12 CO 7/2022-75 — Městský soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu požadavku žalobkyně na zaplacení částky [částka] (výrok II.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.). 2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě došlé soudu I. stupně dne [datum], jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] jako peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem orgánů rozhodujících o žádosti žalobkyně o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky. Žalobkyně uvedla, že žádost podala u Ministerstva vnitra dne [datum] a s konečnou platností o ní bylo pravomocně rozhodnuto až dne [datum], přestože byla bezvadná a mělo o ní být rozhodnuto v zákonné čtrnáctidenní lhůtě. Žalobkyně tvrdila, že jí vznikla újma tím, že po dobu celého řízení pociťovala nejistotu týkající se jejího pobytového statusu, postup správního orgánu vnímala jako šikanózní (opakované výzvy k předložení již dříve dodaných podkladů, které se měly stát neaktuálními pouze v důsledku průtahů správního orgánu), žalobkyně poukazovala na negativní zásahy do rodinného života a podnikání žalobkyně, když nemohla plánovat budoucnost, rozvoj podnikání, investice a související aktivity. Opakované výzvy k seznámení s obsahem spisu před vydáním rozhodnutí vzbuzovaly v žalobkyni dojem, že bude rozhodnuto již brzy – když se tomu tak nestalo, vyvolalo to u žalobkyně pocity bezmoci, frustrace, beznaděje a marnosti, kdy nabyla dojmu, že účelem opakovaných výzev k odstranění vad podání je její soustavná šikana. Z hlediska právního posouzení žalobkyně odkázala na zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 a na nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 197/15 a II. ÚS 19/16. 3. Žalovaná navrhla žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Sdělila, že žádost žalobkyně o přiměřené zadostiučinění ze dne [datum] omylem založila do spisu otce žalobkyně, a proto neproběhlo předběžné projednání nároku žalobkyně. Lhůta k vydání rozhodnutí v řízení o žádosti žalobkyně stanovená § 71 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, nebyla dodržena, za což se žalovaná žalobkyni omluvila s tím, že se jednalo o nesprávný úřední postup žalované. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 344/2014, žalovaná uvedla, že se vznik újmy nepresumuje a je třeba jej prokázat, stejně jako příčinnou souvislost mezi vznikem újmy a nesprávným úředním postupem. Žalobkyně požádala o prodloužení povolení pobytu dne [datum], žádost byla nekompletní, správní orgán měl pochybnosti o podnikatelské činnosti žalobkyně, proto její podnikatelskou činnost v České republice prověřovala, zjistila, že žalobkyně jako jednatelka společnost [právnická osoba], [IČO] pobírá měsíční odměnu [částka]. Dle ostatních doložených dokladů byl zdrojem jejích ostatních příjmů pracovní poměr ve [právnická osoba] na Ukrajině. Situace žalobkyně, kdy měla z výkonu funkce jednatele ve společnosti se sídlem v ČR pouze symbolickou odměnu, vzbuzovala podezření z obcházení zákona, což vedlo k tomu, že správní orgán shromažďoval a hodnotil důkazy po delší dobu. Řízení bylo přerušeno, proti čemuž se žalobkyně bezúspěšně odvolala. Obdobná situace se pak několikrát opakovala. Výzvy k doplnění podkladů pro rozhodnutí byly činěny v mezích zákona. Opatřením Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců z [datum] bylo uloženo správnímu orgánu rozhodnout do 30 dnů po odpadnutí překážky, pro kterou řízení bylo přerušeno. K převzetí průkazu o povolení k pobytu byla žalobkyně vyzvána [datum], průkaz si převzala [datum]. Žalovaná zdůraznila, že průtahy v řízení byly z velké části způsobeny příčinami na straně žalobkyně, která si nepřevzala doručovanou písemnost, omlouvala se z výslechu, nedodávala podklady ve stanovených lhůtách a dodané podklady nebyly postačující, a proto musel správní orgán některé skutečnosti prověřovat. V době přerušení řízení lhůta pro vydání rozhodnutí neběžela, přičemž tento postup byl odvolacím správním orgánem aprobován jako správný. Žalobkyně zmocnila v době své nepřítomnosti v ČR ke svému zastupování v řízení svého strýce, který se k nahlédnutí do spisu dostavil až po třech měsících od odeslání výzvy. Po celou dobu řízení byla žalobkyně oprávněna pobývat