok II.); že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 4 290 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 3 990 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 10 % (výrok III.); že žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 300 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 10 %, se zamítá (výrok IV.); že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 509 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 209 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 8,25 % (výrok V.); že žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z částky 300 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 8,25 %, se zamítá (výrok VI.); že žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 9 595 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 9 595 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 10 %, částku 7 970 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 7 970 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 8,25 %, částku 8 230 Kč, se zákonným úrokem z prodlení z částky 8 230 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 8,25 %, se zamítá (výrok VII.), a že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok VIII.). 2. Takto soud prvního stupně (dále též„ soud“) rozhodl ve věci, v níž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 37 453 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení s odůvodněním, že žalovaný je vlastníkem čtyř motorových vozidel, a to (1.) vozidla registrační značky (dále též„ RZ“) [anonymizováno], [VIN kód], (2.) vozidla [registrační značka], [VIN kód], (3.) vozidla [registrační značka], [VIN kód], (4.) vozidla [registrační značka], [VIN kód], s tím, že první vozidlo nemělo v době [datum] - [datum], druhé v době [datum] - [datum], třetí v době [anonymizována dvě slova] - [datum] a čtvrté [datum] - [datum] sjednáno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. 3. Dále soud uvedl, že žalobkyně výslovně souhlasila s postupem dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“) a žalovaný na výzvu soudu nereagoval, soud tudíž postupoval dle § 115a o. s. ř. a dle § 101 odst. 1 o. s. ř. 4. K odůvodnění rozhodnutí týkající se prvního, druhého a čtvrtého vozidla - vzhledem k tomu, že výroky, jimiž soud žalobě vyhověl (tj. výroky I., III., a V.) nebyly napadeny - lze jen stručně uvést, že ohledně výše příspěvku (dle § 4 zákona č. 168/1999 Sb.) vyšel soud z ustanovení uvedeného zákona (dále též „zákon“), vyhlášky č. 205/1999 Sb. (dále též„ vyhláška“) a s přihlédnutím ke zdvihovému objemu válců motorů uvedených vozidel, k vyhláškové denní sazbě a k počtu dnů bez pojištění, shledal žalobu v této části důvodnou; zamítl ji toliko co do požadovaného příslušenství z částek 300 Kč představujících náklady na mimosoudní uplatnění práva na příspěvek dle § 4 odst. 4 zákona a § 2a vyhlášky (výroky II., IV. a VI., které nebyly odvoláním napadeny), když uvedl, že úrok z prodlení z těchto částek přiznat nelze. 5. Ve vztahu ke třetímu vozidlu (RZ [anonymizováno] [číslo]) soud uvedl, že z upomínky žalobkyně ze dne [datum] zjistil, že žalobkyně zaslala žalovanému výzvu, kterou si žalovaný nevyzvedl. Následně soud uvedl, že„ u upomínky ohledně třetího motorového vozidla pro dobu [datum] - [datum] žádné doručení žalobce neprokázal a neprokázal je ani u výzev ze dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum]“. Po té soud (ve vztahu ke všem čtyřem vozidlům) uvedl, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno k prokázání, že žalovaný byl vlastníkem nebo provozovatelem motorových vozidel, u kterých zjistila, že byla v žalované době provozována bez pojištění odpovědnosti - proto soud vyšel výhradně z výpisů z registru silničních vozidel, které si k návrhu žalobkyně vyžádal u [anonymizována tři slova] [obec], odbor dopravně správních činností (dále též„ výpis z registru“). 