20 CO 371/2022-141 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení [částka] s příslušenstvím a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka]. Žalobkyně se uvedené částky domáhala z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout v důsledku [anonymizována dvě slova], zastaveného v rámci přípravného řízení usnesením [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] v [anonymizováno] ze dne [datum] Soud I. stupně k námitce promlčení, vznesené žalovanou, konstatoval promlčení nároku žalobkyně jeho neuplatněním ve lhůtě, dané [ustanovení pr. předpisu] o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákon). Trestní [anonymizováno] žalobkyně skončilo usnesením [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] v [anonymizováno] ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [spisová značka] pravomocně dne [datum rozhodnutí]. Žalobkyně uplatnila předmětný nárok u žalované dne [datum], čímž se běh šestiměsíční promlčecí lhůty, z níž do té doby uplynuly necelé tři měsíce (bez tří dnů) na dobu šesti měsíců zastavil a pokračoval ode dne [datum]. K uplatnění nároku u soudu žalobkyní zbývaly 3 měsíce a 3 dny a žalobu by tak musela podat nejpozději dne [datum], podala ji však teprve dne [datum]. Z důvodu procesní ekonomie se proto soud I. stupně nezabýval věcnou stránkou nároku, žalobu zamítl a procesně úspěšné žalované přiznal podle [ustanovení pr. předpisu] náhradu nákladů řízení. 2. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, v němž dovozovala, že ustanovení § 32 odst. 3 náhradového zákona se příčí [ustanovení pr. předpisu] základních práv a svobod, jelikož šestiměsíční lhůta jím stanovená k uplatnění předmětného nároku je oproti jiným promlčecím lhůtám velmi krátká, zakládá nerovnost mezi žalobkyní a žalovanou, která má k uplatnění nároku na případnou náhradu škody promlčecí lhůtu tří let, a nešetří podstatu práv poškozené osoby. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud řízení přerušil a podal ústavního soudu ČR návrh na zrušení uvedeného ustanovení. 3. Odvolací soud návrh na přerušení řízení zamítl, neboť neshledal důvod pro přerušení řízení podle § 109 odst. l písm. c) o.s.ř. Odkazuje k tomu na konstantní judikaturu Ústavního soudu ČR, v níž tento soud dospěl k závěru, že ustanovení § 32 odst. 3 náhradového zákona je ústavně konformní, neboť nezakládá nerovnost mezi jednotlivými poškozenými, bezdůvodně neprivileguje stát a není projevem svévole zákonodárce, protože odchylnou úpravu otázky promlčení dovoluje specifický charakter uplatňovaného nároku, přičemž stanovená promlčecí lhůta poskytuje dostatečný časový prostor k jeho uplatnění, proto uplatněné návrhy na zrušení tohoto zákonného ustanovení shledal neopodstatněnými (srov. usnesení Ústavního soudu ČR sp.zn. [ústavní nález], sp.zn. [ústavní nález], sp. zn. [ústavní nález], sp. zn. [ústavní nález]). Z citovaného závěru ústavního soudu se současně podává nedůvodnost odvolání v jeho jediné námitce ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř., na jehož podkladě odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v intencích [ustanovení pr. předpisu] za fikce souhlasu účastníků bez nařízení jednání v souladu s § 214 odst. 3 o.s.ř. Doplňuje, že institut promlčení nároku je institutem zákonným, jeho účelem je vést věřitele k tomu, aby uplatnil své právo bez zbytečného otálení v duchu zásady vigilantibus iura skripta sunt (právo přeje bdělým) a zamezit i z hlediska ochrany dlužníka a právní jistoty existenci dlouhodobě nevypořádaných právních vztahů. Podle [ustanovení pr. předpisu] nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Podle §610 odst. l o.z. promlčení soud přihlédne, jen namítne-li dlužník, že je právo promlčeno. Nárok žalobkyně je, jak správně dovodil soud I. stupně, promlčen a žalovaná jeho promlčení namítla, proto jej nelze, i kdyby byl i jen zčásti opodstatněný, žalobkyni přiznat, bylo tak nadbytečné zabývat se jeho věcnými atributy. 4. Zbývá posoudit, zda není žalovanou uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 580 o.z. Soudní judikatura se ustálila na závěru, že jako rozpornou s dobrými mravy lze námitku promlčení posoudit jen zcela výjimečně v případě, kdy by byla výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by byl zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřené tvrdým postihem ve srovnání s charakterem uplatňovaného práva a důvody jeho včasného neuplatnění. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp.zn. [spisová značka] nebo rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. [ústavní nález], sp. zn. [ústavní nález]). Okolnosti, které by naplňovaly uvedené předpoklady, odvolací soud v předmětné věci nenalezl. Žalovaná poskytla žalobkyni svým stanoviskem zadostiučinění v podobě konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluvy za ně a ve včasném uplatnění nároku na peněžitou náhradu za [anonymizována dvě slova] vzniklou újmu žalobkyni nebránila žádná překážka. Nebránila mu ani okolnost, že žalovaná své stanovisko k nároku žalobkyně v závislosti na doplnění žádosti vydala až [datum], neboť běh promlčecí doby se podle § 15 odst. l náhradového zákona zastavil pouze na dobu šesti měsíců, běžící ode dne uplatnění nároku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka]). Odvolací soud proto napadený rozsudek, včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení, podle § 219 o.s.ř. potvrdil. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. l o.s.ř. výkladem a contrario ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř., neboť procesně úspěšné žalované v této fázi řízení náklady nevznikly.