na území ČR, vycestovat z něj a vracet se, ani nebyla nijak omezena ve výkonu funkce jednatele. Žalovaná poukázala na rozpor mezi tvrzením žalobkyně o újmě, jež jí měla vzniknout, s tím, že tato se neshoduje s tvrzeními, která uvedla při svých výsleších, tj. že její manžel žil a žije trvale mimo ČR. Práce pro společnost na Ukrajině vykonává dálkově, pro společnost [právnická osoba] vykonávala v průběhu řízení všechny činnosti jako doposud. Pravidelně během řízení jezdila soukromě či pracovně do zahraničí. Žalovaná zdůraznila, že žalobkyně neprokázala negativní dopady řízení do svého rodinného života či podnikání. Omluvu a konstatování porušení práva žalobkyně považuje žalovaná za dostatečné zadostiučinění. Z opatrnosti pak žalovaná vznesla námitku promlčení žalobou uplatněného nároku. 4. Soud I. stupně po provedeném dokazování vyšel ze skutkového závěru, že žalobkyně jako státní příslušnice Ukrajiny požádala dne [datum] o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání. K prvnímu výslechu byla ve věci předvolána až v lednu 2016, v mezidobí správní orgán ničeho ve věci její žádosti nečinil. Poté byla žalobkyně opakovaně vyzývána k dokládání příloh k její žádosti, ať již proto, že byly shledány nedostatečnými, nebo proto, že vlivem trvání řízení se již staly neaktuálními. V souvislosti s těmito výzvami bylo řízení celkem čtyřikrát přerušeno, kdy toto usnesení žalobkyně vždy napadla odvoláním, z toho jednou opožděně, třikrát pak bezúspěšně. V průběhu řízení žalobkyně žádala opakovaně o prodloužení lhůt k dodání podkladů, avšak podklady následně dokládala nedlouho po uplynutí lhůt původních. V průběhu řízení byla dvakrát seznámena s podklady pro rozhodnutí, avšak ani poté nedošlo k bezodkladnému vydání rozhodnutí. Žalobkyně v průběhu řízení podala žádosti o opatření proti nečinnosti správního orgánu, kdy bylo následně správnímu orgánu uloženo, aby rozhodl ve lhůtě 30 dnů od skončení přerušení řízení, což se však nestalo, neboť správní orgán musel opětovně žalobkyni vyzvat k doložení dokladů, které se staly plynutím času neaktuálními. Již v průběhu řízení žádala žalobkyně o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nevydáním rozhodnutí v zákonné lhůtě, na tu však nebylo v průběhu následujících šesti měsíců nijak reflektováno a až po podání žaloby poskytla žalovaná žalobkyni zadostiučinění ve formě omluvy. 5. Soud I. stupně dále podrobně popsal průběh správního řízení a vyšel ze zjištění, že správní orgán nebyl schopen rozhodnout v době, kdy měl podklady aktuální a nastala tak spirála opakovaných výzev k odstranění vad žádosti žalobkyně, které sice byly učiněny v souladu se zákonem, neboť předepsané doklady, jež byla žalobkyně povinna doložit, nesměly být starší 180 dní (srov. § 55 odst. 1 cizineckého zákona), a jejich nedostatek tak bylo nutno posoudit jako vadu žádosti a postupovat ve smyslu § 45 odst. 2 s. ř. a § 64 odst. 1 písm. a) s. ř., tj. vyzvat žalobkyni k odstranění vad žádosti a řízení přerušit. Správní orgán přitom nedbal ani opatření proti nečinnosti, jímž mu bylo uloženo rozhodnout o žádosti žalobkyně do 30 dnů od skončení přerušení řízení, přesto bylo rozhodnuto až po dalších dvou letech. 6. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb. a dospěl k závěru, že žaloba je z větší části důvodná, neboť se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá zákona č. 82/1998 Sb., neboť porušila svou povinnost vydat rozhodnutí o žádosti žalobkyně ve lhůtě 14 dnů ve smyslu § 169 odst. 9 cizineckého zákona (nikoliv ve lhůtě 30 dnů podle § 71 odst. 3 s. ř., jak tvrdila žalovaná). Ke vzniku nemajetkové újmy soud I. stupně uvedl, že sice podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2928/2016, se čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod neužije na udělení povolení k trvalému pobytu, tudíž nelze vznik nemajetkové újmy presumovat, ale je třeba je třeba ji prokazovat. Odkázal dále na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, z nějž vyplývá, že nemajetkovou újmu, která je dána vnitřními prožitky člověka, lze prokazovat jen obtížně, pročež se zpravidla její vznik dovodí tehdy, pokud by jakákoliv osoba ve stejném postavení mohla vnímat výkon veřejné moci úkorně, přičemž délka řízení stanovená zákonem j