6. Z výpisu z registru ve vztahu k třetímu vozidlu soud zjistil, že žalovaný toto vozidlo vlastnil od [datum], přičemž technickou prohlídku mělo platnou do [datum]. Toto zjištění posoudil tak, že bylo prokázáno, že vozidlo žalovaný nemohl legálně provozovat od [datum], protože nemělo platnou technickou prohlídku, a uzavřel, že vozidlo nebylo schopné užívání a provozování po žalovanou dobu ([datum] - [datum]), přičemž to, že žalovaný nevrátil RZ a osvědčení o registraci vozidla, na provozuschopnosti vozidla nic nemění. Dále soud odkázal na rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2127/14 a další (nespecifikovanou) judikaturu Ústavního soudu, dle které povinnost platit pojištění odpovědnosti dle zákona č. 168/1999 Sb. může být vymáhána jen tehdy, je-li adekvátní smyslu a účelu, který není dán u vozidel neschopných užívání, a uvedl, že v této části shledal žalobu nedůvodnou. Nadto soud dodal, že za dobu [datum] - [datum] žalobkyně neprokázala odeslání žádné výzvy s povinnou zákonnou strukturou dle § 4 odst. 7 zákona) a že předžalobní výzva ohledně této konkrétní doby byla právním zástupcem odeslána až dne [datum], takže byla žalovanému doručena tři měsíce po uplynutí prekluzivní lhůty (dle § 1 odst. 2 zákona), proto by příspěvek za tuto dobu nepřiznal v žádném případě. 7. Žalobkyně ve včasném odvolání (toliko do výroků VII. a VIII.) nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že vozidlo nemohlo být provozováno, protože nemělo platnou technickou kontrolu. Namítala, že od [datum] skutečnost faktického neprovozování vozidla není relevantní, neboť od uvedeného data je pro povinnost hradit příspěvek do garančního fondu rozhodující již jen stav zapsaný v registru silničních vozidel. Po změně právní úpravy je již soudem odkazovaná judikatura Ústavního soudu neaplikovatelná, což je zřejmé z aktuální judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 3247/20). Nadto ani případná absence platné technické kontroly není zákonem stanoveným důvodem, pro který není nutné mít sjednáno pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla, když absence platné technické kontroly nebrání vlastníkovi či provozovateli vozidla, aby fakticky vozidlo provozoval, byť nelegálně. Pokud jde o údajné nesplnění náležitostí výzvy dle § 4 odst. 7 zákona, uvedla, že její výzvy tyto náležitosti splňovaly, a namítla, že soud prvního stupně neuvedl, která náležitost chyběla. Závěrem navrhla, aby odvolací soud změnil napadené výroky VII. a VIII. tak, že návrhu vyhoví a přizná žalobkyni náklady řízení. 8. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil. 9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích (VII. a VIII.) včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonné předpoklady pro jeho potvrzení ani změnu. 10. Soudu prvního stupně je předně třeba vytknout, že žalobu v napadeném výroku VII. zamítl (též) pro neunesení důkazního břemene, což při postupu dle ustanovení § 115a o. s. ř. možné není. Z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že nesplnil-li účastník řízení povinnost tvrzení (nevylíčil-li všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně) nebo povinnost důkazní (nenavrhl-li důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, které jsou pro právní posouzení věci významné), musí soud prvního stupně, i kdyby se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, vždy nařídit jednání, neboť účastníku řízení je třeba poskytnout poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. a bez nařízení jednání soud nemůže tuto svou poučovací povinnost splnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21Cdo 1696/2005, a tam odkazovaná judikatura, shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 29Cdo 543/2008; obě rozhodnutí dostupná na [webová adresa]). Soud prvního stupně právě předestřeným způsobem nepostupoval a zatížil tak řízení vadou, která, vedle důvodu dalšího (viz níže), představuje důvod pro zrušení rozhodnutí (v napadených výrocích) dle § 219 odst. 1 písm. a) o. s. ř. 11. Soud prvního stupně dále pochybil, když na základě skutečnosti, že třetí vozidlo nemělo od výše uvedeného data platnou technickou kontrolu, dospěl k závěru, že nebylo schopné užívání a provozování. Odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 2127/14) není případný již proto, že odkazované rozhodnutí vycházelo (jak přiléhavě namítla žalobkyně) z předchozí právní úpravy. Pojem„ provozování vozidla“ bylo třeba řešit judikatorním výkladem vzhledem k tehdejšímu znění § 1 odst. 2 zákona. V souzené věci je však třeba postupovat (jak rovněž přiléhavě namítala žalobkyně) ze znění zákona po novele provedené zákonem [číslo] (ve znění dalších novelizací), když z dikce ustanovení § 1 odst. 2 písm. a) zákona (od [datum]) jednoznačně vyplývá, že (nestanoví-li zákon jinak), musí být v případě vozidla zapsaného v registru silničních vozidel podle zákona upravujícího