20 CO 127/2021-217 — Městský soud v Praze

1. Napadaným rozsudkem soud I. stupně uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobci [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10,5 % ročně od [datum] do zaplacení, zamítl žalobu na zaplacení [částka] s příslušenstvím a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení [částka]. Žalobce se na žalované domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce kompenzačního řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 384/2014 (posuzované řízení). Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že žalobci v rámci předběžného projednání nároku poskytla [částka] a tato částka představuje dostatečnou kompenzaci újmy žalobce z nepřiměřené délky posuzovaného řízení. 2. Soud I. stupně zjistil z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp.zn. 11 C 394/2014 průběh posuzovaného řízení, podrobně popsaný v odstavci 3 odůvodnění napadeného rozsudku. Řízení bylo zahájeno žalobou ze dne [datum] o zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení, rozsudek soudu I. stupně vyhlášen dne [datum], rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne [datum], dovolání žalobce ze dne [datum] bylo odmítnuto rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] a jeho ústavní stížnost, podaná dne [datum] a doplněná dne [datum], byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ČR ze dne [datum]. Soud I. stupně s odkazem na ustanovení § 1, §13 odst. 1, § 22 odst. 1, § 31a a 32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákon) uzavřel, že celková délka posuzovaného řízení ve vztahu k žalobci činila od podání žaloby dne [datum] do odmítnutí ústavní stížnosti dne [datum] přes pět let a byla ovlivněna delší nečinností Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu při rozhodování o mimořádných opravných prostředcích. Dovodil, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí náhradového zákona a k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, proto mu náleží zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a odst. 1 náhradového zákona v penězích. Výši tohoto zadostiučinění stanovil soud I. stupně ve smyslu Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2012 za použití částky [částka] za první dva roky řízení a za každý další rok řízení na [částka] a neshledal důvody pro navýšení nebo snížení této částky. K tomu uvedl, že nešlo o složitý spor, jeho předmět neměl pro žalobce důležitý význam a žalobce ke vzniku průtahů žádným způsobem nepřispěl. Žalobci bylo již vyplaceno [částka], proto je oprávněný žalobní nárok v rozsahu částky [částka] s příslušenstvím, ohledně níž soud I. stupně žalobě vyhověl a ve zbytku ji zamítl. Žalobci přiznal soud I. stupně podle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.) plnou náhradu nákladů řízení. 3. Žalobce podal včasné odvolání proti zamítavému výroku ve věci samé a proti výroku o náhradě nákladů řízení. Namítl s odkazem na judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2921/2013), že soud I. stupně nezahrnul do celkové délky řízení dobu od uplatnění nároku u žalované po podání žaloby, ačkoliv se jednalo o kompenzační řízení a předběžné uplatnění nároku bylo zákonnou podmínkou pro uplatnění práva u soudu. Dovozoval dále s odkazem na judikaturu ESLP, že pro kompenzační řízení se nepoužijí kritéria podle ustanovení § 31a odst. 3 náhradového zákona a řízení na dvou stupních soudní soustavy by mělo trvat do dvou let, za první dva roky by tedy neměla být základní částka náhrady snižována. Zdůraznil, že v řízení před soudem dovolacím a v řízení o ústavní stížnosti byly v posuzovaném řízení zjištěny průtahy a Nejvyšší soud ČR nedodržel šestiměsíční lhůtu, stanovenou pro rozhodnutí o odmítnutí dovolání § 243c odst. 1 o.s.ř. ve znění, účinném v rozhodné době. Vyjádřil přesvědčení, že při poměru mezi složitostí posuzovaného řízení a průtahy v jeho rámci by měla být základní částka snížena pro složitost věci o 10% a zvýšena pro postup orgánů veřejné moci o 40%. V doplnění odvolání žalobce poukázal na to, že judikaturou Nejvyššího soudu ČR stanovené rozpětí základní částky finanční náhrady (15 – [částka]) je aktuálně s ohledem na běh času a vývoj ekonomiky nedostatečné a mělo by být provedena jeho valorizace, běžně užívána jako prostředek k dorovnání životní úrovně (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 2608/2004, 25 Cdo 279/2004). Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadené výroky rozsudku soudu I. stupně změnil a přiznal mu„ přiměřené zadostiučinění“ a náhradu nákladů řízení. 4. Žalovaná podala včasné odvolání proti vyhovujícímu výroku rozsudku a výroku o náhradě nákladů řízení. Soudu I. stupně vytkla, že nezohlednil participaci všech stupňů soudní soustavy na posuzovaném řízení a zdůraznila, že účastník řízení musí počítat s prodloužením řízení o dobu nezbytnou k vydání rozhodnutí o jím podaných opravných prostředcích. Poukázala na to, že Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud ČR rozhodují ve lhůtách delších, než je obvyklé u obecných soudů, vzhledem ke své celostátní působnosti a specifické pravomoci. Dovozovala, že snížení základní částky o 30% je adekvátní a částka [částka], vyplacená žalobci, přiměřená vzniklé nemajetkové újmě. Odvolatelka navrhla, aby odvolací soud vyhovující výrok rozsudku změnil, žalobu zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované uvedl, že žalovaná ignoruje judikaturu ESLP a pomíjí dlouhodobou nečinnost Nejvyšší soudu ČR a Ústavního soudu ČR v posuzovaném řízení, její pohled je jednostranný a není komplexní. Složitost, spočívající v instančnosti řízení, by řízení zatížila určitým časovým úsekem i v případě ideálního postupu orgánů veřejné moci, ale podstatně menším způsobem, než byly průtahy, způsobené v řízení dovolacím a Ústavním soudem. 5. Podle obsahu odvolání uplatnili účastníci odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. Odvolací soud proto z podnětu jejich odvolání přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení, jež jeho rozhodnutí předcházelo, ve smyslu § 212 a § 212a o.s.ř., a rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č.j. 20 Co 127/2021-138 shledal částečně důvodným odvolání žalované. Závěr soudu I. stupně, že délka posuzovaného řízení byla v důsledku prodlevy v rozhodování o dovolání a ústavní stížnosti nepřiměřená, odvolací soud korigoval tak, že obecně nelze na rychlost rozhodování Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR klást takové nároky jako na nižší soudy, neboť se jedná o jediné soudy v republice, u nichž se soustředí rozhodování o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředka a o ústavní stížnosti. Délku řízení u Ústavního soudu v rámci posuzovaného řízení je prizmatem této skutečnosti na místě s přihlédnutím k času, potřebnému na přípravu jeho rozhodnutí, který ovlivnila i skutečnost, že ústavní stížnost byla ještě dne [datum] doplňována (jak plyne z textu rozhodnutí Ústavního soudu) zhodnotit jako nezatíženou neodůvodněnou nečinností. Nejvyšší soud ČR však v rozhodné době, jak žalobce případně zdůraznil, druhá věta ustanovení § 243c/1 o.s.ř. (účinná od [datum] do [datum]) zavazovala rozhodnout o odmítnutí dovolání do 6 měsíců od předložení spisu. Tuto lhůtu v posuzovaném řízení Nejvyšší soud ČR zjevně nedodržel, což je nutno hodnotit jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 náhradového zákona, který měl za následek nepřiměřenou délku řízení a vznik nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a náhradového zákona. 6. Odvolací soud dále konstatoval, že soud I. stanovil zásadně správně výši základní částky peněžního zadostiučinění v intencích konstantních judikatorních závěrů. Úvahám žalobce o valorizaci této částky v důsledku vývoje reální mzdy, opřeným o nepřiléhavou judikaturu ve věci náhrady mzdy či náhrady ztráty na výdělku, odvolací soud nepřisvědčil. Poukázal na to, že peněžní zadostiučinění za nemajetkovou újmu není náhradou faktické škody ale svého druhu fikcí, která má sloužit ke kompenzaci nehmotné újmy, spočívající v nejistotě ohledně výsledku nepřiměřeně dlouhého řízení. Základní částka této finanční kompenzace byla judikaturou Nejvyššího soudu ČR s přihlédnutím k judikatuře ESLP nastavena poměrně velkoryse a není proto dán žádný důvod k jejímu navyšování. Možnost překonání závěrů, učiněných ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s ohledem na ekonomický růst Nejvyšší soud ČR odmítl například v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, v němž zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění, přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení ma